(17.50 hodin)
(pokračuje Jičínský)
Myslím, že toto spoluautorství na této knize mu dává jisté právo, aby k této předloze něco řekl. Z jeho stanoviska si vám dovolím některé věci ocitovat.
Karel Bartošek - a já se s ním shoduji - se podivuje nad tím, že návrh zcela ignoruje existenci Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů, fungující od 1. ledna 1995, a druhou instituci, jejichž sloučením vznikl a které byly zřízeny několik let předtím. První už v roce 1991, šlo o Úřad pro dokumentaci a vyšetřování činnosti Státní bezpečnosti při federálním, pak českém Ministerstvu vnitra. Druhá instituce se nazývala Středisko pro dokumentaci o protiprávnosti komunistického režimu a pracovala při Ministerstvu spravedlnosti. V názvu, a tedy i v definici poslání těchto institucí je pojem dokumentace, který přejímá i návrh zákona. Neměli by odpovědní navrhovatelé výsledky jejich dokumentátorské činnosti řádně analyzovat, ptát se, jestli stále existující Úřad pro dokumentaci a vyšetřování, který ještě dnes zaměstnává k práci na dokumentaci asi 40 osob, plní své poslání, a případně navrhnout, jak by měl svou práci zlepšit? Mohou mít k dispozici výsledky kontroly, která v tomto úřadu byla v roce 1998 uskutečněna. Proč tak autoři nečiní, proč ignorují např. skutečnost, že v tomto úřadu jsou shromážděny statisíce stránek fotokopií z různých archivů? "Poctivá analýza minulého by zřejmě dospěla k dalšímu důležitému závěru, který opírám o vlastní zkušenost" - závěr Karla Bartoška - "neboť jsem v českých archivech pracoval řadu měsíců. Ve studiu archivních dokumentů nebyl např. v archivu Ministerstva vnitra nikdy nikdo odmítnut až na jeden či dva případy, kdy ke studiu nedali souhlas pozůstalí."
Druhý důvod záporného stanoviska Karla Bartoška spočívá v manipulaci s příklady z Německa a Polska. Navrhovatelé by chtěli soustředit pod jednou střechou dokumentaci, kterou povšechně charakterizují, i když v návrhu jednou mluví o kopiích, jinde o celých fondech a ne o kopiích. V tom případě porušují jeden z principů formulovaných v květnu 1991 v Německu ohledně archivu bývalé NDR. Žádné trhání existujících fondů a žádné oddělování důležitých archivů od jejich knihoven.
Podívejte se do pramene Revue soudobé dějiny, Praha č. 1 - 2, ročník 2000, strana 223. Ani polský Institut národní paměti nesoustřeďuje pod jednou střechou dokumentaci, kterou spravuje a která se týká i zločinů nacismu. I tady je pozoruhodné zamyslet se nad rozdílnými názvy těchto institucí. V Polsku je to Institut národní paměti, takže tam není ten jednostranně ideologický moment, který se snaží historii zneužívat pro momentální politicky krátkodobé cíle, ale je to chápáno jako něco, co má skutečně sloužit obohacení národní paměti o vědomí její složité historie.
Dále je vhodné zamyslet se i nad hazardováním s financemi. Kolik by asi stály kopie milionů stránek dokumentů? I tento moment navrhovatelé nezohledňují.
Karel Bartošek ještě uvádí jednu věc, o které jsem začal mluvit i v úvodu svého vystoupení. Rád bych slyšel zákonodárce, již tak horlí po vyrovnání se s komunistickou minulostí, jak se vzrušují třeba smutným faktem, že na pražských vysokých školách není ani jedno pracoviště specializované na dějiny a sociologii komunismu v Československu, že na nich působí jediný historik, navíc více než sedmdesátiletý, specializovaný na toto období našich dějin. Jak se chceme vyrovnat s minulostí bez systematické výchovy specialistů, bez univerzitní struktury, která ji umožňuje? Pokud jde o argumenty a uváděná srovnání s Německem, doporučuje se vaší pozornosti článek Viléma Prečana "Jak se zbavit druhých houslí", otištěný v polemice týdeníku Respekt č. 30 v letošním roce.
