(15.00 hodin)
Předseda PSP Václav Klaus: Děkuji panu poslanci Doktorovi. Prosím pana poslance Krásu. Prosím o pozornost.
Poslanec Václav Krása: Vážený pane předsedo, vážení členové vlády, dámy a pánové, protože k tématu sociálního pojištění bylo již řečeno mnohé, dovolím si říci pouze několik poznámek k úvodnímu vystoupení pana ministra Špidly.
Překvapilo mě, že v úvodním vystoupení k zákonu o Sociální pojišťovně věnoval pan ministr pozornost především svému pojetí reformy penzijního systému. Překvapilo mě to proto, že zákon o sociálním pojištění určitě není reformním krokem, a dokonce není ani přípravným krokem k reformě penzijního systému. Těmito přípravnými kroky by byla série opatření, která by vedla ke stabilizaci průběžného systému penzijního pojištění. Pan ministr poměrně přesně pojmenoval neduhy současného průběžného systému. Je od něj však velmi farizejské, že za jeden z nejzávažnějších problémů považuje předčasné odchody do důchodu. Všichni víme, že v současnosti do předčasných důchodů odchází většina lidí, kteří jdou do starobního důchodu, a to farizejství spočívá v tom, že pan ministr měl možnost výrazně zpřísnit podmínky pro předčasný odchod do důchodu. Místo toho pan ministr předložil Poslanecké sněmovně návrh zákona, který jsme v nedávné době projednali, kde byly pouze kosmetické úpravy tohoto systému, tak aby byl stále populární a neuškodil své pověsti. Pan ministr dokonce šel tak daleko, že odmítl i návrhy, které za něj podali jiní politici, a chtěli, aby penzijní systém se stabilizoval, a vzali na sebe odpovědnost i část nepopulárních opatření. Bohužel, pan ministr odmítl tyto návrhy.
Je to skutečně asi charakteristické pro tuto vládu, že vláda si je často vědoma nedostatků v daných oblastech, ale nemá vůli a nemá odvahu provést nutné reformní kroky. Proto je také zřejmě sněmovně předkládán zákon o sociálním pojištění, který bude na veřejnosti prezentován jako výrazný reformní krok. Musím říci, že zákon o sociálním pojištění není reformním krokem, a věřím, že i média to takto budou prezentovat.
Z vystoupení pana ministra jsem si vzal jedno poučení. Jsme přesvědčováni o tom, že v Americe pan prezident Bush připravuje reformu penzijního systému podle našeho receptu, podle receptu pana ministra Špidly, a to především v oblasti zaměstnaneckých fondů. Musím jen říci, že pan ministr ještě nedodal, že náš penzijní systém není vůbec srovnatelný a kompatibilní s penzijním systémem USA. Ale proč by to také pan ministr dodával, když manipulovat je tak snadné.
Děkuji za pozornost.
Předseda PSP Václav Klaus: Děkuji panu poslanci Krásovi. Nemám další písemnou přihlášku. Pan poslanec Škromach.
Poslanec Zdeněk Škromach: Vážený pane předsedající, vážené dámy a pánové, neměl jsem původně v úmyslu vystupovat, protože si myslím, že mnohé a to zásadní řekl už pan ministr, ale je pravda, že vstoupení některých předřečníků, ve kterých bylo více ideologie a nenávisti než věcných faktů, mě přinutilo k tomu, abych vystoupil. Není to sociální demokracie, která rozděluje tuto společnost, ale myslím, že právě lidé typu předchozího řečníka - nikoli pana kolegy Krásy - ale právě rozdělují tuto společnost na bohaté a chudé, na zdravé a nemocné. Ti zdraví si budou užívat svých prostředků, ti nemocní si budou své ošetření platit. Na druhé straně solidarita mezi mladými a starými, čili rozdělování na mladé a staré, vytváření emocí. To je tady dlouhodobě v tom smyslu, že mladí platí na ty staré, kteří dosáhli důchodu, apod. To jsou ti, kteří rozděluji tuto společnost a kteří vytvářejí mnohdy emoce v této společnosti.
