(15.40 hodin)
(pokračuje Payne)
Nevím, jak tomu je dnes, ale před nástupem vlády premiéra Zemana byly tyto skupinky StB sledovány v rámci potírání organizovaného zločinu. Byly považovány za to, co StB skutečně byla - skupina organizovaného zločinu. My bychom dokonce dnes, když už máme evropskou definici terorismu, mohli říci, že to byla teroristická organizace. Ona unášela lidi, ona zabíjela lidi, ona mučila lidi s cílem vyvolat hromadný strach ve společnosti a tak si udržet moc, podpořit moc skupiny, která tuto skupinu - StB - používala k udržení své moci.
Obdobně bychom se měli zamyslet nad tím, co byla vlastně komunistická strana, když se její materiály mají také zveřejnit. Nu, ona to byla skupina podobného druhu, zase z hlediska dnešních definic bychom řekli, že to byla politická nátlaková skupina, která k prosazení svých politických cílů používala ilegálně ozbrojené složky - Lidové milice. K prosazení svých politických cílů používala tyto ilegálně ozbrojené složky tak, aby vyvolávala hromadný strach ve společnosti, a jedině tak mohla své politické cíle realizovat, jedině tak se mohla dlouhodobě udržet u moci. Nebýt těchto teroristických skupin, nemohla by tak dlouho vládnout. To bylo také přesvědčení demokratů v roce 1948, kdy oni si mysleli, že přece takováto skupina musí zákonitě podle demokratických pravidel během krátké doby odstoupit, protože prokáže, že normálními demokratickými postupy nemůže vládnout. Komunistická strana nevládla demokratickými postupy. Ona vládla teroristickým způsobem. Z dnešního hlediska je to docela zřetelné.
Myslím si, že v tom není žádná ideologie. Jestliže nás tady pan kolega Filip a pan kolega Jičínský chtějí obviňovat z nějaké ideologizace, já myslím, že v tom žádná ideologizace není. To jsou fakta, na která se díváme dnešníma očima, žádný antikomunismus v tom není. Ve své podstatě každý, kdo používá násilí k dosažení politických cílů, kdo se snaží tímto násilím vzbuzovat masový strach, měl by být považován za teroristu.
V této souvislosti musím také odmítnout výhrůžku pana profesora Jičínského, že když si budeme zahrávat s takovýmito zákony a s takovýmito myšlenkami, tak dopadneme jako ve východním Berlíně, že nám začnou postkomunistické složky získávat ještě větší vliv. Vážení přátelé, já myslím, že k politické odpovědnosti patří i to, aby člověk řekl: my to musíme udělat z morálních důvodů, i kdybychom měli nějaké volby prohrát, i kdyby se měly takovéto jevy objevit. To přece neznamená, že kvůli tomu, že se bojíme něčeho, nechceme o takovýchto věcech jednat. To přece neznamená politiku appeasementu, protože řekneme: my máme strach z toho protivníka, on je příliš silný, tak raději o tom nebudeme jednat, raději o tom nebudeme mluvit. To si přece jako politikové nemůžeme dovolit.
Další otázkou, která je diskutována v odůvodnění vlády, proč tento zákon zamítá, je, zda smíme nebo nesmíme zveřejnit informace, které si pořizovala skupina organizovaného zločinu. Já nevím, proč by tyto informace měly být chráněny. To chceme chránit další zločince, kteří s nimi spolupracovali? A teď nezáleží na tom, jestli ty informace jsou pravdivé, nebo nepravdivé, jak říkal kolega Filip, nebo jestli jsou věrohodné, nebo nevěrohodné, jak říkal pan kolega Jičínský. Jsou to informace shromážděné skupinou organizovaného zločinu. A teď je úplně jedno, jak se na ně budeme dívat, jestli se historicky ukáže, že to byly pravdivé, nebo nepravdivé informace. Prostě tyto informace nejsou chráněny žádným způsobem a nemají být chráněny žádným způsobem. To jsou zločinecké informace.
Zazněla tady otázka, jestli nejde o střet s ochranou osobních údajů. Nu, střet s ochranou osobních údajů koho? Jedná se o ochranu osobnosti těch agentů, těch teroristů, těch zločinců, anebo se jedná o ochranu těch lidí, kteří se chtějí dozvědět pravdu o tom, co se tady za komunismu dělo? Já se domnívám, že když někdo nemá žádnou čest, tak ji ani nemůže ztratit, nemůže být jeho čest ani poškozena, není potřeba ji také chránit. Zda tady dochází nebo nedochází ke střetu s jiným zákonem, to je otázka, kterou bychom měli probrat ve výboru, a zjistíme-li, že ano, pak myslím, že můžeme do tohoto návrhu zákona vložit nepřímou novelizaci zákona na ochranu osobních údajů, kde řekneme, že ten zákon se nevztahuje na tyto svazky. To má velmi jednoduché řešení.