Vážení kolegové, i tady se nám klade otázka, zda takto lacině, povrchně zpracovaný návrh má opravdu sloužit něčemu pozitivnímu, anebo zda, pokud myslíme vážně historické zpracování minulosti, neměli bychom se nad tímto problémem zamyslet v jeho komplexu. Jak je zabezpečen výukou na vysokých školách, jak pracují ty odborné vědecké a historické ústavy, které už jsou zřízeny, jak probíhá mezi nimi dělba práce a zda tu jsou nějaké mezery, které nejsou touto strukturou zaplněny. Myslím si, že také je vadou onoho velmi zvláštního ideologického vidění autorů, že jsou přímo fascinováni StB a její činností. Ale vzpomeneme-li si na léta normalizace, a ta jsou podstatná, pokud jde o naši současnost, o to, co z minulosti zejména do ní dopadá, protože zločiny 50. let, které byly nejhorší, to prostě už v této souvislosti je skutečně věcí dávné minulosti.
Ale teď jistě jste zaznamenali, že probíhá proces s těmi, kdo odpovídají za akci zvanou Asanace. Bylo to něco, s čím mám i já vlastní zkušenosti, protože i já při různých výsleších pracovníky StB jsem byl vybízen k tomu, abych po podpisu Charty opustil tuto zemi. Myslíte si ale, že tato věc dnes někoho nějak zvlášť zajímá? Vždyť velká část společnosti s StB žádné praktické styky neměla. Těch, kdo přišli do styku s StB, byla menšina lidí.
Já samozřejmě nejsem proti tomu, abychom zpracovali historii i z hlediska, jak působila StB, ale vidět složitou minulost naší doby jenom tímto průzorem, je velmi zkreslující.
Jestliže se budeme dívat na to, v čem je především ono tíživé dědictví minulosti, tak se podívejme na stav našich politických stran. Proč v politických stranách je tak málo lidí, proč se stále udržuje to, co bylo typické pro režim normalizační, ono dělení společnosti na my a oni? Tady jsou problémy, o kterých je třeba vážně přemýšlet, protože ty jsou tím, co z minulosti reálně ovlivňuje náš život. Já si nemyslím, že důsledky činnosti StB jsou tím hlavním, co nám škodí a co nás zatěžuje.
Proč také problém Asanace tolik pozornosti nevzbuzuje? Protože se to týkalo skutečně chartistů - a chartistů, jak známo, bylo málo. Většina lidí nepovažovala jejich činnost za něco, s čím by se měla ztotožňovat v tom smyslu, že by riskovala tento zjevný konflikt s mocí, přijala onen režim koexistence "my se budeme starat o své soukromí a vy nás necháte být". Takový byl režim, který většina lidí akceptovala a jehož důsledky se promítají v tom, že značná část lidí stále má pozorovatelský postoj k politice, protože jako by se jich to přímo netýkalo, jako by nebyli naši občané plnoprávnými občany, kteří mohou do věcí mluvit.
To jsou ony problémy, ale myslím, že by bylo třeba skutečně se nad historickým zpracováním minulosti zamyslet komplexně a ne tímto zkreslujícím přístupem, zejména když tento návrh, a v tom souhlasím se stanoviskem vlády, je i po legislativní stránce zpracován velmi špatně a z ústavního a právního hlediska má řadu zásadních chyb.
Na základě toho, co jsem říkal, navrhuji, aby návrh zákona byl zamítnut. Pokud by tento návrh nebyl akceptován, aby byl vrácen navrhovatelům k přepracování.
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Děkuji panu poslanci Jičínskému. Slovo má písemně přihlášený pan poslanec Jaroslav Gongol, připraví se pan poslanec Radko Martínek. Ach, já se omlouvám. Takže slovo má pan poslanec Radko Martínek, připraví se pan poslanec Jiří Hofman.
***