(10.20 hodin)
(pokračuje Rychetský)
Poslední zemí, která přijetím zásadních změn ústavy tento model opustila, bylo Slovensko před třemi měsíci.
Komise složená ze zástupců všech parlamentních politických stran, tj. klubů z obou komor Parlamentu, si vytkla cíl, který lze nazvat zčásti neskromný, ale současně velmi sebeohrožující - pokusit se napříč politickým spektrem projednat pouze ty změny ústavy, které jsou nezbytné pro završení přístupového projektu České republiky, tj. přístupového procesu České republiky do Evropské unie. Umožnit tedy v ústavě příslušnými změnami vstup České republiky do Evropské unie a respektování Českou republikou po vstupu do Evropské unie principů, které v Evropské unii platí a které jest tedy třeba promítnout do ústavního pořádku.
Výsledek té práce jest zajímavý tím, že měníme nebo doplňujeme několik málo ustanovení ústavy, ale každá taková změna nebo doplněk je nám předložena za pomoci zvláštní struktury důvodové zprávy v několika variantách:
V té variantě, na které se většinově shodli zástupci politických stran, je ve vlastní osnově návrhu novely ústavy.
V těch variantách, které nebyly odmítnuty a byly považovány též za přijatelné, ale nezískaly tak silnou podporu, mají všichni poslanci a posléze i senátoři k dispozici v důvodově zprávě, aby skutečně bylo možno odpovědně přistoupit k tak zásadní věci, jakou je změna Ústavy České republiky.
Když věcné změny popíšu velmi stručně, protože vím, že jsou s tím všichni seznámeni, tak především chci říci, že ústava přináší vyjádření principu, že Česká republika dodržuje pravidla mezinárodního práva a závazky, které pro ni z mezinárodního práva vyplývají. Toto vyjádření není jenom symbolické. Tím, že se dostane do ústavy, se stane interpretačním pravidlem pro výklad všech zákonů v České republice.
Hlavní a zásadní změnou je ovšem článek 10, 10a, 10b a 10c. Tyto tři nově formulované články stanoví za prvé, že všechny mezinárodní smlouvy, které ratifikuje Parlament České republiky, se stávají zdrojem práva, součástí právního řádu, s výjimkou těch smluv nebo jejich ustanovení, které Parlament provede zákonem. Tato výjimka je logická. Možná, že se může jevit a v diskusi se ukáže jako nadbytečná, samozřejmá, protože všichni víme při projednávání mezinárodních smluv, že existuje řada buď celých smluv, nebo jejich ustanovení, které z vlastní povahy nelze přímo aplikovat. Které říkají "členský stát se zavazuje, že udělá to a to", a musí to teprve provést zákonem nebo jiným krokem. Proto je zde tato výjimka.
Článek 10a představuje explicitní průlom do dosavadní hermetické uzavřenosti svrchované státní moci v České republice, když říká, že Česká republika může mezinárodní smlouvou některé pravomoci svých ústavních orgánů převést na mezinárodní instituci. Rozhodli jsme se jít touto obecnou cestou a nehovořit konkrétně o Evropské unii nebo Evropském společenství, protože se může stát a myslím si, že brzy se s tím seznámíme, že např. ve věci mezinárodního soudního trestního tribunálu, což není součást Evropských společenství, bude také Parlament postaven před otázku, zdali na něj přenést, tak jak to učinilo už 76 zemí světa, zda na něj přenést nebo nepřenést část pravomocí.
Současně se zde ovšem objevuje jasný ústavní pokyn, že k takovému kroku, tj. k přenosu části svrchovaných pravomocí České republiky na mezinárodní instituci, je potřeba buď souhlasu třípětinové většiny všech poslanců a všech senátorů, anebo referendum, bude-li tak stanovit ústavní zákon.
Článek 10b je článkem, který bude nepochybně nejvíce diskutovaným a nejvíce komplikovaným, protože zde šlo o to, zda máme vyjádřit explicitně v ústavě nadřazenost práva takové mezinárodní instituce, jíž se staneme členem, anebo zda se máme téhož pokusit dosáhnout jiným, spíše výkladovým způsobem. V Evropě máme oba modely. U zakladatelských zemí nenajdeme v jejich ústavách nikde explicitní vyjádření přednosti acquis communautaire před vnitrostátním právem a všude se k němu došlo výkladem ústavy a rozhodnutím jejich ústavních soudů, event. rozhodnutím Evropského soudního dvora v Lucemburku.
Naopak u nově přistouplých zemí, jako je např. z té poslední skupiny Španělsko a Řecko, anebo z té uchazečské skupiny Polsko, Slovensko, Maďarsko atd., se většinou v ústavě vyjadřuje explicitně - v ústavách těchto zemí, že stane-li se tato země členem mezinárodní organizace, která vydává takové právo a které to požaduje, má toto právo přednost před vnitrostátním právním řádem. My jsme se rozhodli po dlouhých diskusích ve společné politické komisi pro přípravu ústavy pro variantu první. Nevyjadřovat explicitně přednost acquis communautaire a musím říci, že formulace článku 10b se mi jeví jako opravdu optimální. Prostě říká, že české právo nelze aplikovat v rozporu s mezinárodními závazky vyplývajícími z členství České republiky v takové instituci. A je to jasná interpretační klauzule.
Byl bych nepoctivý, kdybych ovšem popřel skutečnost, že v připomínkovém řízení Ministerstvo zahraničních věcí jako zásadní připomínku uplatnilo připomínku, že trvá na variantě, která je až v důvodové zprávě, tj. na explicitním vyjádření přednosti acquis communautaire, a že nebylo jednoduché v rámci tohoto legislativního procesu - ale přitom to bylo nezbytné, takže se to naplnilo - udržet normu ústavy beze změny tak, jak se na ní zástupci politických stran dohodli.
Nyní už budu velice stručný. Článek 10c vyjadřuje velkou míru optimismu. Už dnes stanoví pravidla, jak se má chovat vláda ve vztahu k Parlamentu, až budeme řádným členem Evropské unie, tzn. závazek vlády dříve, než taková norma acquis communautaire bude prostřednictvím např. Rady ministrů Evropské unie přijata, aby byla prokonzultována s vlastním Parlamentem. Tento článek nebo podobné ustanovení se objevuje pouze v ústavách nově přistouplých zemí, ale také např. v ústavě Itálie, která byla zakladatelskou zemí, jako reakce na relativně trpkou zkušenost jakéhosi viditelného oslabování pozic národních parlamentů tím, jak se rozšiřuje legislativní činnost Evropské komise, která přitom sama není voleným orgánem. Proto se zapojují touto cestou národní parlamenty členských zemí Evropské unie do normotvorby v oblasti acquis communautaire.
Na závěr bych chtěl říci, že tyto změny si vyžádaly jenom dvě změny ve zbytku ústavy a v připojeném zákoně, který bude jako další bod. První změnou je skutečnost, že bylo třeba vyjádřit, že soudce České republiky bude vázán nejen tímto zákonem, ale i mezinárodními smlouvami, které ratifikuje Parlament, budou publikovány a bude jimi Česká republika vázána. Druhá změna je zásadnější, a to je skutečnost, že bylo třeba se zamyslet nad možnou situací, že by Česká republika ratifikovala mezinárodní smlouvu a publikovala, a později se zjistilo, že je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky.
***