(10.40 hodin)
(pokračuje Martínek)
Pokud se týká daňových příjmů, tento návrh vychází z výdajů krajů, jak už tady ostatně bylo řečeno, a tento princip je velmi důležitý podle mého názoru z toho hlediska, že nám umožňuje, aby kraje se vyvíjely systémem otevřenosti, nikoliv uzavřenosti do svých vlastních teritorií. Ten návrh, který tady byl zmiňován, Pardubického kraje, a který má řadu nedokonalostí, ale na druhé straně je dobře, že kraje nějaký návrh připravily, tak má jednu podle mého názoru zcela zásadní koncepční chybu, a to je právě, že se soustředil na rozdělování podle počtu obyvatel. Z toho, co jsem poznal při přípravě tohoto zákona, jsem přesvědčen o tom, že touto cestou krajů jít nebudeme moci, protože přece jenom kraje budou mít jiný systém a jinou funkci v tomto státě, ve společnosti, než mají obce.
Ten systém, který byl zvolen, umožňuje jednu důležitou věc, o které se mimochodem v této Poslanecké sněmovně svedla poměrně velká bitva. Například v oblasti školství, že kraje budou nuceny svými příjmy nebo budou motivovány svými příjmy k tomu, aby omezovaly své výdaje na ty funkce, které jsou čistě jenom pro obyvatele kraje. Tento systém naopak umožňuje, že kraj dostane tolik příjmů, kolik má reálných výdajů. To znamená, že jestliže tam existuje například, a dovolte mi, abych uvedl jeden příklad, existuje škola, která má celostátní působnost, tak potom samozřejmě ty výdaje tímto způsobem jdou na ten kraj větší, jak na kraj jiný. Mimochodem ten pardubický návrh, pokud by se realizoval, a vezmu prosím pro příklad, dejme tomu, hranici 10 miliard, která by se rozdělovala v globálu, by znamenal, že například Praha by získala navíc zhruba asi 350 mil., ale České Budějovice by ztratily zhruba asi 280 mil. korun na daňových příjmech. Říkám, že to je hypotetický příklad, ale je to v podstatě početní matematická konstrukce, která vychází z toho, že Jihočeský kraj je samozřejmě krajem s poměrně nízkou hustotou obyvatelstva, nicméně výdaje tohoto kraje jsou v mnoha směrech poměrně významné a svým způsobem i větší než například v Praze, pokud se například týče dopravní obslužnosti a dopravní sítě.
Já bych proto velmi apeloval na to, aby i v budoucnu jsme směřovali tento systém tím směrem, který naznačil tento první návrh zákona, a musím potvrdit, že kolega Beneš měl pravdu, když tady hovořil o tom, že ta původní představa, když se ještě nevěděly informace, které se vědí teď, směřovala někam jinam. Tento posun je podle mého názoru zcela jasně pozitivní. Tento zákon je potřeba vidět jako další krok. V minulém roce jsme podstatně nebo v tomto roce jsme financování krajů učinili jednoznačně prostřednictvím dotací a jiná možnost ani nebyla. Ten příští rok se již připravuje určitá možnost daňového financování a je zcela evidentní, že ten postup bude směřovat dále. A dovolil bych si při této příležitosti připomenout, že podobným způsobem se vyvíjelo i financování obcí, od původních zhruba 30 % daňových příjmů k dnešním zhruba 70 % daňových příjmů. A já pevně doufám, že obdobným způsobem bude směřovat i financování krajů. Protože bez samostatných financí není samosprávy, a to bychom si měli podle mého názoru uvědomit.
Tento návrh zákona samozřejmě budí nebo respektive vzbuzuje celou řadu dalších otázek, které zcela určitě neřeší. A byla tady o nich také řeč. Je to například otázka, co s investicemi do budoucna, jakým způsobem budeme zabezpečovat investiční politiku, co s rozestavěnými stavbami. Já jsem zcela jednoznačně zastáncem toho, aby stát si nechal všechny rozestavěné stavby, které v současné době jsou, a to až do doby, dokud tyto rozestavěné stavby nedokončí. Na druhé straně si myslím, že je třeba vytvořit systém takový, který by postupně umožnil náběh investiční výstavby prostřednictvím krajů, zejména v těch oblastech, za které kraj je bezprostředně zodpovědný. Pan kolega Urban tady nastínil určitou svou představu. Já si myslím, že to je legitimní představa, i když se přiznám, že já mám poněkud jinou.
Moje představa je v podstatě taková, že si myslím, že by postupně mělo skutečně dojít k tomu, že většina investičních akcí by se rozhodovala tam, kde je blíže tomu místu svého účelu, tzn. v krajích. Je při té příležitosti je ovšem potřeba podle mého názoru jednoznačně rozdělit ty investiční akce, které mají celostátní význam, celostátní dopad a které řeší stát jako takové. Typickým příkladem, dovolte mi zase příklad, je například bytová výstavba. Pokud stát se rozhodne, že bude podporovat bytovou výstavbu, je zcela evidentní, že ten vztah musí být mezi státem a subjekty, které staví, což budou, vezmeme-li veřejnou správu, vždycky obce a nikdy kraj. Nedovedu si představit, že by kraje byly subjekty, které by v kraji zajišťovaly bytovou výstavbu. Na druhé straně jsou jiné dotační tituly, kde by kraj měl hrát zcela zásadní roli, a to je například Fond dopravní infrastruktury, kde by právě kraj měl být zcela jednoznačně partnerem pro tento státní fond.
Pokud se týká velikosti rozpočtů krajů na příští rok, které v tomto zákoně jsou, je to samozřejmě záležitost diskutabilní. Formálně, vezmeme-li počet financí, které budou proudit v příštím roce do krajů, tak vidíme, že ten objem je relativně vysoký, protože bude zhruba mezi 60 a 70 mld. korun. Na druhé straně je třeba přiznat, že z těchto prostředků je zhruba 50, resp. 55 miliard účelových dotací, které přímo souvisejí například s platy učitelů a řadou dalších mandatorních výdajů. To znamená, ten balík peněz, které kraje dostávají pro své přímé použití, je zhruba v tom rozsahu 10 mld. korun, a tomu odpovídá také ten návrh daňový. Je samozřejmě otázkou, zda to množství prostředků i tzv. volných investičních peněz 700 milionů na všechny kraje je dostatečné. Samozřejmě že z dlouhodobého hlediska je to určitě nedostatečné, na druhé straně je třeba říci a je třeba vidět, že jsou zde reálné možnosti, které má státní rozpočet. A jestli dneska se objevují požadavky některých opozičních stran, které dávají jasné mantinely, jakým způsobem vláda může sestavovat rozpočet, hovoří se tady o 10 mld. deficitu, tak samozřejmé je, že i možnosti státu, jak uvolňovat prostředky, které jsou v podstatě na úkor státního rozpočtu, jsou omezené.
Proto si myslím, že tady tato otázka bude bezesporu předmětem diskuse v rozpočtovém výboru a i našem výboru a bude třeba nalézt konsensus s reálnými možnostmi státu.
Tento návrh zákona také obsahuje i tu další pasáž, o které tady také bylo řečeno, a to je doplnění rozpočtového určení pro obce. Jsem taktéž přesvědčen, že vláda splnila tento svůj závazek, který dala, protože vytvořila systém, který bezesporu zcela evidentně bude směřovat ke zcela jasnému zainteresování obcí na zvyšování zaměstnanosti. Protože čím více zaměstnanců a čím vyšší platy, v podstatě ale především čím více zaměstnanců v té jednotlivé obci, tím samozřejmě větší daňové příjmy.
***