(12.00 hodin)
(pokračuje Talíř)
Ve své zpravodajské zprávě bych chtěl skončit tam, kde pan ministr začal, a to tím, že byla ustavena vládní komise, která projednávala přípravu tohoto zákona. Já chci potvrdit, že tato vládní komise se mnohokrát zabývala tezemi tohoto zákona, mnohokrát se zabývala různými verzemi tohoto zákona, ale musím ke své lítosti konstatovat, že tato vládní komise neměla možnost se zabývat konečným zněním zákona, který nám byl předložen, protože tato verze, kterou máme jako sněmovní tisk, ve vládní komisi projednávána nebyla.
Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP František Brožík: Děkuji vám, pane poslanče. Otevírám obecnou rozpravu, do které jsou přihlášeni pan poslanec Kohlíček, paní poslankyně Němcová a pan poslanec Cyril Svoboda. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Jaromír Kohlíček: Děkuji, vážený pane předsedající. Vážení kolegové, milé kolegyně. Dovolte mi, abych vyslovil stanovisko ke sněmovnímu tisku č. 919, k vládnímu návrhu zákona o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů.
Dovolte mi, abych úvodem nesouhlasil s několika tezemi pana ministra. Za prvé není pravda, že tento sněmovní tisk je v souladu s ústavou a s Listinou práv a svobod. Za druhé, v té vládní komisi, pokud vím, nesouhlasil nejen poslanec Matulka, ale i pan Chleboun. Informaci říkám tak, jak jsem ji dostal. Jestli byl nebo nebyl člen, je druhá věc. Důležité je, že do činnosti ani jedné z komisí nebyli přizváni ti, kteří programově deklarují, že nejsou věřící - a těch je většina v našem státě.
Tento tisk vychází z mylného předpokladu o zvláštním postavení kteréhokoliv občanského sdružení v momentě, kdy se deklaruje jako církev nebo náboženská společnost. Nejsem rozhodně zastáncem diskriminačních ustanovení vůči jakémukoliv segmentu občanských sdružení. Na druhé straně považuji ve státě, kde téměř 80 % obyvatel se deklaruje jako nevěřící, za naprosto neudržitelné vznést požadavek zvláštního postavení a dokonce státního financování, tedy z kapes všech poplatníků, z nichž - jak jsem již řekl - jsou čtyři pětiny nevěřících, pro několik vybraných církví, zatímco ostatní církve budou brány jako druhořadé. O programově bezvěreckých organizacích se tato ani jiná předloha v souvislosti s armádou či školou ani nezmiňuje, jak je ovšem zvykem v civilizovaných státech na západ od našich hranic.
Dlužno podotknout, že daná předloha odporuje Ústavě České republiky a Listině práv a svobod. Z tohoto důvodu nemohu dát jiný návrh, než vrátit předlohu předkladateli k přepracování, a věřím, že se podaří příště předkladateli zuctít alespoň tyto nejvyšší zákonné normy České republiky. Děkuji.
Místopředseda PSP František Brožík: Děkuji, pane poslanče. Hovořit bude paní poslankyně Miroslava Němcová, připraví se pan poslanec Cyril Svoboda.
Poslankyně Miroslava Němcová: Děkuji za slovo. Vážený pane místopředsedo, vážený pane předsedo parlamentu, členové vlády, vážené paní poslankyně a páni poslanci. V prvním čtení dostáváme na stůl zákon, který navazuje na desetileté úsilí nápravy toho, co se odehrávalo v minulém režimu, nápravy, která se týká velké části občanů naší země.
Mám před sebou návrh zákona, který pan ministr kultury obšírně rozvedl. Uvedl také, že zákon, který byl přijat v roce 1991, ze zcela pochopitelných důvodů nemohl reflektovat v každém detailu to, co jak organizace církevní, tak občané, ať již věřící, či ateisté, cítili jako potřebné, a zcela jasně do těchto detailů propracován být nemohl. Proto je opodstatněné, že se k němu po deseti letech vracíme a snažíme se nalézt takový prostor pro všechny, který jim bude umožňovat, aby uplatnili plně svá práva v naší společnosti.
