(12.00 hodin)
(pokračuje Parkanová)
Pod heslem "nehas, co tě nepálí" nabádá člověka k tomu, aby se staral pouze sám o sebe, o svá práva. Vše ostatní mu má být lhostejné. Já osobně vnímám toleranci jinak, a to v jejím původním slova smyslu. Po nesčetných válkách a krveprolitích lidé pochopili, že lidské bytosti jsou nedokonalá stvoření, která se mohou a zajisté se také často mýlí. V zájmu svobody vlastní a svobody druhých pak je ponechat těm ostatním právo na jejich omyl.
Jádrem tolerance je přesvědčení, že předmět tolerance má být, pokud je to jen trochu možné, ponechán na pokoji. Tolerance tedy není lhostejnost k názorům či jevům, které se nás netýkají nebo nás neomezují, ale tolerance je respekt k tomu, co sami považujeme za omyl. Moderní liberální pojetí tolerance často směřuje k závěru, že každá víra je stejně dobrá, každý pohled na svět je stejně pravdivý, a kdokoliv to odmítá uznat, je netolerantní vůči odlišnostem. A já musím znovu konstatovat, že takový názor může zastávat pouze člověk, který je lhostejný k takovým postojům, jako je rozpoznávání pravdy a lži, dobra a zla. Naproti tomu ten, kdo se pokouší hodnoty rozlišovat, může úctou lidem, se kterými nesouhlasí, prokazovat skutečnou toleranci.
A nedá mi to, abych v této chvíli necitovala (vyjádření?) jednoho z předkladatelů minulého návrhu zákona o registrovaném partnerství, které bylo publikováno poté, co sněmovna tehdy tento návrh zamítla: "Zamítnutí návrhu ze strany lidovců mě nepřekvapuje. Je to pro ně Sodoma a Gomora a apokalypsa v jednom." A podobná slova zaznívala bohužel velmi často i z té části homosexuální komunity, která usiluje o přijetí nových sociálních norem v chování i v zákonech.
Je smutnou skutečností, že mnozí zástupci organizací gayů a lesbiček bývají často netolerantní vůči všem, kdo homosexualitu ve společenském kontextu odmítají vidět stejně jako oni. Netolerantní nebo málo tolerantní lidé přirozeně stojí i na té druhé straně této pomyslné zdi. V tom mají příznivci návrhu zákona nepochybně pravdu, ale není pravdou, že hranice mezi příznivci a odpůrci tohoto zákona je též hranicí tolerance. To prosím velmi zdůrazňuji.
Dámy a pánové, já chci zdůraznit, že nikterak nepochybuji o tom, že lidská práva homosexuálů byla v minulosti velmi často pošlapávána. Diskriminace homosexuálů, jejich pronásledování a pranýřování je historickou realitou, která v žádném případě nemůže sloužit a neslouží západní civilizaci ke cti. Za svoji sexuální orientaci byli lidé v minulosti často perzekvováni, zavírání do vězení nebo dokonce popravováni. A v pozdější době pro ně alespoň platila jiná pravidla než pro heterosexuály. Postupem doby byly tyto relikty minulosti z právního řádu odstraněny. Většinová společnost tak vyšla oprávněným požadavkům homosexuálů na jejich zrovnoprávnění vstříc. Dnes považují homosexuální aktivisté po většinové společnosti další krok a tento krok zdůvodňují dalším zrovnoprávněním jejich postavení. Tentokrát ale nejde o odstranění nějakého diskriminačního opatření, ale naopak o zavedení zvláštního společenského institutu, který má onu údajnou diskriminaci odstranit.
Dovolte mi malý příměr ze zcela jiné oblasti. Například ve sportu je zcela běžné, že se v rámci jedné disciplíny vytvářejí různé kategorie pro sportovce rozdílné váhy. V principu je to jistě možné, nejedná se však o odstraňování diskriminace, ale je to reakce na přirozené rozdíly mezi lidmi. Uzákonění zvláštní formy homosexuálního sňatku je svého druhu také vytvářením speciální kategorie manželství, a to manželství pro lidi, kterým jejich založení brání vstoupit do sňatku heterosexuálního. A také v tomto případě se prostřednictvím speciálních a dalo by se říci skupinových práv neodstraňuje nerovnost, ale různost mezi lidmi. Tento přístup, který je přijatelný ve sportu, je jen těžko obhájitelný pro uspořádání celé společnosti, která je ze své přirozenosti různorodá a rozmanitá.