Obráceně - neplatí zákon, který říká, že máme právo na informace? Že každý občan má právo dozvědět se všechny informace, které se pořizují za státní peníze? A máme na to dokonce proceduru, jak si takové informace opatřit, s jedinou výjimkou, že ty informace jsou utajené. Protože důvod k utajení těchto informací pominul a zákon o utajovaných skutečnostech říká, že vláda neprodleně odtajní všechny informace, kde pominul důvod k utajení, jsem přesvědčen, že tyto informace už dávno byly odtajněny. Alespoň nás o tom ujišťoval už ministr vnitra Grulich a předpokládám, že pan ministr Gross nezrušil ten rozkaz, kterým tyto informace měly být odtajněny. Jestliže tedy ty informace byly odtajněny, tak jsou dvě možnosti. Buďto estébáci byli zločinci - pak není důvod je nějakým způsobem chránit -, nebo to byli spravedliví lidé, kteří sloužili státu, a pak se nemají za co stydět. Pokud někdo požaduje informaci, že paní Vondráčková pracovala v letech 1992 až 1993 na ministerstvu XY ve funkci vrchního ředitele odboru, jsem přesvědčen, že na tom není nic špatného, když se taková informace zveřejní. Když někdo vstupuje do veřejné správy, tak také podléhá veřejné kontrole. Každý občan má právo vědět, kdo na tom ministerstvu pracuje. Ale když si o to dnes podle zákona o právu na informace požádá, tak se dozví, kteří lidé tam pracují. Na tom není nic tajného. Se stejnou logikou - jestli někdo byl ve státních službách jako estébák nebo jestli to dělal dokonce dobrovolně z přesvědčení, protože si myslel, že to je správné, tak na tom není co utajovat. Ve své podstatě údaje o zločinecké činnosti nemohou poškodit nikoho jiného než zločince samé. Navíc jestli nějaké údaje byly pořízeny za státní výdaje, tak už vůbec není důvod, aby kdokoli dál neměl přístup k těmto informacím, obzvláště právě proto, když už jejich utajení pominulo.
Vláda uvádí ještě jeden argument: že dochází ke střetu se smlouvou, kterou má Česká republika se Slovenskem. Tam je také jednoduchá pomoc. Každá smlouva se dá vypovědět. Jestliže víme, že chceme tento krok udělat, tak je potřebné, aby vláda procedurou, která je běžná v mezinárodním právu, smlouvu se Slovenskem vypověděla. Na tom není nic komplikovaného. Jestli má vláda za to, že to naráží na tuto smlouvu, tak já myslím, že by vláda mohla příští týden na svém zasedání tu smlouvu vypovědět. V tom žádný problém není.
Další otázka, která je zmiňována v důvodové zprávě, je otázka střetu s cizími zpravodajskými službami, které by údajně mohly využívat spolupracovníky StB jako své agenty pro nejrůznější špinavou práci. Já mám pocit, že to je obráceně. Vydírat se dá ten agent, jehož jméno ještě nebylo zveřejněno, o němž se neví, co vlastně všechno dělal. Takovému agentovi může někdo vyhrožovat a říkat: když nebudeš spolupracovat s námi, tak my to na tebe zveřejníme. Takto probíhá převerbování agentů. Když je nějaký špion odhalen, tak ho zpravidla v normálních zemích nezastřelí, nepopraví ani nezavřou do vězení, oni ho převerbují. Řeknou: My o tobě víme, že spolupracuješ s tajnými službami. Vždyť my víme, že jsi špion. My tě ale nezastřelíme, ty budeš teď pracovat pro nás. To je normální postup. Když ten špion je zveřejněn, tak už mu nic nehrozí. Zajímavé je, že když se dělají prověrky NBÚ, v podstatě je ta prověrka cílena na to, zda ten člověk je ochoten o sobě říci všechno. Nejde o to, že by někdo byl svatý a že se nedopustil nikdy ničeho špatného. Jde o to, jestli ten člověk má v povaze, že i když udělal něco špatného, tak se nebojí říci to veřejně. To je podstata té prověrky.
Takže obráceně - já mám za to, že když všechny tyto informace zveřejníme, znemožníme cizím službám, aby naše občany ještě nadále vydíraly.
***