(10.00 hodin)
(pokračuje Payne)
Takové, jako když pejsek a kočička pekli dort. Dali tam všechno, na co si vzpomněli. Tak mi připadá zejména vládní návrh. Ten vykazuje těch chyb daleko více.
První zamyšlení, které se týká obou zákonů, se dotýká toho, o čem vlastně máme hlasovat. Co je tou otázkou, která se předkládá veřejnosti k rozhodnutí? V této věci oba dva návrhy víceméně shodně navrhují znění otázky, která říká, že budeme hlasovat o tom, zda smlouva o přistoupení České republiky k Evropské unii má nabýt platnosti. Je vlastně jakési ratifikační referendum, které má schválit jakousi legislativní předlohu. V obou návrzích se vlastně píše, že toto rozhodnutí nahrazuje - a pro tento případ je vlastně udělána výjimka z legislativního procesu - povinně nahrazuje, to znamená, že není žádná jiná cesta, jak rozhodnout o našem vstupu do Evropské unie, než v referendu, nahrazuje rozhodnutí Parlamentu. Podle naší stávající ústavy by rozhodnutí Parlamentu muselo být učiněno souhlasem obou komor. Protože se jedná o zásah do ústavního práva, mám za to, že by to u obou komor musela být ústavní většina, abychom skutečně provedli změny, které souvisejí s odevzdáním naší suverenity Evropské unii.
Problém je, co vlastně tato otázka znamená. Protože přístupová smlouva bude relativně jednoduchým textem. Upřímně řečeno, na ní až tak moc nezáleží. Ono záleží na tom balíku přístupových dokumentů, kterých bude řádově několik metrů krychlových. Tam jsou sjednány podmínky, o kterých máme hlasovat. Já mám za to, že musíme hledat přesněji formulovanou otázku, protože pokud to formulujeme takto obecně, každý, kdo v těch několika metrech krychlových najde něco, co se mu nelíbí, bude hlasovat proti. V podstatě tím dosahujeme toho, že nikdy nemůže být nic schváleno. Dvakrát zamítneme hlasování o vstupu do Evropské unie, věc je vyřízena a už nikdy o tom nesmíme hlasovat - podle těchto návrhů. Referendum se smí opakovat za dva roky. O tom, co bude dál, se už nemluví.
Po mém soudu by bylo správné, abychom řekli veřejnosti: Chcete hlasovat o vstupu do Evropské unie za podmínek, které sjednala vláda? Jak tu otázku přesně formulujeme, je případně tématem druhého čtení. To teď nemusíme rozhodovat. Ale to podstatné je, že když v referendu bude odmítnut balík dokumentů, které vláda sjednala, je možné, aby nějaká příští vláda sjednala jiné podmínky, abychom to znovu a důstojně předložili české veřejnosti.
Za normálních okolností bych považoval za správné, že vláda, která sjednala v takto závažné věci nějaké podmínky pro vstup České republiky do Evropské unie a bude veřejností odmítnuta, by měla podat demisi. Já bych byl dokonce pro to - a pokusím se to navrhnout ve druhém čtení - aby bylo přímo v ústavním zákoně řečeno, že vláda, která předložila nějaký balík smluv pro vstup do Evropské unie a neuspěla, odstupuje. Bude nahrazena jinou vládou. Taková vláda zde nemá co dělat. Jestli nereprezentuje zájmy veřejnosti a v referendu se to prokázalo, vláda nemá už právo vládnout.
Za druhé - úzce to s tím souvisí a oba návrhy mají stejný problém, že se vůbec uvažuje o tom, že budeme o stejné věci hlasovat dvakrát. Zastánci referenda říkají, že je potřeba umožnit lidem, aby se více podíleli na politickém rozhodování v českém státě. Na druhé straně říkají: Vy občané jste nesvéprávní, protože když napoprvé nebudete vědět, že je správné to, co vám vláda navrhuje, a vy to odmítnete, tak budete hlasovat ještě jednou, a potřetí, a počtvrté a kdoví kolikrát. Vy idioti, vy nevíte, co je vaším zájmem. Vláda to ví, ale vy to nevíte. To je obsah vládního návrhu, to je svým způsobem obsah i senátního návrhu. Vy občané jste všichni idioti, protože když se vám to nepovede napoprvé, budete hlasovat podruhé.