Zavání to také sociálním inženýrstvím, protože mnohé návrhy, které tady padly, naprosto nepodložené, naprosto nevyargumentované, naprosto finančně nevyjádřitelné, ale pouze ideologicky zabarvené, jsou naprosto nepřijatelné. Protože myslím, že je důležité si trochu připomenout, jak vlastně celý systém fungoval, a je důležité také porovnávat s tím, co je kolem nás - a myslím, že Amerika je daleko, žijeme uprostřed Evropy a Evropa má svou tradici a Česká republika má také svou tradici - tak pokud jde o země Evropy, tak víme, že je sice určitá snaha o sjednocení systémů, ale přesto každá země má určitou tradici a jejich sociální i zdravotní systémy mají poměrně velkou setrvačnost a postupně se vyvíjejí.
My máme tu výhodu, že vycházíme ze systémů, které jsou poměrně málo finančně náročné v porovnání se systémy, které jsou v rámci EU. Z toho hlediska máme velkou šanci, abychom za určité období dosáhli možná úrovně a efektivity, kam tyto systémy v rámci např. EU směřují. Je ale pravda, že tento systém vychází z určité tradice, která byla v Evropě a začíná vlastně už povinným veřejnoprávním sociálním pojištěním pro rakouskou část Rakousko-Uherska, a to i pro země české, které bylo zavedeno v letech 1880 - 1889, tzv. Taffeho reforma pod vlivem Bismarckovy reformy v Německu. V té době se zjistilo, že princip dobrovolnosti v pojištění není vzhledem k malé zodpovědnosti některých zaměstnanců za vlastní osud příliš vhodný. Tato zkušenost a zejména pak rozvoj průmyslu a celkový společenský pokrok byly důvodem přechodu od svépomocných spolků, fondů a dělnických pokladen fungujících na principu dobrovolné vzájemnosti k povinnému pojištění zaměstnanců. Československá republika převzala právní předpisy ze sociální oblasti od Rakousko-Uherska a postupně je zdokonalovala. Sociální pojištění však v tomto období bylo organizačně dost roztříštěné a zejména bylo diferencováno podle stavovské příslušnosti, přičemž byli preferováni hlavně státní zaměstnanci. Po druhé světové válce se navázalo na zákonodárství první republiky. Situace však byla velmi komplikovaná tím, že fondy sociálního pojištění byly buď zabaveny okupanty, nebo znehodnoceny válečným hospodářstvím.
Významným mezníkem ve vývoji sociálního zákonodárství v bývalém Československu bylo přijetí zákona o národním pojištění v roce 1948. Zákon byl na svou dobu velmi moderní, pokrokový, vycházel z modelu sira Baveridge (?), který byl publikován v roce 1942. Zákonem byla vytvořena nová jednotná soustava národního pojištění, ve které byly do značné míry zrovnoprávněny nároky dělníků a ostatních zaměstnanců a poprvé bylo rozšířeno důchodové pojištění i na samostatně hospodařící občany. Po roce 1948 docházelo postupně ke značným deformacím záměrů uplatněných v zákoně o národním pojištění. Nové předpisy byly silně ovlivněny sovětským vzorem. Šlo o restriktivní pojetí socialismu, tedy o přechod od systému sociálního pojištění k systému sociálního zabezpečení.
Přes všechny tyto tendence však v českém důchodovém systému zůstaly určité prvky pojištění, protože důchodové nároky byly stále závislé na době zaměstnání a na výši výdělků, i když tato závislost byla různými způsoby omezována. Z tohoto stavu pak vycházely i reformní kroky v roce 1989. Reforma důchodového systému byla zahájena bezprostředně po sametové revoluci. Česká republika se v roce 1996 stala jednou z prvních zemí střední a východní Evropy, ve kterých byla realizována zásadní reforma důchodového systému. V mezinárodních hodnoceních zejména některých západních expertů se na to často zapomíná ve světle posledních reformních kroků uskutečňovaných v Maďarsku a Polsku a směřujících k zavedení důchodových systémů založených částečně na povinném spoření.
***