(10.10 hodin)
(pokračuje Payne)
Trochu nerozumím politologickým představám vlády, která z nějakých důvodů klade do zákona o referendu takovéto dělení na vnitřní a zahraniční politiku. Ale vracím se k původní otázce. Jakou platnost má rozhodnutí v referendu. To je politické rozhodnutí. Řekněme, že občané řeknou, že se nemáme zúčastnit nějakých operací. To je čistě politické rozhodnutí. Pokud jsem studoval švýcarské referendum, Švýcaři se snaží za všech okolností bez výjimky se vyhnout politickému rozhodování v referendu. To už je totiž plebiscit, to už s demokracií nemá mnoho společného než to, že tam hlasují lidé. Ale to volby mají také, to společné.
Politické rozhodování v referendu je velmi nebezpečné, protože nevíme, jakou má platnost, a nevíme, jak může být změněno. Za normálních okolností je-li schválen zákon, tak známe proceduru, jak zákon může být změněn. Známe zákony ústavní a víme, že mohou být změněny pouze ústavní procedurou, máme zákony obyčejné a víme, že mohou být změněny procedurou, která odpovídá procesu schvalování normálního zákona, neústavního zákona. Neumíme zavést jakási ústavní politická rozhodnutí, která jsou svatější než normální politické rozhodnutí. V podstatě to tedy znamená - nemáme-li žádný takový rozdíl - že je možné v referendu jeden den rozhodnout takto a ve středu zasedne vláda, třeba premiéra Zemana, a rozhodne, že se stejně zúčastníme těchto operací, protože ji nic než politické rozhodnutí nezavazuje k tomu, aby respektovala rozhodnutí referenda. Nic ji k tomu nezavazuje. Vláda to nemusí poslechnout, Parlament to také nemusí poslechnout. Nikdo jim to nemůže přikázat.
Ve vládním návrhu se říká, že výsledek referenda provedeného a vyhlášeného je závazný pro všechny orgány veřejné moci. Ano, to je tzv. lex imperfecta. Pro orgány veřejné moci není stanoven žádný trest. Kdyby v prováděcím zákoně bylo řečeno, že ten úředník, ten ministr, ten prezident, který neposlechne rozhodnutí referenda, bude následující den popraven, pak by snad rozhodnutí referenda bylo provedeno. Jestliže není stanovena žádná sankce, pak - tuším už v prvním semestru na právnické fakultě se učí, že zákon nesmí stanovit nějakou povinnost, když nestanoví sankci - tak se jedná o lex imperfecta a my si opět z lidí děláme legraci. My po nich chceme, aby o něčem hlasovali, a předem víme, že jejich rozhodnutí nemusí být respektováno.
Za třetí se chci zmínit, a teď už se vlastně přikláním jenom k vládnímu návrhu, protože senátní neobsahuje takovou šíři referenda, o otázce vlastně rozlišení různých druhů přímé demokracie. Ve Švýcarsku mají 14 druhů hlasování, které patří do kategorie přímá demokracie. Mají velmi přesně začleněny tyto návrhy do jejich legislativního procesu. Ve Sbírce zákonů se u každého zákona uvádí, jak byl schválen, jakou procedurou, a z toho také vyplývá, jakou procedurou může být změněn. To, pokud vím, není obsaženo v prováděcím zákoně, že by se novelizoval zákon o Sbírce zákonů a že by se tam vždycky uvádělo, jakým způsobem co bylo schváleno.
Pokusím se tedy zamyslet nad některými návrhy, které nám vláda tady předkládá. Vláda říká v článku 2, že prezident republiky vyhlásí referendum, navrhne-li to petice 300 tisíc občanů. Je povinen to vyhlásit do 30 dnů, může sice - to je taková obezlička, která činí z Ústavního soudu politický orgán, a ta obezlička spočívá v tom, že prezident může předložit návrh Ústavnímu soudu a Ústavní soud rozhodne, jestli referendum je správné, nebo nesprávné. My ze soudního orgánu děláme politický orgán. Myslím si, že to je také chybná koncepce. Ale prezident v podstatě, pokud Ústavní soud mu nepomůže a nebude s ním spolupracovat tak jako doposud, tak v podstatě nemá žádnou jinou možnost referendum do 30 dnů vyhlásit. Tady vláda směšuje dohromady dvě věci, směšuje dohromady lidovou iniciativu a lidové veto. Ve Švýcarsku, když tady pan profesor Jičínský o tom hovořil, že to je země, kde bychom se mohli o přímé demokracii poučit, je možno, když parlament schválí zákon, a platí to i na úrovni kantonů, aby lidé posbírali petici a řekli, a my s tím zákonem nesouhlasíme, my nechceme, aby takový zákon platil, parlament se spletl, parlament nereprezentuje zájmy veřejnosti a my chceme, aby tento zákon nevstoupil v platnost. V takovém případě podle švýcarského pojetí přímé demokracie zákon je pozastaven, čeká se, jak dopadne referendum, a teprve pokud v referendu se nenajde většina, která protestuje proti zákonu, pak se řekne ano, parlament měl pravdu, a zákon je publikován ve Sbírce zákonů a začíná platit. To je tzv. lidové veto. To znamená lid, veřejnost, občané mají právo říci - parlament nehájí naše zájmy.
