(16.00 hodin)
(pokračuje E. Zeman)
Jestliže mluví o zadluženosti regionálního školství, pak kritizuje své vlády. Já jsem zdědil školství zadlužené 12,4 miliardy. To byl vnitřní dluh v okamžiku, kdy jsem ho převzal. Tento dluh vznikl zejména v období ministra školství Ivana Pilipa, tehdy člena ODS.
Tento dluh jsme, pravda, snížili relativně málo, ale každopádně jsme ho ani nevytvořili, ani jsme tuto vnitřní zadluženost školství nezhoršili. Naopak, za této vlády klesl.
Za velmi dojemné mi připadá, když pan poslanec Brousek oplakává učňovské školství. Po dlouhou dobu jsem byl takřka jediný, kdo za učňovské školství bojoval, zatímco byli to jeho kolegové a jeho vlády, které tvrdily, že tento typicky komunistický přežitek je třeba zlikvidovat. A rozhodně to nebyla vláda sociální demokracie, která zpřetrhala vazby mezi podniky a učňovským školstvím. Naopak se je dnes snažíme pracně navazovat, ale je mnohem snazší rozbíjet než slepovat. To je pravda.
Beru jako typické a stabilní obvinění, že protože jsme sociálně demokratickou vládou, snažíme se likvidovat soukromé školy. Myslím, že by pan poslanec Brousek musel prstem ukázat, která soukromá škola byla za této vlády zlikvidována. Myslím, že bychom napočítali asi dvě, a ty byly vyřazeny jednoznačně proto, že se ekonomicky zhroutily, jejich vedení zcela selhalo a opustilo své žáky i v některých případech těsně před maturitou. Čili nemyslím si, že by tady bylo možné doložit zájem vlády soukromé školy jako konkurenční prostředí likvidovat.
Mnohem spíš by stálo za zamyšlení, že pláč nad vnitřním zadlužením školství vznikl do značné míry nadměrným rozšiřováním školských kapacit v období 1993 až 1995, kdy ačkoli bylo zjevné, že demografická křivka tvrdě klesá, přibylo 2500 škol, nejen církevních, nejen soukromých, samozřejmě i jiných, ale samozřejmě všechny soukromé a všechny církevní.
Je vcelku jasné, že toto všechno se muselo promítnout do zadluženosti školství. Zdědil jsem školství v okamžiku, kdy jenom v oblasti středních škol při průměrném populačním ročníku docházejících dětí 105 tisíc přebývalo 320 tisíc nadbytečných volných míst. Toto jsou příčiny zadluženosti regionálního školství. A ty rozhodně nezpůsobila tato vláda.
Ano, této vládě nebo mně jako ministrovi školství neprošel zákon. O tom asi je zbytečné si povídat, a přeji samozřejmě panu poslanci Brouskovi, aby jeho schůzka s asociacemi byla úspěšná. Asociace ostatně žádaly písemně již při projednávání zákona pravicové poslance, aby proboha ten zákon přijali. Čili doufám, že tentokrát pan Brousek uslyší toto lépe, než to slyšel předtím.
Pokud jde o platy učitelů, kterými se tak údajně prázdně chlubíme a které ve skutečnosti nic neznamenají. Tato vláda prostě byla celkově úspěšnější, než jsme očekávali. Platy učitelů vzrostly za období naší vlády reálně v průměru o 4000 korun. Ano, zřejmě životní úroveň šla nahoru podstatně rychleji a ostatní platy šly nahoru rychleji. A já mohu panu poslanci Brouskovi jenom pogratulovat k tomu, jak radikálně se zlepšila celková situace v Plzni, když i při všem tomto navýšení platy učitelů se propadly zpátky na úroveň roku 1998. Ale prostě ten vzestup spočítaný o 4500, ten se fakticky odehrál.
Tolik k panu poslanci Brouskovi.
Pokud jde o pana poslance Matějů, jeho projev byl velmi působivý. Pan poslanec Matějů je skvělý řečník, ale také místy velmi obratný demagog. Jeho počítání procent z HDP je toho drobnou ukázkou. Vždy jsme se všichni bavili, stejně tak já jako on, o podílu HDP na celkovém financování školství, nejen podílu kapitoly. Čili těch 3,9 samozřejmě se musí povýšit o dalších 0,9 dalších zdrojů, které do toho přicházejí mimo rozsah kapitoly. Ale samozřejmě uznávám absolutní čísla toho, že by bylo třeba 132 miliard, aby tento záměr byl naplněn, a že tyto 132 miliardy zřejmě nebudeme schopni v příštím roce dát.
