(17.30 hodin)
(pokračuje Langer)
Znamená to tedy, že zítra zahájíme naše jednání předpokládám závěrečnými slovy pana ministra financí, pana předsedy rozpočtového výboru a hned poté bude hlasování. Prosím, abychom s tím všichni takto počítali.
Slovo má paní kolegyně Machatá.
Poslankyně Marie Machatá: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, dovolte i mně polemizovat s konstrukcí vládního návrhu státního rozpočtu. Považujeme-li totiž za rozhodující úkol státního rozpočtu přispět k vytváření prospěšných makroekonomických poměrů, nezbývá než konstatovat, že návrh rozpočtu - tento návrh rozpočtu - prohlubuje nepříznivou praxi uplynulých let. Daňové břemeno včetně pojistného vykazuje opět růst. Za zvyšování daňového břemene pokračuje využívání nedaňových příjmů, které standardně nepatří do příjmů běžného roku, a dále se doplňují zdroje deficitním financováním. Tudíž daňový poplatník je zatěžován opět o něco více v dalším rozpočtovém roce než v předchozím a významně do budoucnosti.
S návrhem rozpočtu nebyla předložena průkazná analýza předpokládaného vývoje veřejných financí jako celku. To vyvolává obavy z možných rizik významného navýšení dluhu veřejných rozpočtů, který bude nepříznivě ovlivňovat zejména příští ekonomický rozvoj.
Samozřejmě se lze uspokojit tvrzením, že vše je zapříčiněno slabým výkonem ekonomiky. To by však bylo vysvětlení velmi jednoduché. Otázkou je, zda se vláda vůbec pokouší větší výkon nějakým způsobem nastartovat. Rozpočet totiž není jediným výrazem státní finanční politiky. Je jen komplexním obrazem o vládní schopnosti prospívat příštímu vývoji a také obrazem konkrétní hospodářské politiky. Lze říci, že se jedná o udržování latentního stavu bez odvahy přijmout jakékoli zásadní rozhodnutí, jakoukoli zásadní změnu.
Jasně viditelný je pouze jeden cíl. Snaha udržet vlastní pozici populistickou politikou rozdávání. Pokud si vláda snad naivně nemyslí, že zvýšením například porodného může zvrátit nepříznivou demografickou křivku.
Z mého pohledu vláda neučinila nic pro zhospodárnění výkonu státní správy a optimalizaci jejích výdajů. To lze považovat ze jednu z hlavních příčin deficitu, samozřejmě včetně brzdícího efektu nadbytečného zatížení hospodářství zvyšujícím se daňovým zatížením. Dovolte mi citovat zmiňovaný materiál: Výdaje na platy a ostatní platby za provedenou práci rozpočtované v organizačních složkách státu tvoří významnou součást veřejné spotřeby. Spolu se mzdovými náklady příspěvkových organizací jsou pro rok 2002 rozpočtovány v objemu 103,1 mld. Kč. Po započtení pojistného a přídělů do fondu kulturních a sociálních potřeb dosáhnou výdaje související se zaměstnaností v těchto organizacích částky 141,5 mld. Kč, což představuje 18,8 % celkových výdajů rozpočtu. Tolik část z komentáře materiálu C. Zpráva k návrhu státního rozpočtu na rok 2002, str. 45 Výdaje na platy zaměstnanců a ostatní platby za provedenou práci.
Z výše citovaného je zřejmé, že každé navýšení o byť jen část procenta znamená hmatatelný požadavek na státní rozpočet. Z dostupných podkladů se dá vysledovat, že dle jednotlivých kapitol státního rozpočtu je diferencován nejen nárůst mezd a průměrných platů, ale i počtu zaměstnanců ve státní správě. Toto tvrzení je platné meziročně a trvale. V roce 2001 zaznamenávaly nejvyšší meziroční nárůst mezi roky 2001 a 2000 mezd příspěvkové organizace, koeficient nárůstu byl 1,16, a hned nato ústřední orgány státní správy - koeficient 1,15. Nejvyšší nárůst počtu zaměstnanců mezi roky 2001 a 2000 je u ústředních orgánů státní správy - koeficient 1,11.
