(11.50 hodin)
(pokračuje Payne)
Jestliže ale řekneme, že tyto právní výhody, tyto zvláštní preference se poskytují pouze osobám stejného pohlaví, pak tvrdím, že to je v rozporu s naší ústavou, protože tím jsou diskriminovány vztahy mezi mužem a ženou, kteří nežijí podle zákona o rodině, nežijí v manželství, a přesto chtějí žít v jakémsi partnerství. A také mají krásný vztah, jak nám tady paní zpravodajka vykládala, jak je to úžasné. Tito lidé jsou tím diskriminováni, protože jim je tato právní cesta odepřena tím, že se říká, že je to umožněno pouze osobám stejného pohlaví.
Svým způsobem, když jsme debatovali i s lidmi, kteří reprezentují tuto komunitu, říkali jsme, že by stálo za to opravdu usilovat o napsání zákona, který skutečně vytváří vztah sui generis, vztah svého druhu, který není tím, že si někdo hraje na rodinu asi tak, jako když malé děti na pískovišti si začnou hrát na tatínka a maminku. Zákon, jak byl předložen, budí tento dojem. Není důstojným vztahem dvou dospělých lidí, kteří mají vztah svého druhu, který není žádnou alternativou a žádnou konkurencí manželského svazku. Není prostě. On ponižuje tyto páry na dvojice, které si hrají na manželství.
Další otázka, která chybí v tomto zákoně - co je cílem této normy. Správně by důvodová zpráva měla takovou věc objasňovat. Nenašel jsem to v předloženém tisku. V zákoně o rodině čteme hned na začátku: Hlavním cílem manželství je založení rodiny a řádná výchova dětí. Z toho také vyplývá, proč pouze muž a žena mohou založit rodinu: protože tak je to v přírodě zařízeno. Proto se nejedná o žádnou diskriminaci, protože muž a muž nemohou zplodit dítě, a nemohou je tudíž jako rodiče řádně vychovávat. Žena a žena také ne. S výjimkou neposkvrněného početí neznáme v dějinách případ, že by k něčemu takovému došlo. Proto se domnívám, že mluvit o rovnoprávném svazku takových párů s manželstvím není na místě. Proto jsme vždycky argumentovali, že je třeba napsat vztah, který, když má právně regulovat takovou skutečnost, má ji regulovat jako vztah zcela sui generis.
Nyní k evropským tradicím. Křesťanství, které utvářelo Evropu od počátku našeho letopočtu, vychází ze svého vlastního vidění světa. Samozřejmě můžeme říci, že se nehlásíme ke křesťanským tradicím, že chceme vykořenit náboženství. Koneckonců pět desetiletí ve dvacátém století se o to vláda pokoušela. Křesťanství říká, že manželství je svátost, že je to jedna ze sedmi věcí, které mají zvláštní, výjimečné postavení mezi běžnými zkušenostmi denního života. Neříkám, že svátostí je celibát. To je samo o sobě docela důležité sdělení. Dva tisíce let Evropa žije v takovémto vidění světa.
Za druhé křesťanství říká, že existuje alternativa vůči manželství a že to je celibát. Ano, existuje alternativa. V celibátu může člověk žít buďto sám, a to byli poustevníci, to byli eremité, kteří se skutečně odebírali na samotu a trávili tam dlouhá léta o samotě. Ale i tam se říká, že smyslem rozjímání o samotě je, aby člověk hodnoty, které tam načerpá, přinesl zpět společenství božího lidu. Aby znovu to, co tam objeví, přinesl lidem. Koneckonců i celibát je životem ve společenství božího lidu nebo společenství církve. Vedle toho církev zná ještě daleko intenzivnější společenství. Pokud někdo touží mít intenzivnější vztahy, pak existuje řádové společenství, kde člověk žije v komunitě s dalšími lidmi, kteří se takto rozhodli. To je křesťanský pohled třeba na alternativy, které existují vůči manželství.
