(10.30 hodin)
(pokračuje Rychetský)
Tady jsme nehledali žádné experimenty nebo novátorské cesty a přijali jsme model, který je běžný ve všech evropských zemích, který se aplikuje, to je v průběhu ratifikačního procesu může ten, kdo se jej zúčastní, to je skupina poslanců, skupina senátorů nebo prezident, požádat vlastní ústavní soud vlastní země o posouzení eventuálního souladu nebo nesouladu s ústavou takové přijímané smlouvy s tím, že ratifikační proces nemůže být úspěšně dokončen, kdyby se zjistil nesoulad, který by nebyl odstraněn změnou ústavy. To je velmi praktické ustanovení. Takto rozhodl španělský ústavní soud např. ve věci volebního práva do municipalit, takto rozhodla ústavní rada Francouzské republiky ve věci přistupování ke Kodaňské smlouvě. Jinými slovy, toto je asi jediný osvědčený a nejlepší prostředek, jak zajistit, aby nemohlo dojít ke konfliktu dvou právních světů, které se mají přijetím této ústavní normy sejít v jedné normě a v jedné zemi, to je v České republice.
Děkuji vám za pozornost a pevně věřím, že se nám podaří společně - říkám, jsme poslední z uchazečských zemí v první a druhé skupině, která ještě tuto změnu neprovedla - tuto změnu v tomto roce do ústavního pořádku ČR promítnout. Děkuji vám.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane místopředsedo. Prosím, aby se slova ujal zpravodaj pro prvé čtení pan kolega Benda.
Poslanec Marek Benda: Vážený pane místopředsedo, pane místopředsedo vlády, pane ministře, vážené dámy a pánové, na to, že projednáváme ústavní, a dokonce evropskou ústavní novelu, je nás tady opravdu pomálu, ale zřejmě se bohužel nedá nic dělat.
Pan místopředseda vlády velmi důkladně zdůvodnil celý rozsah novely. Domnívám se, že všechno, co zde bylo řečeno o procesu projednávání, je pravda. Došlo k jednání všech politických klubů i v této sněmovně, i v Senátu, které se nějakým způsobem pokusily dojít ke společnému stanovisku a nalézt řešení této novely. Přesto myslím, že tady některé problémy zůstávají a budou muset být diskutovány na úrovni ústavně právního výboru této sněmovny a potom zřejmě ústavně právního výboru Senátu. Na některé upozorňuje vláda ve své důvodové zprávě, ať už jsou to odlišná stanoviska ministerstev nebo stanoviska jednotlivých expertů legislativní rady. Ne že bychom je během projednávání neznali, ale myslím, že je potřeba se znovu k některým vrátit.
Myslím, že tady zůstává jedna velká otevřená otázka, a to, jakým způsobem se vyrovnat s dosud platnými mezinárodními smlouvami, která zatím je řešena ve vládním návrhu způsobem, že ty smlouvy o lidských právech a svobodách, které zatím mají přednost před zákonem, budou mít i nadále přednost před zákonem a ostatní smlouvy pouze v případě, že tak zákon stanoví. Myslím, že je to jedno z možných řešení. Druhé řešení by bylo samozřejmě jít cestou, že od počátku řekneme, že všechny mezinárodní smlouvy jsou ve stejném režimu, ale zároveň se domnívám, že k tomu musí být provedena zásadní věc, a to je zjistit, jakými mezinárodními smlouvami jsme vlastně vázáni. Myslím, že toto by měl být zásadní úkol pro Ministerstvo zahraničních věcí do projednávání ve výborech, aby bylo sděleno, které smlouvy - alespoň ty smlouvy prezidentského, resp. v parlamentě schvalovaného typu - pokládáme za platné, kolik jich je a jakým způsobem se s nimi dá naložit, protože myslím, že se s touto otázkou velmi špatně nakládá jakoby s otázkou obecnou.
