(12.20 hodin)
(pokračuje C. Svoboda)
Potom samozřejmě je v pořádku to, co v zákoně je, princip evidence, a v momentu registrace nad tím musí stát rozhodit rukama.
Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP František Brožík: Děkuji, pane poslanče. Hovořit bude pan poslanec Kohlíček, připraví se pan poslanec Ransdorf.
Poslanec Jaromír Kohlíček: Děkuji, pane předsedající. Chtěl bych upravit dva nepřesné údaje, které jsem tady uvedl. Zmínil jsem se o čtyřech pětinách nevěřících a o 80 % nevěřících. Ten údaj asi není zdaleka přesný, ale je to většina našeho obyvatelstva.
Takže omlouvám se a opravuji tyto údaje. Děkuji.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Pokud se nepletu, má podle pořadí nyní vystoupit pan kolega Miloslav Ransdorf.
Poslanec Miloslav Ransdorf: Dámy a pánové, nehovoří se mi lehko, protože tento zákon se mě dotýká dvojím způsobem. Za prvé mluvím tady jako ateista, na druhé straně mám přátele v celém církevním náboženském spektru, zejména, řekl bych, mezi jeho svobodomyslnou částí.
Jsem rád, že předkládaný návrh je otevřený, což je jeho významná charakteristika, a chtěl bych vyslovit uspokojení, pokud to nebude znít humorně, že pan Dostál není pan Mikloško - když jsme projednávali některé věci začátkem 90. let ve Federálním shromáždění, musím říci, že to byla vždy improvizace a bylo to značně chaotické. Teď ta diskuse má určitou platformu a určitý řád a systém.
Chtěl bych v této souvislosti do debaty vnést některé problémy, u kterých bych prosil, abychom se nad nimi společně zamysleli.
U církví vždy byl v celých dějinách těchto společenství jeden veliký problém - jak sloučit jejich dynamiku, dynamiku, která byla spojena se samotným fenoménem víry, a na druhé straně strukturu. Struktura a dynamika jsou dva faktory, které se srážely v celých církevních dějinách, a je samozřejmě velmi ošidné tyto dva protikladné faktory dát pod jednu střechu, kterou by měl být příslušný zákon.
Za druhé - co je předmětem této úpravy? To, aby se cítili věřící v této zemi dobře, aby měli možnost uspokojení svých přání a potřeb, aby tedy bylo učiněno zadost svobodě víry, anebo aby se cítily dobře instituce, které se domnívají, že za věřící mluví?
Kolega Kohlíček se tu právě omluvil za údaje, které uvedl - já bych ho byl stejně korigoval, protože jde o to, že v různých průzkumech veřejného mínění 17 %, 20 %, event. něco nad 20 % věřících uvádí, že církve jsou pro ně zásadně důležité instituce. Jinak řečeno pro většinu věřících církve nehrají klíčovou roli v jejich životě. Říkám to i s ohledem na to, že žijeme v zemi, kde vždy byl silný antiautoritářský duch i právě mezi věřícími.
Když mluvíme o zákonných úpravách, je tu jeden problém. Nikdy nemůžeme říci, že by církve vystupovaly vůči státu jako úplně samostatné právní subjekty. Kdybychom chtěli být zlí a zlomyslní, mohli bychom se vrátit např. v této sněmovně k poměrům, které existovaly v době Rakouska, např. k zákonu z roku 1874, a to by byl velmi tuhý režim, ve kterém by se církevním společenstvím žilo velmi špatně.
Pan ministr a po něm i další řečníci tu zmínili problém sekt a církví, které vznikají za účelem jiným než uspokojování náboženských potřeb. Ano, tento fenomén dnes existuje, existuje masově nejenom v Severní Americe, ale také v západní Evropě, kde se takto spekulativně založené církve stávají prostředkem úniku finančních zdrojů, různých spekulací apod. To je samozřejmě nebezpečí, které musíme registrovat, a bojovat s ním, protože nechceme, aby tato sféra občanské společnosti se stala zdrojem možností pro praní špinavých peněz.
Je tu ovšem ale v této úpravě jeden problém, se kterým si, jak se domnívám, nedokázali navrhovatelé vůbec poradit. Je to faktická rovnost církví. To je u nás problém, který je dán historicky, je to dáno tím, jaký v minulých staletích byl poměr mezi státem a jednotlivými církvemi apod. Jestliže tedy mluvíme o svobodě pro věřící, myslím si, že je důležité, že k této svobodě patří faktická rovnost mezi církvemi.
A z tohoto pohledu si myslím, že jediná možnost, jak uplatnit a jak realizovat tuto rovnost, je v aktivitě církví. Domnívám se, že finanční oddělení státu od církve není tou cestou, která by vedla k této aktivitě a tím k faktické rovnosti mezi církvemi. Domnívám se, že stát by měl být štědrý vůči této zóně občanské společnosti, měl by poskytovat prostředky, ale nikoli jako určitý bianco šek, ale měl by tyto prostředky dávat na konkrétní projekty - náboženské, kulturní, humanitární. A pak bude jedno, jak početná je ta která církev, jak početné bude mít své úřednictvo, chcete-li, jak početný a ambiciózní bude její klérus, ale bude záležet na tom, jak tyto církve a tato náboženská společenství budou aktivní, s jakými projekty budou přicházet a jak budou působit v občanské společnosti.
Domnívám se tedy, že toto je cesta, která zaručuje nejen skutečnou rovnost, ale která také přispěje k tomu, že by církve a náboženská společenství působily jako skutečně aktivní fenomén v naší zemi. Tedy nikoli bianco šek, nikoli podporování ambicí určitých skupin kléru, ale finanční prostředky na skutečné projekty v náboženské, kulturní a humanitární oblasti. Myslím si, že to je cesta, která by mohla také najít širší souhlas v této sněmovně, dokonce i mezi stranami, které se hlásí ke konzervativní nebo liberální orientaci.
Takže tolik k této záležitosti.
Pokud jde o pojetí, zda církev je nebo není právnická osoba, kdybychom se podívali zpět na průběh předchozích staletí, zjistíme, že to je veliký problém, protože vždycky se tu koneckonců sráží a bude srážet to, jak se na věc dívá pozitivní právo v jednotlivých zemích a jak reflektuje zejména římskokatolická církev své postavení v rámci ucelené právní koncepce, kterou představuje kanonické právo.
Děkuji vám.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji. Ještě reakce pana kolegy Cyrila Svobody.
Poslanec Cyril Svoboda: Vážený pane místopředsedo, vážená vládo, vážené kolegyně a kolegové, mne taková debata zaráží, to, co tady slyším, a proto tady se výrazně ohrazuji proti tomu, že financování církví je uspokojování nějakých ambicí kléru nebo někoho podobného. To je podle mne hrubá urážka tisíců lidí, kteří aktivně žijí v té či oné církvi.
***