A může se zde mluvit o letu modrých ptáků, ať už to měla být narážka tedy v tomto případě na ODS, nebo na stíhačky, nevím přesně, co tím pan poslanec mínil. Ale ty stíhačky jsme přeci nevymysleli my, ty jsme zdědili. A mnoho další kostlivců jsme zdědili. A mnoho set miliard jsme museli zaplatit účty za někoho jiného, takže nám pak leckdy chybí na to, aby se dala příslušně navyšovat kapitola.
Pokud jde o Boloňskou deklaraci, já se domnívám, že se skutečně odehrál poměrně výrazný posun, a jenom si v tomto případě s panem poslancem možná nerozumíme, možná máme k věci jiný přístup. Já si totiž nemyslím, že Boloňská deklarace je zas absolutní zákon nad zákony, a nikdy jsem nesouhlasil s myšlenkou, že v středoevropské kultuře je rozumné všechny studijní obory striktně rozdělovat na stupeň bakalářský a magisterský. Tady se asi rozcházíme v pojetí.
K otázce neuniverzitních škol. Jistě, transformace vyšších odborných škol se protahuje, protahuje se mimo jiné proto, že byly špatně založeny. A opět bych mohl připomínat, že jsem v době, kdy vznikaly, upozorňoval tehdejší ministry školství, že se tento problém objeví, že to bude stejný problém jako se středními školami. Tenkrát jsem byl z jejich úst ujišťován, že těchto škol vzniknou maximálně tři desítky. Vzniklo jich 174. Většina z nich je tak těsně přilepena ke středním školám, že je nelze oddělit. Dalo mnoho práce vypreparovat těch sedm, které jsou transformovatelné a jejichž transformace by ještě letos proběhnout měla.
Jinak není pravda, že neexistují neuniverzitní školy. Existuje jich 13 v tuto chvíli.
Rovněž samozřejmě není pravda, že soukromé vysoké školy vznikaly přes můj odpor. Možná by pan poslanec v zájmu zlepšení své paměti se mohl podívat na průběh projednávání zákona č. 111, na kterém jsem se významně podílel a který toto zakotvil.
Nebudu diskutovat teď o poklesu financí na vysoké školy, budu spíš diskutovat o něčem jiném.
Pan poslanec s oblibou pouští do oběhu dramatická čísla a spouští významné mediální pláče nad počty nepřijatých studentů. To, co už neříká, je, že za pouhých deset let se tyto počty zdvojnásobily a že tyto počty i nadále stoupají, a pro příští rok říkáme o 15 % víc v bakalářích, o 5 % víc v magistrech. Možná, že mu to připadá směšné, ale ono to ve skutečnosti jsou dost velká čísla a dost velké peníze.
Velmi si vážím liberálních revolucionářů, kteří si myslí, že všechno jde udělat velkým revolučním skokem hodným velkého Maa. Ale tady, v této zemi, se udělalo v oblasti vysokých škol daleko více změn, než si většina lidí uvědomuje, a i nárůst kapacit je nesrovnatelně větší než ve většině zemí, se kterými se obvykle srovnáváme. To, že do určité míry stále ještě jsou ty kapacity nízké, je logické, pokud to porovnáváme s výchozím stavem, nikoliv se snem, kde bychom to chtěli mít.
Jestliže pan poslanec tak dramaticky hovoří o tom, že odmítáme tu skvělou myšlenku, jak to bude lepší, když si to budou moci lidé koupit, tak ano, říkám otevřeně, odmítám - a spolu s mnoha odborníky a většinou ministrů evropských zemí, ale i většinou ministrů školství OECD - odmítám tuto myšlenku jako cestu. Na všech posledních kongresech OECD, na všech posledních kongresech ministrů školství evropských zemí vždy znělo upozornění, že tato cesta je do pekla, nikoliv cesta k rozvoji vysokého školství. Není to tedy názor jednoho českého sociálně demokratického ministra, který podle slov pana Matějů tolik škodí českému školství. Je to názor mnoha renomovaných ministrů včetně baronesy Blackstoneové, britské ministryně školství. Jestliže tento názor zastává dokonce i dědičná peerka a členka horní sněmovny britského parlamentu, doufám, že aspoň ji pan poslanec Matějů nemůže osočit jako přehnaného českého sociálního demokrata.
Pokud jde o UIV, velmi se mi líbí, jak se z každé personální změny děla spiklenecká záležitost - pan poslanec mluvil o palácovém převratu.
***