Chci říci, že za těch uplynulých deset let, byť zákon, o němž mluvím, to je zákon z roku 1991, nemohl obsahovat vše, co bychom na něm požadovali např. dnes, přinesl to, že nikdy a nikým, žádnou církví, žádnou církevní organizací, nikým z věřících nebylo zpochybněno, že přinesl do naší země takovou možnost, aby všechny tyto organizace, aby všichni tito občané mohli využít svého ústavního práva a aby nabyli takových svobod, které jim umožňují plně svůj duchovní život v naší společnosti žít.
Zákon, o němž mluvím, zcela pochopitelně nemohl dořešit všechny složitosti tehdejší doby. Proto přijal některá omezení, která se z dnešního pohledu jeví zbytečnými a k nimž se budeme nyní vyjadřovat. Ten nový zákon, který máme před sebou, pravděpodobně bude mít dva nejspornější body, k nimž se budeme během debaty vracet.
Prvním z těchto bodů je možnost registrace církví a náboženských společností - dovolte mi, abych používala pouze název církví - na našem území. Přináší změnu. Z podmínek kvantitativních se obrací jiným směrem a hledá podmínky kvalitativní pro život těchto společností, těchto církví. Znamená to, že zatímco dříve jsme se chtěli ubránit neblahému a těžko odhadnutelnému a zpočátku těžko rozpoznatelnému chování některých sekt a tomuto jsme se snažili zabránit tím, že byl přijat početní census, který říkal, že k dané církvi se musí hlásit deset tisíc dospělých občanů naší země, tuto podmínku, tuto kvantitativní podmínku měníme na kvalitativní. Říkáme nyní: nemusí to být deset tisíc občanů, stačí občanů 300, ovšem s tím, že jsou daleko více prohloubeny další požadavky, které tyto společnosti žádající o registraci budou muset splnit. Domnívám se, že to je princip správný.
Stát přece pokud nedojde k tomu cílovému stavu, který nikdo nezpochybnil, a já doufám, že ani pan ministr kultury by ho nezpochybnil - tímto cílovým stavem je odluka státu od církve -, než k tomuto stavu dojde, stát přece musí mít v rukou nějaký instrument, který mu dovolí, aby jednak nechal všechny svobodně vyznávat svou víru, svobodně se k ní hlásit, ale v momentu, kdy budou chtít mít přístup ke státním penězům, k nějakým zvláštním právům, aby měl také možnost si zkontrolovat, komu tyto peníze dává a komu dává možnost v těchto zvláštních případech těchto zvláštních práv nabýt a vystupovat v nich.
Druhým momentem, který jistě nás bude zajímat, je to, zda rozsah udělení zvláštních práv je tím rozsahem definitivním, zda má být takto formulován, nebo zda se máme zamýšlet nad tím, že je potřeba jej zúžit, popřípadě rozšířit. To ovšem ponechávám k debatě, která bude určitě následovat před druhým čtením nebo v průběhu druhého čtení tohoto zákona. Pouze jsem chtěla zmínit, že toto jsou pravděpodobně dva takové - dovolím si říci - neuralgické body, kolem nichž se naše debata jistě bude odehrávat.
Chci říci, že si velmi cením otevřených slov pana ministra kultury, která zde v úvodu, kdy představoval tento nový zákon, řekl. Řekl, že se tento zákon snaží na úrovni našich dnešních poznatků vytvořit prostředí, v němž zcela svobodně o svých věcech budou rozhodovat věřící občané sdružení v jakékoliv církvi, a stát jim do toho nebude zasahovat. Na druhou stranu očekáváme, že církve nebudou zasahovat do politiky státu. Myslím si, že to je správné řešení, vyvážené, a já mu děkuji, že tato slova tady použil.
***