Přijetí zákona o registrovaném partnerství jistě nikoho bezprostředně neohrozí v jeho právech a já rozumím důvodům, které homosexuální hnutí vedou k požadavkům na jeho prosazení, a s řadou těchto argumentů sympatizuji. Stabilizace partnerských vztahů v homosexuální komunitě je kupříkladu zjevně chvályhodným zájmem, ale přesto mám za to, že lidem, kteří usilují v rámci svých omezených možností a v rámci vlastní nedokonalosti o společenské dobro, nemůže být existence manželství dvou osob stejného pohlaví lhostejná. A nejde přitom vůbec o vnucování vlastního světa jiným. Svět je totiž jen jeden, a proto by neměl být nikdo napadán za to, že má starost o jeho osud.
Lidská společnost je velmi složitým mechanismem a ten není možné dokonale poznat a už vůbec ne ovládat. Jakékoli zásahy do společenské struktury jsou velmi nebezpečné, neboť vedle požadovaných důsledků mívají i řadu vedlejších a předem často zcela neodhadnutelných následků a ty se projevují v řádu desítek a často stovek let. A z tohoto hlediska je bezpředmětná dosavadní zahraniční zkušenost z přijímání obdobných zákonů. Ona totiž v tom čase o ničem nevypovídá. Případná pozitiva přijetí zákona o partnerském soužití pro jednu skupinu osob by nikdy nemohla převážit nad společenskými riziky, která přináší rozbití tradičního - a já zdůrazňuji výhradního - postavení manželství mezi mužem a ženou.
Já se proto domnívám, vážené kolegyně a vážení kolegové, že bychom tento návrh zákona i tentokrát měli odmítnout, a děkuji vám za pozornost. (Potlesk v části sálu.)
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Slovo má místopředseda vlády Vladimír Špidla a připraví se paní poslankyně Rujbrová.
Místopředseda vlády a ministr práce a sociálních věcí ČR Vladimír Špidla: Vážená paní předsedající, vážené poslankyně, vážení poslanci. Myslím, že jádro tohoto zákona nejlépe vystihla paní poslankyně Světlana Navarová. Jestliže reálně existuje schopnost osob stejného pohlaví navázat erotický vztah, tak z toho vyplývají důsledky, které jsou obdobné důsledkům, které z erotického vztahu vyplývají u osob různého pohlaví. A je naprosto v pořádku, najde-li se právní forma, která usnadní tuto situaci, uvážíme-li, jak obtížné je pro člověka prožít, že má odlišnou sociální orientaci - obvykle na to přichází mladý člověk kolem třinácti dvanácti let - jak dlouho musí mlčet, než se svěří rodičům, jak je to pro něj komplikované. Myslím si, že je správné vysvětlit a vytvořit právní situaci, která říká, že tento stav, tato odlišnost je sice v menšině, ale není to odlišnost, ke které by bylo třeba jakýmkoli způsobem přiřazovat záporné etické znamínko.
Pokud jde o odkaz k tradicím a úctu k tradicím, nepochybně ji mám, ale iluze, že tradice sama o sobě znamená něco víc než formu, je iluzí. Svět tradičních hodnot se zhroutil v roce 1914 v době první světové války. Tehdy jeho apoštolské veličenstvo, velmi pevně věřící císař vedl z hlediska svého postoje svůj národ do boje proti jinému národu a zkrat této politické elity rozvrátil svět tradičních hodnot.
Uvědomte si, že tento svět je v pohybu, je nucen reagovat na hluboké změny, které zasahují všechny jeho struktury, všechny, žádnou nevyjímaje. Myslím si, že je velmi dobré si uvědomit, že rodina prochází rozsáhlým vývojem a že tento vývoj se nezastaví. Vztahy mezi jednotlivými lidmi v moderní společnosti se prostě mění a je pouze přirozené a obyčejné přijmout výzvu moderního času. Lidé, kteří mají odlišnou sexuální orientaci, jsou plnohodnotní lidé jako kdokoli jiný, mají právo na to, aby tento hluboký osobnostní rys nalezl usnadnění v našem právním systému.
Ona debata o tradicích mi připomíná debatu, která se odvíjela kolem 19. století, kdy se soudilo, že vyšší vzdělání žen rozvrátí rodinu, kdy se soudilo, že ženy ze zaměstnání rozvrátí rodinu, kdy se pronášelo mnoho vášnivých a předsudečných názorů.
***