Teď si dovolím ještě jednu citaci ze zprávy ke státnímu rozpočtu na rok 2002. Nárůst průměrných platů v jednotlivých kapitolách je do určité míry diferencovaný. Vyplývá to z povahy promítnutých vlivů a dalších opatření, z přijaté metodiky zpracování návrhu rozpočtu na rok 2002. Správcům kapitol byla dána možnost, aby v rozsahu rozpočtových rámců schválených vládou ve vlastní kompetenci rozhodli o výdajové strategii kapitoly. Výraznější rozdíly v růstu průměrných platů jsou však způsobeny převážně metodickými vlivy a neodrážejí skutečné posuny v úrovni platů zaměstnanců. Potud citace. Ke znění není příliš co dodat. Možná pouze to, že já osobně nevím, co je to "do jisté míry diferencovaný" nebo "metodické vlivy, které neodrážejí skutečný" - a pak se ptám jaký - "posun platů".
Stejně jako v roce 2001, tak i v tomto můžeme zažít raketový meziroční vzrůst mezd - koeficient 1,49, i lidí - koeficient 1,48 u příspěvkových organizací. V návrhu rozpočtu 2002 je však důvodem - cituji: řada organizačních složek státu se transformovala na příspěvkové organizace. Zpráva k návrhu str. 48. Pohledem do tabulek můžeme vysledovat naprosto stejný trend jako v roce 2001. Zajímavý stav vykazuje např. Úřad vlády, kde personální místa vykazují koeficient nárůstu 1,11 a mzdy 1,21. Další ministerstva vykazují nárůst podobný.
Lze tedy konstatovat trvalý a plynulý nárůst počtu zaměstnanců státní správy. Jestliže je největší tendence růstu pracovníků na ústředních orgánech v procesu reformy veřejné správy, jejímž hlavním motivem byla decentralizace, je to téměř k nepochopení.
Souhrnně lze označit rozpočet za pokus předstírat, že vláda plní své programové záměry a vytváří cílevědomě podmínky dalšího, lepšího vývoje. Žel, vláda pouze vytváří technické podmínky pro získání času pro svou vlastní schopnost přežít další rozpočtový rok. Cena této nerozhodnosti, tohoto mrhání časem představuje odkládání potřebné a dlouho očekávané daňové reformy a vůbec reformních kroků vedoucích k jednodušší státní správě. Deficitní hospodaření má totiž smysl jen tehdy, vytváří-li patřičný multiplikační efekt.
Ve standardní ekonomice jsou poměry obvykle měněny k lepšímu soustředěným úsilím vlády o omezení vládních výdajů, které umožní současně snížit daňovou zátěž, bankám zlevnit peníze a nastartovat nový koloběh alokace zdrojů v ekonomice. Tato standardní řešení vyžadují velkou dávku politické odvahy, jakou zatím bohužel nenašla žádná česká vláda.
Snížení rozpočtových výdajů znamená současně omezení vlivu státu a rušení nejen úředních pracovních míst, ale i třeba celých úřadů. To značí konečně vyhovět volání po jednodušší administrativě, po zákonech s minimem výjimek, o nichž je třeba rozhodovat v procesu správního či podobného úředního řízení. Cena práce, kupní síla obyvatelstva, sklon k úsporám, penzijní, zdravotní i další pojištění jsou spojité nádoby, nesmírně citlivě vzájemně reagující na každou změnu a ve svém souhrnu dávající ekonomice zdroje k růstu či brzdicí investice. Obzvlášť drahá pracovní síla se ukazuje být skutečnou brzdou dalšího rozvoje ekonomiky. Přímou příčinou tohoto stavu jsou rostoucí náklady na zdravotní a sociální systém. Dokud se nám nepodaří zastavit růst těchto nákladů, zůstává ekonomická výkonnost pouhým snem. Penzijní systém musí být založen na klasickém životním a kapitálovém pojištění, např. z výnosu privatizace, nikoli na dani, jak je tomu dosud. Jednorázovým vkladem může pak dojít k nastartování reformy a okamžitému snížení nároků kladených na státní rozpočet.
***