(18.00 hodin)
(pokračuje Fischerová)
Je to možná z mé strany odvážná a zjednodušená interpretace zákona i vyústění, k němuž tehdy došlo. Nejsem totiž právnička. Nicméně, dámy a pánové, od předložení parlamentního tisku 789 vnímám určité pochybnosti a určitou podobnost se situací v roce 1996. V mých obavách mě utvrdila dvě stanoviska vysoce kvalifikovaných ústavních právníků, kteří jsou navíc osobnostními špičkami současného českého právního světa. Tato stanoviska stvrdila neústavnost předloženého návrhu. Existuje i stanovisko opačné. Je to tedy 2 : 1. Já sama nemohu objektivně ani jedno z nich posoudit. Myslím si však, že jde o zásadní právní, ale také morální problém, který by měl být v průběhu projednávání jednoznačně objasněn, a to i za cenu změny stanovisek, protože objektivní změna názoru nikoho nedeklasuje, naopak, přiznání omylu vzbuzuje obrovskou úctu.
Nyní zpět k projednávání vlastního textu. Změna odst. 5 § 15 zákona 48/97 Sb., kterou předkladatel navrhuje - jen stručně - je z věcného a hlavně právního hlediska absolutním zmocněním exekutivy k samostatnému stanovení rozsahu poskytování určitého druhu zdravotní péče. V tomto případě jde o léčiva, která jsou platnou právní úpravou řešena cestou přílohy č. 2 zákona č. 48/97 Sb., o veřejném zdravotním pojištění. Bylo zde již opakovaně řečeno: pokud by mělo jít o čistou právní cestu, měla by se řešit cestou novelizace přílohy č. 2 zákona č. 48/97 Sb.
Kolegyně a kolegové, vážený kolego předkladateli, moje vystoupení nevyplývá z absence kolegiality ani loajality. V žádném případě. To bych chtěla zvláště zdůraznit. Je to pro mne otázka svědomí a vnímání jednoznačné potřeby, aby si tyto informace sněmovna připomněla a návrh posuzovala i z tohoto pohledu.
Děkuji za pozornost, děkuji vám za vaše pochopení.
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Děkuji paní poslankyni Fischerové. Slovo má paní poslankyně Jirousová, připraví se pan poslanec Filip.
Poslankyně Taťána Jirousová: Vážené kolegyně, vážení kolegové, chtěla bych se vyjádřit k novele zákona č. 48/97, vypracované poslancem Milanem Cabrnochem. Novela mění dosavadní u nás užívanou mezinárodní klasifikaci léčiv, tedy přílohu zákona. Skupiny léčiv jsou zde tvořeny podle onemocnění, u kterých se užívají. To se mi celkem líbí, má to něco do sebe, ale bohužel dochází k redukci těchto skupin, a tím také k redukci počtu hrazených léků.
Dalším cílem novely je přesunout předepisování receptů takzvaných vázaných na určité odbornosti nebo diagnózy ze zákona do vyhlášky. Tak se bude moci poměrně rychle reagovat na změny a zařazení nových léků do skupin, ale také půjde velice pružně snížit počet odborností i diagnóz, na které se daný lék dá předepisovat. To je možnost další redukce počtu plně hrazených léků.
Minimálně sporné je přepracování odstavce 8 § 15. Že se plně hradí během hospitalizace ty léky, které předepíše ošetřující lékař, je samozřejmé, a nesouhlasím s tím, že by pacient během hospitalizace dostával nějaké nepotřebné léky. Některé léky užívá chronicky, i vitamíny, a jejich vysazení by mohlo vést k ohrožení zdraví i života, např. vitamín B při perniciózní anémii. Záleželo by i na tom, na kterém oddělení je pacient hospitalizován.
Z nově navrhovaného ustanovení by mohlo vyplynout, že pacient si některé chronicky užívané léky bude muset - protože je hospitalizován pro jinou chorobu, než pro kterou se ještě léčí - sám hradit.
Z přílohy zákona do vyhlášky by dle této novely měly přejít i léky hrazené nad paušál v lůžkových zdravotnických zařízeních. Dle mého názoru smysl novely je jasný - snížit možnost pacienta dostat potřebný lék bez úhrady. Jde o radikální redukci léčiv hrazených z veřejného zdravotního pojištění, jak se vyjádřila i vláda, a proto podporuji stanovisko paní poslankyně Fischerové a navrhuji zamítnutí v prvním čtení.
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Děkuji. Slovo má pan poslanec Vojtěch Filip. Připraví se paní poslankyně Emmerová.
Poslanec Vojtěch Filip: Děkuji. Vážená paní předsedající, vážený pane ministře, paní a pánové, já si dovolím připomenout to, co krátce uvedl předkladatel, pan poslanec Čevela. Je to otázka, kterou posuzoval v roce 1995, resp. v roce 1996, Ústavní soud. Návrh obou novel, které projednáváme v rozpravě, se dotýká otázky, kterou v tu chvíli Ústavní soud řešil. Ústavní soud ve svém nálezu č. 35/95 Sb., který byl vyhlášen 10. 7. 1996 v Brně, potvrdil oprávněnost tehdejší ústavní stížnosti 43 poslanců Poslanecké sněmovny o tom, že ústavní meze stanovení úhrad za zdravotní péči lze stanovit jenom zákonem. Problém obou novel je v tom, že stanoví i míru úhrady v té vyhlášce, kterou zmocňujeme Ministerstvo zdravotnictví.
Dovolím si citovat určitou část nálezu Ústavního soudu, abychom si uvědomili, že návrhy na zamítnutí, které tady padly pro obě normy, jsou přinejmenším na místě, ne z lékařského odborného hlediska, to já těžko posoudím, ale z hlediska ústavního, a případné ústavní stížnosti ať už občana, který by takto byl donucen hradit určitou zdravotní péči, nebo případně stížnosti skupiny poslanců by Ústavní soud jistě vyhověl s ohledem na to, jak se Ústavní soud už třikrát v této věci vyslovil.
Ústavní soud judikoval: "Jak již bylo konstatováno výše, právo na bezplatnou zdravotní péči a zdravotní pomůcky mají občané na základě veřejného pojištění a za podmínek blíže vymezených zákonem. Jestliže tyto podmínky mohou být upraveny pouze zákonem, je zcela nezbytné, aby rozsah a způsob jejich poskytování byl vymezen stejným legislativním režimem. Jiná než zákonná úprava by byla porušením listiny, a tedy její ústavnosti. Nelze připustit, aby vymezení rozsahu výše poskytované zdravotní péče za plnou nebo částečnou úhradu bylo ponecháno na úpravě jiným než zákonným předpisem. Tím by se sféra ochrany základních práv a svobod dostala pod pravomoc moci výkonné, která k takovým pravomocím není oprávněna."
Dále bych chtěl připomenout i onu definici zákonného vymezení obsahu a rozsahu podmínek a způsob poskytování práva občana na bezplatnou zdravotní péči. Je ji totiž možno dát jen zákonem, jak jsem řekl, a této povinnosti se nemůže zákonodárce zbavit tím, že zplnomocní orgán moci výkonné k vydání právních norem nižší právní síly, než je zákon, které by určovaly meze těchto základních práv a svobod.
Podotýkám, že se zcela shoduji s tímto právním názorem Ústavního soudu, a vzhledem k tomu, že novela je poměrně úsporná, nemá ani smysl nic jiného než celý návrh zamítnout. Jsem přesvědčen, že by to bylo i občany považováno za to, že nechceme splnit svůj úkol zákonodárce a snažíme se odpovědnost přesunout na vládu.
***