Na druhé straně existuje lidová iniciativa. Vláda o tom nic neví. Vláda si nepřečetla ani elementární příručku pro začínajícího prvovoliče ve Švýcarsku. Lidová iniciativa spočívá v tom, že někdo posbírá 300 tisíc podpisů v našem případě a předloží návrh zákona. To je také vážné rozhodnutí domácí politiky. Ve Švýcarsku zjistili, že jakkoliv návrhy vzniklé z lidové iniciativy bývají zpracovány kvalitně, protože Švýcaři si na to zjednávají profesory ústavního práva ze švýcarských univerzit, aby jim napsali takový návrh zákona, a profesoři ústavního práva nebo profesoři na švýcarských právnických fakultách jsou na rozdíl od našich docela vzdělaní lidé. Oni napíšou kvalitní návrh zákona, přesto se často ukáže, že akademický návrh zákona má nějaké závady. Že prostě ten, kdo se neživí legislativní prací jako poslanci, že má docela obtíže napsat bezvadný návrh zákona, který nevykazuje nějaké elementární chyby, a protože v referendu nemohou být pozměňovací návrhy, tak se v podstatě dá hlasovat jenom o naprosto bezvadné legislativní předloze. A protože toto nebezpečí tady hrozí a protože nechat lid hlasovat o legislativní předloze, která má zásadní chyby, znamená, že se hlasuje o těchto chybách, a ne o myšlence, tak z toho důvodu Švýcaři zavedli, že parlament je v takovém případě ve stanovené lhůtě povinen předložit legislativní předlohu, která má charakter protinávrhu. Prostě parlament je tady od toho, aby uměl napsal zákon, a v takovéto situaci, když si lidé žádají zákon o této věci, parlament takový zákon dosud nebyl schopen napsat, ale lidé si takový zákon objednali na některé právnické fakultě, sesbírali na něj podpisy, předložili ho v referendu a chtějí, aby se o něm hlasovalo, v takovém případě parlament, který byl zvolen proto, aby zákony uměl dělat, je povinen naplnit svoji povinnost, zákon napsat, a v referendu se pak hlasuje o obou předlohách zároveň. To znamená volič má možnost si vybrat mezi parlamentním návrhem, který by měl být bezvadný, a nechť si poslanci debatu o pozměňovacích návrzích provedou, kde chtějí. A hlasuje se o lidovém návrhu, který někdy může být i lepší než parlamentní, to připouštím, ale každopádně alternativa tam povinně existuje. Vláda se těmito věcmi vůbec nezabývá ani v důvodové zprávě, ani v předkládací zprávě ministra, vláda si nepřečetla příručku pro prvovoliče ve Švýcarsku.
Další otázka je, že referendum není pokrokovým prvkem demokratického rozhodování. Je tomu naopak. Mnozí politikové, kteří si slibovali od referenda, že budeme mít dynamičtější a pokrokovější rozhodovací proces, záhy zjistili, že je to obráceně. Referendum je nejkonzervativnějším prostředkem politického rozhodování. V podstatě zabrání jakékoliv změně. Zpravidla většina lidí cítí nejistotu z toho, že by se něco mělo měnit, a raději se smíří s tím, že věci zůstanou při starém. Proto Švýcarsko není v OSN, proto se Švýcarsko nepodílí na řadě jiných věcí v mezinárodní spolupráci, protože lidé říkají: no, co by nás tam asi čekalo, kdybychom se stali členským státem OSN, ona to není dokonalá instituce. A jakkoliv švýcarská vláda by ráda vstoupila do OSN, švýcarský lid jí to nedovolí. Referendum je nejkonzervativnější způsob politického rozhodování. A protože tomu tak je a protože se zjistilo, že když o nějaké věci někdo předloží jeden návrh, parlament předloží druhý návrh, někdo předloží ještě třetí návrh a hlasuje se o nich společně - to mimochodem naše vláda také neupravuje - tak v takovém případě se rozdělí hlasy pro podporu jednotlivých návrhů a zaručeně nemůže být schválen žádný návrh.
***