(18.10 hodin)
(pokračuje Filip)
Do takové pozice bych se nerad dostal. Uznávám to, co řekli oba předkladatelé, že to je poměrně náročný úkol a že bude možná i časově náročný a několikrát do roka, i to se nám může stát, ale Listina základních práv a svobod, v tomto ohledu potvrzená názorem Ústavního soudu, nám jinou cestu neumožňuje. Budeme tedy muset, i když těžko a složitě, se přece jen dostat do schválení úplné novely zákona č. 48 v rozsahu, který jsme chtěli svěřit podzákonnému předpisu.
Děkuji vám.
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Děkuji panu poslanci Filipovi. Slovo má paní poslankyně Milada Emmerová, připraví se pan poslanec Cabrnoch.
Poslankyně Milada Emmerová: Vážená paní předsedající, vážení přítomní, dovolte mi, abych i já se vyjádřila k oběma tiskům, které zde byly předloženy, a to k tisku 789 a 822, kde je sdružená diskuse. Nejprve tedy k tisku 789.
Návrh novely usnadňuje vstup nových, modernějších léčivých přípravků do terapeutické praxe, a to v souladu se Světovou zdravotnickou organizací, resp. se zárukou světových trendů v medicíně. Může jít rovněž o přípravky, které budou mít méně vedlejších a nežádoucích účinků než stávající léčivé prostředky užívané ve stejné indikaci.
K tomu, co zde říkal kolega Janeček, bych chtěla říci, že to neznamená, že by měly být vyřazovány prostředky jiné na danou indikaci, ale že může v některých případech jít o to, že kombinací léků, a to v menších dávkách než dosud, se může dosáhnout celkem nečekaného léčebného efektu a minimalizace vedlejších účinků a nežádoucích účinků.
Při stávajícím počtu 521 skupin léčivých látek dikce návrhu nevylučuje nárůst skupiny dalších, jak už tady bylo několikrát řečeno, a tím i předpokládaný nárok na hrazení alespoň jednoho z léčivých přípravků i v dalších skupinách v plné výši. To by mohlo představovat finanční nárok na pojišťovnu. Návrh ředitelky VZP Ing. Musílkové, aby se na zařazování nových léků podílely i zdravotní pojišťovny, je oprávněný, i když by neměl být limitem pokroku v léčebné praxi. Do jisté míry je oprávněná i její obava, že z nemocného se stane díky nové léčbě i nový chronik, který bude bilanci pojišťovny dlouhodobě zatěžovat přes své léčebné nároky. My zdravotníci však předpokládáme, že tato terapie dosáhne podstatného zlepšení anebo dokonce vyléčení, a pak dosáhneme záchrany lidského života se všemi jeho kvalitami.
Upozorňováno je i na nebezpečí výrobců - dealerů léčiv, na polypragmazii v lékařské praxi, která ovšem souvisí se stupněm vzdělání, resp. se špatným vzděláním inkriminovaného lékaře, anebo může jít o účelové jednání k zachování přízně nemocného, resp. platby v podobě kapitace nebo jiného druhu financování. Tento fakt by byl do jisté míry odstraněn evidenčními knížkami, což je však dnes považováno za zastaralou formu, lépe čipovými kartami a dobudováním informačního systému ve zdravotnictví. K těmto opatřením by mělo být přistoupeno co nejdříve, od těch nejschůdnějších k méně schůdným, to je zejména nákladnějším z hlediska investic. Vyšší kontrola vyžaduje zintenzivnit i z hlediska revizních lékařů.
A nyní ještě ke kolegovi Janečkovi, který je zpravodajem. Již jsem tady mluvila o eventuální výhodnosti kombinace léků, tzn. tedy ne vždy nutnosti vyřazovat lék, který již v určité skupině zařazen byl. Záleží samozřejmě také na vzdělání lékařů. Není možné, aby lékaři užívali stále stejné kuchařky a jednak odmítali nové léky, nebo je naopak přijímali v duchu určitých výhod, které to pro ně představuje. Především jde ale o vzdělání lékařů v tom směru, aby se neuchylovali k polypragmazii, a tak jedině vidím další cestu k tomu, abychom šetřili na poli lékové politiky. Zobecňování na této úrovni, tak jak kolega Janeček závěrem říkal, je myslím velmi těžké a nebylo by odborně schůdné.
Nyní k tisku 822 - předkladatel kolega Cabrnoch a ostatní. Návrh představuje sice novelu v souladu s Listinou lidských práv a svobod, ale na druhé straně založením nových skupin léčiv v počtu 72(?) představuje výrazné omezení počtu plně hrazených léčiv, když z každé skupiny, jak je v zákonu podotknuto, má být hrazen nejméně jeden lék v této skupině. Znamenalo by to tedy, že by bylo 7,5krát méně hrazených léků při minimálně naplněné reguli zákona.
Některé skupiny představují velmi širokou paletu možností, např. jsou zde léčiva používaná k léčbě funkčních poruch trávicího ústrojí, třeba skupina 1, a jiné systémy dělení. Není užíváno ani jednotné hledisko při stanovování skupin. Někde jde o hledisko chemické, jinde jde o hledisko klinické. To představuje jednak nesystémovost, jednak rozšířenou liberalizaci v zařazování dalších medikamentů bez ohledu na to, zda jsou pro zásah kauzální, patogenetický, symptomatický apod. Je pravda, že toto dělení je srozumitelnější i těm, kteří nemají medicínské vzdělání, ale domnívám se, že s tímto zákonem pracují především zdravotničtí pracovníci, pro které by měl být srozumitelný i systém původní, i když netvrdím, že je ideální.
Co se týká návrhu § 15 odst. 8, připadá mi, že je velmi nedomyšlený. Už to tady bylo během diskuse několikrát řečeno. Ošetřující lékař je plně zodpovědný během hospitalizace za diagnostiku, léčebný režim u nemocného v celistvosti jeho fyzické, psychické a sociální existence. Zodpovídá i za event. realizaci návrhů a doporučení konziliářů, kteří v podstatě nejsou ošetřujícími lékaři v pravém slova smyslu, jen radí lékaři ošetřujícímu na tom kterém oddělení. Tím, že je známá vysoká specializace jednotlivých medicínských oborů, plyne pak z toho nebezpečí, že specialista např. v oboru hematologie, který se už tolik nezabývá chorobami jiných systémů, může podcenit doporučení konziliáře, protože to vlastně bude představovat jak administrativní, tak event. finanční nárok na nemocného.
Tedy znovu říkám, že nerespektování těchto doporučení může představovat dokonce poškození nemocného. Když vezmu příklad na interně, septický stav s diagnózou osteomyalitidy bederních obratlů, doporučen ortopedem korzet na míru šitý.
***