(17.10 hodin)
(pokračuje Recman)
Chod ekonomiky je zatím zajišťován využíváním dočasných zdrojů, jasněji řečeno žitím z podstaty. Rozprodej zbytku státního majetku však pomalu končí a spolu s ním rychle klesne i příliv zahraničních investic zachraňující dosud aktivní finanční účet a tím i celkový mírný přebytek platební bilance.
Reálnost příslibu vlády, že v roce 2002 se dosáhne obratu a při udržení dynamiky HDP se zpomalí růst státního dluhu a schodek běžného účtu platební bilance bude stabilizován na letošní úrovni, není předloženým materiálem vlády prokázána, a to ani tehdy, vezme-li se v úvahu, že část vykazovaných schodků spadá na vrub předchozích vlád a byla započtena s časovým zpožděním, jak o tom hovořil ve svém expozé předseda vlády.
Zdroje získané zrychleným růstem hrubého domácího produktu nejsou rovněž optimálně využívány. Podle statistických údajů byly v roce 2000 ve výši 27 mld. Kč užity jako přírůstek zásob a v prvním pololetí letošního roku to bylo již plných 45 mld. Kč.
Značné přírůstky zásob ukazují, že výsledky restrukturalizace výrobních organizací nejsou v souladu s vývojem domácí ani zahraniční poptávky. Rostoucí domácí poptávku kryl nakonec netto dovoz, tzn. převýšení dovozu nad vývozem, který v minulém roce dosáhl 73 mld. Kč a v letošním prvním pololetí pouze 32,4 mld. Kč.
Zpráva rovněž opomíjí skutečnost, že fiskální politika vlády a měnová politika ČNB dosud sledovala různé cíle a různé priority. Zatímco vláda svou hospodářskou politikou usilovala o dynamický rozvoj ekonomiky, Česká národní banka se obávala rizik expanzivní fiskální politiky a dávala přednost zabránění vzniku poptávkové inflace. V této souvislosti pak na rozdíl od zahraničních centrálních bank udržuje i vyšší limitní úrokové sazby.
Ve zprávě zcela chybí ocenění vlivu měnících se vnějších ekonomických podmínek. Rozhodující světové trhy jsou již za vyvrcholením konjunktury. Všechny prognózy počítají s oslabením tempa růstu. Hrubý domácí produkt stagnuje ve Spojených státech, klesá v Japonsku, v jihovýchodní a východní Asii, mimo Čínu, v Latinské Americe. Podle hodnocení The Economist je světová ekonomika již v recesi, a to nehovořím o událostech z letošního 11. září, které samozřejmě vláda v té době, kdy zpracovávala návrh státního rozpočtu, nemohla předvídat.
Využití makroekonomických nástrojů k nastartování hospodářského růstu bylo snazší než dosahovat jeho udržení a přitom regulovat ekonomickou rovnováhu. Po posouzení všech vládou nedoceňovaných rizik není možné hodnotit předložený střednědobý výhled státního rozpočtu jako dostatečně zdůvodněný a myslím si, že by nebylo dobré brát ho ani na vědomí.
Byly zde zmínky o strukturálních problémech. Chtěl bych se vyjádřit k této problematice. Problém celkové ekonomické nerovnováhy považuji za vážný a jeho řešení bude vyžadovat několikaleté úsilí. V současné době při posuzování návrhu státního rozpočtu na příští rok však nelze obejít otázku, do jaké míry jeho části vytvářejí již dnes podmínky pro posílení výkonnosti a konkurenční schopnosti a tím i podmínky pro postupné řešení deficitu veřejných rozpočtů.
V tomto směru je možné ocenit snahu vlády o zvýšení konkurenční schopnosti podniků za pomoci různých programů, např. k podpoře exportu nebo zaměstnanosti a investičních pobídek.
