(15.10 hodin)
(pokračuje Škromach)
Tyto země však až v souvislosti se zásadními koncepčními změnami uskutečňují taková opatření, jako je zvyšování důchodového věku, sjednocování systému, změnu konstrukce výpočtu důchodu apod. Všechny tyto změny byly v České republice již realizovány v první polovině devadesátých let a jsou obsaženy v zákoně č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění. Právě tak byla Česká republika první z transformujících se zemí, ve které byl již v roce 1994 zaveden systém dobrovolného penzijního připojištění v zákoně č. 42/1994. Základní architekturou důchodového systému se však v důsledku způsobu reformy Česká republika odlišovala od většiny států Evropské unie, ve kterých je za standardní strukturu považován třípilířový systém: základní povinný systém, zaměstnanecký systém a většina fondových individuálních zajištění. V českém důchodovém systému zaměstnanecká složka v té době zcela chyběla. Penzijní připojištění se státním příspěvkem bylo považováno spíše za individuální formu důchodového zajištění.
Průběh i výsledky reformních kroků z období let 1990 - 1996 byly v souladu s politickými a sociálními i ekonomickými podmínkami charakteristickými pro období po sametové revoluci. Vývoj od roku 1996 v obou pilířích však ukázal, že původní záměry nebyly naplněny v plném rozsahu, že došlo k určité deformaci původní koncepce. Postupně docházelo i ke změně vnějších podmínek politických, sociálních i ekonomických. Na tyto změny musel reagovat také důchodový systém pokračováním důchodové reformy. Reforma důchodového systému by měla být i nadále realizována jako trvalý a plynulý evoluční proces bez výrazných dramatických změn.
Chci připomenout ještě jednu záležitost, kdy v roce 1993 byly zrušeny tzv. důchodové kategorie, kdy byl příslib, že právě zaměstnaneckým připojištěním bude možné kompenzovat určitou nespravedlnost vůči některým profesím. Reálným faktem je, že do dnešního dne žádné předchozí vlády neučinily tento krok a tuto kompenzaci, kdy by byla vlastně možnost, kdy by zaměstnavatelé a zaměstnanci v mnohdy velmi těžkých a nepopulárních oborech si mohli zajistit slušný předčasný odchod do důchodu právě tímto způsobem, který zde byl velmi kritizován, tímto způsobem se připojistit. Jsou to běžné systémy, které fungují jak v Evropě, tak zvláště ve Spojených státech amerických.
Takže je nutné zdůraznit, že průběh reformy důchodového pojištění by měl být takový, aby umožnil zachovat mezigenerační dohodu v České republice, a tím zamezit vzniku sociální a následné politické krize, přiměřenou finanční stabilitu, vyhnout se tak fiskální a následné ekonomické krizi, důvěru v sociální pojištění.
Trochu jsem nerozuměl jednomu z předchozích řečníků v tom smyslu, kdy hovořil o spravedlnosti, o přiměřenosti, o tom, aby si každý platil, že pojištění není pojištěním. Pokud víme, v současné době jeden z velkých problémů je problém živnostníků, lidí, kteří v podstatě do systému přispívají z velké části pouze asi třetinou toho, na co jim v konečné fázi vzniká nárok. Ať už to je sociální systém, ať už to je systém zdravotní, oba tyto systémy v podstatě táhnou zaměstnanci, protože do tohoto systému přispívají. Není rozdíl mezi tím, jestli přispívá zaměstnavatel, nebo jestli přispívá zaměstnanec. Vážené kolegyně a kolegové, tato demagogie, která se zde objevuje, je demagogií, protože jsou to personální náklady, které má zaměstnavatel se svým zaměstnancem. Když mu toto pojištění nezaplatí, musí mu je vyplatit na mzdě, ze které zaměstnanec pojištění odvede. Je to otázka pouze přesypávání z hromádky na hromádku. V tom není problém.
Problém je v tom, že pokud by se tento systém zásadním způsobem změnil, mohlo by dojít k poškození právě zaměstnanců, protože by to mohlo být právě na úkor výše odměn, platů a mezd těchto zaměstnanců.
Pokud jde o osoby samostatně výdělečně činné, pak je celkem logické - protože zaměstnávají samy sebe - že do systému jak zdravotního, tak sociálního odvádějí vlastně stejnou částku, jaká je odváděna za zaměstnance. Je to tak. Můžete kroutit hlavami, jak chcete, ale procentuálně je to z příjmu jako u zaměstnance. Bohužel reálným faktem je, že např. do zdravotního pojištění osoby samostatně výdělečně činné odvádějí pouze třetinu toho, co je odváděno za zaměstnance. Samozřejmě ze systému čerpají stejně jako každý jiný, podle toho, zda jsou, nebo nejsou nemocní.