S tím souvisí druhý problém, který je podle mého názoru stejně závažného charakteru ve vztahu k mezinárodním smlouvám, a to je otázka části mezinárodních smluv, které upravují základní lidská práva a svobody. Byla také diskutována na jednotlivých komisích, ale v podstatě tady došlo k pro mě nepochopitelnému jevu, že v roce 1993 bylo stanoveno, že přednost před zákonem má Listina, ústava a mezinárodní smlouvy o základních lidských právech a svobodách. Tehdy jsem měl dojem, že se jimi rozumí zejména deklarace Valného shromáždění OSN a případně další mezinárodní smlouvy o lidských právech a svobodách, které tato sněmovna přijme. Došlo k překvapivému vývoji zejména v rozhodování Ústavního soudu, který začal přijímat různé další smlouvy přijaté v minulosti nebo zejména jejich části jako mezinárodní smlouvy, které upravují základní lidská práva a svobody a které mají přednost před zákonem, a musejí být podle nich zákony upraveny.
Podle mého názoru se zde vytváří problém, že otázka základních lidských práv a svobod, resp. jejich přednosti před zákony, a potřeby zrušit příslušnou část zákona v okamžiku, kdy je v rozporu s ustanovením některé takové mezinárodní smlouvy, tak musí být jasně definováno, kdy se jedná opravdu o ustanovení o základních lidských právech a svobodách. Připadá mi velmi problematické, aby toto vymezení bylo svěřeno Ústavnímu soudu, který má zároveň rozhodovat o tom, jestli tam ten rozpor existuje, a zároveň by v podstatě měl vybírat, a to zjevně i do budoucna, z jednotlivých smluv ta ustanovení, která prohlásí za ustanovení o základních právech a svobodách. Myslím, že se tady Parlament vzdává velké části své rozhodovací pravomoci, a podle mého názoru nesprávným způsobem. Ústavní soud má být soudem, který soudí, rozhoduje o shodě. Nemá být tím, kdo vytváří zákonodárství, a nepochybně spolurozhodováním o tom, co je a není nadřazenou částí smlouvy, by toto zákonodárství vytvářel. Proto se domnívám, že toto je věc, která by měla být zásadně diskutována na půdě ústavně právního výboru i této sněmovny, zda to nemá být Parlament, který určuje, které smlouvy, resp. které části smluv jsou ty, které pokládáme za smlouvy lidskoprávního charakteru, to je nejen s předností před zákonem, ale i s tím, že zákon musí být podle nich upraven a změněn.
Tolik asi úvodní slovo. Jinak zpravodajská zpráva doporučuje, abychom návrh zákona propustili, opravdu už to spěchá. Myslím, že tady jistá míra shody na tom, že aspoň takovouto novelu potřebujeme, existuje, abychom tedy přikázali ústavně právnímu výboru, a doporučuji, abychom lhůtu na projednání prodloužili také na 80 dní, protože myslím, že zejména ve vztahu ke smlouvám to bude poměrně složité, a mělo-li by Ministerstvo zahraničí splnit tu žádost, kterou jsem zatím signalizoval, to je vymezit, které smlouvy pokládáme za pro nás závazné, případně které pokládáme za lidskoprávního charakteru, tak je na tom dost práce a 80 dní je minimum, aby se to dalo zvládnout.
Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane kolego. Otevírám obecnou rozpravu, do které nemám žádnou přihlášku. V tuto chvíli se hlásí dva kolegové, nejprve pan kolega Jičínský, poté pan kolega Filip.
Poslanec Zdeněk Jičínský: Vážený pane předsedající, kolegyně a kolegové, myslím, že malá účast poslanců ve sněmovně v této souvislosti nesvědčí o nezájmu o tuto problematiku. Chci tomu dát pozitivní význam v tom směru, že vycházejí z toho, že tu bylo dosaženo zásadní dohody o tom, že tato ústavní novela je potřebná, takže ne vždycky neúčast musí být negativním znamením.
Souhlasím s tím, co tu říkal jak pan místopředseda Rychetský, tak i zpravodaj. Tato novela ústavy je jistě minimum, na kterém se zřejmě jsme s to dohodnout. Doufám, že tuto dohodu uznají i naši kolegové v Senátu, protože je v obecném zájmu republiky, aby tato novela přijata byla.
Chci jen říci několik slov, že teď zřejmě do konce tohoto volebního období k dalším významnějším ústavním úpravám nedojde. Nemusí to být samo o sobě negativum, ale zásadně problém, jak přistupovat ke změně ústavy, a že další změny ústavy potřebné jsou, ten je před námi.
***