Já se domnívám, že podobně jako ve sněmovně, když nějaký návrh zákona je zamítnut, tak nemůžeme za čtrnáct dní říci: víte, ona sněmovna neměla zrovna dobrou náladu, budeme hlasovat o tomtéž návrhu, který jsme už jednou zamítli, znova. To přece nejde. Není možné dvakrát hlasovat o téže věci. To potom děláme z referenda hru na referendum. A upřímně řečeno - pan ministr zahraničí už tuto hru zahájil. Protože, jak jsem se dočetl, pan ministr organizuje kdesi v regionech jakési referendum nanečisto, takže občané se scházejí na náměstích a vyplňují jakési lístky a hrají si na referendum. To jsme u toho, jako když si hrají na tatínka a na maminku a hrají si na kdeco, ale takto se nedá dělat politika. To skutečně z těch lidí děláme malé děti. To si český národ nezaslouží.
Zároveň se domnívám, že když budeme o daném balíku přístupových smluv hlasovat pouze jednou, protože to je unikátní hlasování, historické hlasování, které nelze opakovat, dáváme najevo, že občan je svéprávný, ví, co dělá, že jeho rozhodnutí má také nějaké důsledky, že nehlasuje nanečisto, jako když hlasuje pro pana Kavana - zřejmě to je součástí jeho politické kampaně -, ale že hlasuje a že jeho rozhodnutí bude také provedeno, že má nějaké důsledky, že už podruhé se o téže věci hlasovat nikdy nebude.
S tím také souvisí, jaká je platnost rozhodnutí referenda. To je totiž ta nejpodstatnější otázka. V případě vstupu do Evropské unie mám pocit, že ta věc je relativně vyjasněná, to znamená, že tam uvažujeme o formě přímé demokracie, která se stává vlastně náhražkou rozhodnutí obou komor Parlamentu. My v legislativním procesu říkáme - kromě standardní procedury, jak se schvalují normální zákony, může existovat jiná procedura, kterou chceme použít pro tento zvláštní případ, a máme pro to nějaké politické důvody, kde chceme, aby legislativní proces postupoval jinak. Myslím si, že to je ověřená forma přímé demokracie a takto by to mohlo fungovat.
Musím ocenit, že víceméně v obou návrzích je i velmi správně iniciace tohoto referenda vázána na podpis balíku přístupových dokumentů a víceméně referendum nastává automaticky. Ano, je to přesně tak, jako když uběhla nějaká lhůta, do 30 dnů to musí projednat Senát, do 30 dnů o tom rozhodne prezident, nebo když nerozhodne on nebo Senát, za jistých okolností návrh se stává zákonem. Prostě legislativní proces musí běžet sám o sobě, bez jakéhokoli politického rozhodování. A tak je to správně.
Na druhé straně, jakou platnost má rozhodnutí politického charakteru? To je věc, kterou vládní návrh zavádí a neřeší. Pokusím se ocitovat přesněji součást vládního návrhu, kde v článku 1 odstavec 1 se říká, že v referendu můžeme rozhodovat o zásadních otázkách vnitřní nebo zahraniční politiky státu.
Za prvé - proč vláda rozděluje politiku na vnitřní a zahraniční? Já tomu docela nerozumím. Dokonce titíž lidé, kteří zde navrhují vstup do Evropské unie, tvrdí, že suverenita už vůbec nic neznamená, což ve svém důsledku také obsahuje informaci, že není rozdíl mezi vnitřní a vnější politikou státu. A obráceně - zahraniční politika je věc, já se domnívám, že existuje rozdíl, poměrně velmi subtilní. Skutečně nevím, jak o zásadních otázkách zahraniční politiky státu chceme rozhodovat v referendu. Například budeme hlasovat o tom, zda Česká republika podpoří či nepodpoří jakýmkoli způsobem současné alianční operace v Afghánistánu? To je závažná otázka zahraniční politiky České republiky. To chceme tyto otázky předkládat v referendu? Obávám se, že se musíme rozhodovat rychleji.
Za těchto okolností stačí, aby někdo posbíral dostatečný počet podpisů, o dané věci se bude konat referendum a my v podstatě přestáváme být platným členem aliance. Takováto forma referenda je v rozporu s našimi aliančními závazky. Obávám se, že vláda si tyto věci neuvědomila. Proto se domnívám, že musíme ve druhém čtení zvážit, zda vůbec o takovýchto otázkách se referendum má, či nemá konat.
***