O samozřejmosti by bylo asi složité hovořit, protože když začneme hovořit o tom, že by bylo dobré tyto systémy narovnat, okamžitě se objeví zase ze strany pravice námitky o tom - byť to naprosto není tržní, je to naprosto zvýhodňující určitou skupinu pojištěnců, na něž se vlastně dnes zaměstnanci skládají a jejich zaměstnavatelé, protože to mají v rámci svých nákladů. Když se to hodí, tak se o tom takto hovoří.
Také je reálným faktem, že žádná z politických stran nepředložila komplexní představu o tom, jak by měla reforma důchodového systému vypadat. Mnohdy se vytváří naděje - jako např. před několika lety, kdy jeden premiér této země sliboval dvacetitisícové platy ve velmi krátké době - o tom, že by se mohl problém důchodového systému vyřešit během dvou tří let. Je to otázka generační, protože si neumím představit, že by generace dnešních seniorů, která celý život přispívala v podstatě ze svých platů na důchody jiných, měla být postižena proto, že řekneme, že ekonomicky činné obyvatelstvo a systém nebude tyto jejich důchody financovat. To by bylo velmi hazardní a velmi nebezpečné. Naopak. Je třeba hledat systém tak, aby tito lidé měli důstojné stáří, aby za svoji práci, kterou odvedli, a bez jakékoli ideologie měli zajištěnu srovnatelnou životní úroveň s výdělečně činnými, jak to bylo za jejich aktivního života. To je spravedlivé a je to o solidaritě. O solidaritě mezi těmi, kteří mají vyšší příjmy, a těmi, kteří mají nižší příjmy, o solidaritě mezi mladou generací a našimi seniory. To je program sociální demokracie, který je zobrazen i v koncepci důchodové reformy. Nikoliv sobectví, a to pod záminkou, ať si každý našetří na důchod, jak umí, pak uvidíme. Možná že zavedeme nějaké žebračenky nebo vybudujeme sběrné tábory, kde tito lidé budou nějak přežívat, jak to zaznělo od médií od některých poslanců, kteří se velmi důsledně touto problematikou zabývají.
O těchto věcech by se dalo hovořit dlouho. Jsem smutný a rozčarovaný z celé rozpravy k této problematice. Téma, tj. oddělení důchodového systému od státního rozpočtu, což by bylo spravedlivé, protože jsou to prostředky, které jsou vybírány prostřednictvím pojištění, nikoliv daní, aby byly spravovány zvlášť. Aby nebyly ovlivňovány politickými rozhodnutími, jak se budou vlády střídat v letech budoucích, ale tak, aby mohly skutečně fungovat věcně, aby mohly být tyto prostředky použity v případě, že je přebytek, aby mohly zůstat, aby případně mohly být na tento fond převedeny i výnosy z privatizace, které se očekávají.
Samozřejmě tady bych například přivítal, kdyby například ze čtyřkoalice, jak bylo navrhováno, aby byly vyčleněny prostředky z privatizace na důchodovou reformu a uloženy právě v tomto zvláštním fondu, který by nebyl ve státním rozpočtu. Nebezpečí toho, že kterákoli další vláda, která přijde, bude mít možná jiné priority, jako minulé vlády, které to, co se na důchodech vybralo - a byly to desítky miliard navíc oproti tomu, co bylo vydáno - spotřebovaly v rámci tzv. volné ruky trhu, která určitě fungovala jako vyrovnanému státnímu (?) rozpočtu.
V této chvíli jsme před problémem, kdy toto mohl být jeden z prvních kroků v důchodové reformě, kdy by byly jasné finanční toky mezi příjmy a výdaji a kdy by nebyly závislé na řekněme každoročním rozpoložení této sněmovny, zda rozpočet bude, či nebude schválen, v jaké výši na důchody bude, nebo nebude. Bohužel se zdá, že účelovost zde hraje svoji roli, přestože mnohé strany - jak už bylo uvedeno i panem ministrem - měly ve svém programu oddělení těchto prostředků od státního rozpočtu, nyní hlásají, že je to nekoncepční, neúčelné a že to není možné podpořit.
***