Dosavadní zkušenosti ukazují, že více pomáhají přílivu zahraničních investic než domácím výrobcům a při dokončování privatizace tak pokračuje proces internacionalizace majetkové základny v České republice, zejména jejích podniků. Snaha o posílení výkonnosti ekonomiky je oslabována nedůslednými přístupy, izolovaností jednotlivých kroků a nově i oslabením jednotného přístupu k řešení. Vláda sama pro sebe vytváří podmínky tím, že stanovila pouze celkové rozpočtové rámce a věcnou strukturu výdajů ponechala na ministerstvech a ústředních orgánech, které jsou správci jednotlivých kapitol státního rozpočtu. Tím se však nezbavila odpovědnosti za celkový komplexně předložený návrh.
Výsledky vládní politiky je možno sledovat na podmínkách pro krytí přírůstku poptávky. Zpráva kladně oceňuje příspěvek tvorby fixního kapitálu ke zvyšování hrubého domácího produktu a hodnotí investiční poptávku jako stabilní prvek růstu. Uvádí, že zejména příliv zahraničních investic vytvořil předpoklady pro zvýšení výrobních a vývozních kapacit a rozšířil nabídku pracovních míst. Takto je to prezentováno vládou ve svazku B na straně 17 až 19. Se vstupem zahraničních investic spojuje i zvýšení konkurenční schopnosti.
Růst tvorby fixního kapitálu se v poslední době stále zrychluje. Statistika hovoří o tom, že v roce 2000 dosáhl úrovně 4,2 %, v prvním čtvrtletí letošního roku 5,7 % a ve druhém čtvrtletí již 9,3 % a objem jeho přírůstku předstihoval přírůstky mnohem větší spotřeby domácností. Přesto investiční konjunktura nevytvořila zatím předpoklady pro zvýšení konkurenční schopnosti české ekonomiky. Investice totiž dosud směřovaly ve značné míře do neprůmyslových činností, pod vlivem přímých zahraničních investic se soustřeďovaly zejména do telekomunikací, obchodu, peněžnictví a pojišťovnictví a v průmyslu jen do velmi omezeného výběru oborů. Dokumentují to statistické údaje o vývoji investičního majetku v zůstatkové hodnotě. Ukazují, že jeho objem v roce 2000 rostl ve zpracovatelském průmyslu pomaleji než v celém souboru nefinančních sektorů. U potravin a pochutin, např. ještě i v průmyslu ve výrobě strojů a zařízení, v kožedělném a dřevozpracujícím průmyslu, v chemickém a farmaceutickém průmyslu v podstatě stagnoval. Výrazněji rostl jen ve výrobě elektrických a optických přístrojů, dopravních prostředků a pryžových a plastických výrobků. Tyto tendence pokračují i v prvním pololetí letošního roku. Potvrzuje to, že vláda zatím nenašla nástroje, kterými by mohla posílit investování ve směrech, které by byly v souladu s proklamovanými záměry růstu produktivity a konkurenční schopnosti českých výrobců.
Trvale roste spotřeba domácností. Vláda k podpoře poptávky obyvatelstva celkově uvolnila mzdovou politiku. Ve státním rozpočtu střídá v jednotlivých odvětvích metodu mimořádných mzdových preferencí následovanou návratem k mírnému růstu. Důsledkem je pak stále obecný tlak na vyrovnávání mzdového vývoje, na dynamiku dosahovanou v preferovaných odvětvích. Jako příklad lze uvést vzestup průměrných nominálních mezd v nepodnikové sféře v prvním pololetí letošního roku o 9,8 %, tažený zdravotnictvím s růstem o 15 %. Na mzdový vývoj zapracovaný do státního rozpočtu se následně orientuje podnikový sektor, ve kterém se v tomto období zvýšily průměrné mzdy o 9,3 %.
Uvolnění mzdového vývoje lze dokumentovat statistickými údaji o podílu osobních nákladů na výkonech zpracovatelského průmyslu, podnicích zaměstnávajících sto a více zaměstnanců. Zatímco v roce 2000 tento podíl v jednotlivých čtvrtletích klesal proti srovnatelným obdobím předchozího roku o 1,6 až 1,8 procentního bodu, snížil se tento pokles v prvním čtvrtletí letošního roku na jeden procentní bod a ve druhém čtvrtletí již došlo k nepatrnému růstu podílu osobních nákladů.
Restriktivní přístup k výdajům státního rozpočtu se prosadil u běžných výdajů, kterými disponují zejména správci jednotlivých kapitol.
***