Neříkám teď, že se máme řídit biblí nebo církevní věroukou o tom, co budeme dělat, ale popírám, že evropské tradice, jak tady o tom hovořil jeden předřečník, nás vedou k tomu, že máme přijmout právě tento zákon v tom pojetí, jak nám byl předložen.
Kromě legislativních nedostatků, jako je rozpor nebo nesoulad s některými mezinárodněprávními normami, nesoulad s naší ústavou a argumenty právními, které uvedl Cyril Svoboda, uvedl bych ještě některé další. Předložená novela například neřeší problematiku incestu. Jestliže budou dva registrovaní partneři vychovávat dítě dívku, není tato problematika upravena. To je docela vážný problém. Myslím si, že legislativních důsledků, na které jsme upozorňovali, že na zákon o rodině existují tisíce odkazů v našem právním řádu a že nezbývá, než si dát velikou práci a všechny tyto odkazy prozkoumat, prověřit a domyslet důsledky, které poplynou z toho, když vytvoříme cosi podobného rodině, ale biologicky omezeného pro jiný účel, který nám bohužel vláda utajila - co je cílem toho partnerského soužití.
Právě proto, že legislativní důsledky nejsou zpracovány dobře a nejsou domyšleny, myslím si, že oba předložené tisky, které spolu souvisejí, vyznávají velké závady. Natolik veliké, abych navrhoval - jestli už bylo navrženo zamítnutí, tak navrhuji vrácení k přepracování. Přiznávám, že tady je oproti poslaneckým návrhům, které byly opravdu zoufalé, tak tady je z legislativního hlediska určitý posun, nicméně bohužel zůstal na půli cesty mezi alternativou k rodinnému právu a stavu sui generis.
Když tady bylo také uváděno, že veřejnost podporuje přijetí právě tohoto zákona - nevím, kterou alternativu veřejnost podporuje. Podporuje ten první poslanecký návrh, nebo ten druhý, nebo teď ten vládní, nebo nějaký další, který teprve bude předložen? Rozumím tomu, že veřejnost - a chválabohu, že tomu tak je - je tolerantní k partnerům, kteří žijí v takovémto vztahu. To je v pořádku, to je dobře, ale to ještě neznamená, že musíme přijmout legislativní úpravu, která vytváří další nespravedlnosti, vytváří obrovská rizika pro český stát, a o nich bychom případně mohli hovořit ve druhém čtení. V mnoha situacích komplikuje situaci.
Ze všech těchto důvodů ještě jednou opakuji navrhuji vrácení obou předloh vládě k přepracování nebo k novému zpracování. Děkuji.
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Slovo má paní poslankyně Vlasta Parkanová, připraví se paní poslankyně Zuzka Rujbrová, potom pan poslanec Tlustý.
Poslankyně Vlasta Parkanová: Vážená paní předsedající, kolegyně a kolegové, nad podobným návrhem zákona již tato sněmovna vedla několik velmi dlouhých a myslím si, že docela zajímavých diskusí. Vzpomínám si, že zde tehdy mimo jiné zazněl názor, že tento zákon je především zákonem o toleranci. Ve svých minulých vystoupeních jsem se snažila vysvětlit, že tomu tak není. Uvedla jsem pro to řadu důvodů a argumentů, které v tuto chvíli by bylo zbytečné opakovat. Podstatné je, že jsme se tehdy neshodli.
Až později jsem si uvědomila, že ona neshoda je ukryta už v samotném pojetí toho, co je a co není tolerance. Příznivci přijetí tohoto návrhu zákona zde minule hovořili o toleranci jako o schopnosti tolerování všeho, co vybočuje z průměru a nezasahuje do práv ostatních. A protože registrované partnerství nikoho neomezuje v jeho právech, je jeho uzákonění čistě tolerance, jak tvrdí jeho příznivci. Já otevřeně přiznávám, že takto toleranci nevnímám. Ideálem takového způsobu uvažování je společnost, ve které každý sleduje své zájmy, do kterých nikomu jinému nic není, pokud jej samotného náhodou bezprostředně neohrožují. Takový svět ale ve skutečnosti není tolerantní, ale lhostejný.
***