(15.30 hodin)
(pokračuje Jičínský)
Mladá generace, která vyrůstá po 17. listopadu, samozřejmě nemůže pochopit, protože zkušenost jí naštěstí chybí, zločiny komunismu padesátých let. Je to pro ni minulost, jako pro mne jako mladého kluka koncem třicátých let byla minulostí válka, v níž můj tatínek bojoval jako legionář na ruské frontě. Takže i tady se zamysleme nad tím, co opravdu tímto návrhem zákona sledujeme a čemu opravdu můžeme pomoci.
Myslím, že to byl pan kolega Krása, který má své utkvělé představy, a ty se mu samozřejmě nepokouším rozmluvit, protože vím, že by to bylo marné, to už jsem si uvědomil dávno, hovořil o tom, že zase tu stále ty staré struktury jsou na určitých vedoucích místech a podobně. Je to známá zkušenost všech revolucí, že v každé revoluci, ať už sametová nebo krvavá, to není podstatné, vzniká společenská euforie, která se po čase rozptyluje, protože žádná revoluce nemůže splnit očekávání, která vyvolala. To platí obecně a týká se to i změn ve strukturách řídících organismů, ať už to jsou ve sféře hospodářské, správní, justiční i jiné.
Mohl bych tu uvádět příklady z doby starší, ale omezím se tady jenom na konstatování Jánose Kisse, což byl maďarský disident a nyní je to významný politik a filozof. V roce 1993 se u nás konal seminář "Co se s námi stalo", který se zabýval právními a mravními problémy lustrací. János Kiss tam říká něco, co odpovídá sociologickým poznatkům o dějích, o kterých jsem mluvil, že totiž v revoluci se mění mnohé rychle, ale to, co se může změnit rychle, je na povrchu, to, co je pod tím, se mění velmi pomalu. A k tomu, co se mění velmi pomalu, je i výměna elit. Je to dlouhodobý proces. Velmi rychle můžeme změnit ústavu, strukturu parlamentu, ale změnit hospodářství a společnost bude vyžadovat mnoho a mnoho času.
Existuje pouze jediný historický příklad zlikvidování odporu starých elit - to byly masové čistky stalinistického typu. Klasickými příklady jsou kulturní revoluce v Rusku 1928 až 1938 a kulturní revoluce v Číně 1966 až 1976. Když problém nelze řešit normálními evolučními metodami, nastoupí smrt, pronásledování a pracovní tábory. Cituji Jánose Kisse: "Nedomnívám se, že to byl záměr těch, kteří prosadili lustrační zákon v ČSFR. Navíc se domnívám, že je zcela nemožné provést něco podobného v demokratické zemi, v demokratickém mezinárodním ovzduší. Tak si myslím, že lustrační zákon se nakonec prokáže být kontraproduktivní. Nikdo s ním nebude spokojen. Ti, kteří věří v masovou a rychlou výměnu elit, budou frustrováni, protože zákon jim neposkytne ty revoluční změny, ve které doufali. Ti, kteří toužili po právním řádu, respektování lidských práv, klidu v každodenním životě, kdy občané nejsou veřejně napadáni svými sousedy, budou rovněž frustrováni." A závěr Jánose Kisse: "Domnívám se, že lustrační zákon se stane zákonem frustračním a bylo by lepší ho zrušit. Proto jsme podali návrh k Ústavnímu soudu na jeho zrušení. Zatím o něm nebylo rozhodnuto."
To, co jsem řekl teď, co jsem citoval a čeho jsem se dovolával v tomto závěru Jánose Kisse, to platí i na tuto záležitost. Je tu ještě jeden podstatný rozdíl. Lustrační zákon byl přijímán na podzim roku 1991, čili v procesu ještě těch revolučních změn, kdy samozřejmě mohly převažovat iluze nebo naděje, že se jeho prostřednictvím podaří podstatně změnit společenský život a dosáhnout nějaké výrazné očisty od těch, kdo představovali starý režim nebo kdo mu přisluhovali, ať už z těch či oněch důvodů.
Posuďme tedy, čemu posloužil, zda splnil tyto iluze, kde jsme už dvanáct let. A jestliže po dvanácti letech přicházíme s takovým návrhem zákona, pak si nemyslím, že to je projev víry ve schopnost fungování našeho demokratického uspořádání, ale je to naopak podle mého soudu nevíra v to, že demokratické hodnoty mohou fungovat bez takovýchto pochybných mechanismů.
Na základě toho, co jsem řekl, navrhuji zamítnutí předlohy.
Místopředseda PSP František Brožík: Děkuji vám, pane poslanče. Dále bude hovořit pan poslanec Jiří Payne.
Poslanec Jiří Payne: Děkuji, pane místopředsedo. Dámy a pánové, za prvé jsem se chtěl zamyslet nad tématem kontinuity a diskontinuity, o kterém se shodou okolností zmínil i pan profesor Jičínský. Myslím, že je to téma docela klíčové, protože právě když projednáváme zákony tohoto druhu, které směřují k nějakému způsobu vyrovnání se s minulostí, tak otázka kontinuity a diskontinuity vyvstává na povrch.
Kontinuita a diskontinuita může být politická a může být právní. Zkusme se zamyslet nad právní diskontinuitou. Mnoha lidem se právní kontinuita s minulým režimem docela hodí. Ve své podstatě se 17. listopadu podle nich nic nestalo. Komunistická Národní fronta a Federální shromáždění, další volené orgány jedno dne dospěly k názoru, že už je nebaví vládnout samy, a shodou okolností se rozhodly kooptovat jiné občany mezi sebe. V tom novém složení si schválily nový volební zákon a podle tohoto zákona nešťastnou náhodou komunistická strana ztratila vedoucí úlohu ve státě. Vlastně se nic nestalo. A ten nový režim má legitimizovat ten starý. Proto bylo tak důležité, že jsme přijali zákon o protiprávnosti komunistického režimu, který říká, že tady byla diskontinuita. A tím, že stanovil, že neběžely promlčecí lhůty, zřetelně dává najevo, že tady diskontinuita byla.
Uvedu jiný příklad. Jestliže jsme odvedli restituce, motivem restitučních zákonů byla právě právní diskontinuita. Řekli jsme, že to, co prováděli komunisté, bylo nespravedlivé, že v tom nechceme pokračovat. Vím, že restituční zákony měly mnoho chyb a daly by se kritizovat a měly být bezesporu provedeny kvalitněji. Ale diskontinuitu tady máme a přál bych si, abychom si ji přiznali, abychom přestali tvrdit, že se vlastně nic nestalo. Možná by měla být vedena debata, jak rozsáhlá diskontinuita je politicky pro nás tím nejvýhodnějším řešením. To by byla debata zajímavá, ale tu asi nemůžeme vést dnes a zde v rámci tohoto senátního návrhu zákona.
Přesto si myslím a já sám bych se hlásil k diskontinuitě mnohem širší, než jakou jsme přijali. Mám pocit, že v mnoha oblastech, dokonce i v oblastech celých rozsáhlých částí našeho práva bychom udělali nejlépe, kdybychom přestali experimentovat a kdybychom se pokud možno vrátili ke kořenům právních tradic, které jsme měli před začátkem komunistického režimu.
Za druhé. Zkusme se podívat na to, jaký charakter měla vlastně Státní bezpečnost. Teď se na to chci dívat záměrně dnešníma očima, teď to nechci vidět z hlediska tehdejšího, historického. Z dnešního hlediska StB stále existuje. Stále máme skupinky lidí, kteří jsou konspirativně provázáni a uplatňují určitý vliv v našem státě.
***