(9.40 hodin)
(pokračuje Filip)
Ústavním zakotvením pravomoci přímo rušit účinné právní normy se Ústavní soud stal orgánem s negativní zákonodárnou pravomocí. Mohl bych citovat např. usnesení Ústavního soudu 272/1998 a další. Stalo se tak bez ohledu na závazná pravidla, která v demokratickém právním státě platí pro tvorbu práva, včetně novelizace účinných právních norem, a to je podle mého soudu také v rozporu s jednacím řádem naší sněmovny.
Zákony a jiné právní předpisy obsahují právní normy, které mají mít přesnou právní strukturu a které mají být každému i bez složitého výkladu po jazykové stránce srozumitelné. Ústava však nepoužívá pro účely ochrany ústavnosti pojem právní norma, ale jednotlivé ustanovení zákona nebo jiného právního předpisu.
Z dosud publikovaných nálezů Ústavního soudu lze zjistit, že Ústavní soud použil svou derogační pravomoc nejméně ve 32 případech, přičemž jeho výroky znějí, že se zrušuje nejen příslušný zákon, jeho článek, paragraf nebo citované ustanovení, ale např. též text v závorce či pouhá slova. Například "ode dne účinnosti tohoto zákona", nebo slovo "ústavní", anebo slova "a má trvalý pobyt na území České republiky", nebo např. "a Nejvyššímu kontrolnímu úřadu, nestanoví-li zákon jinak".
Je tedy v podstatě zjišťován stav, a to v oněch nejméně 32 případech, kdy Ústavní soud si osvojil v podstatě nikoli negativní zákonodárnou pravomoc, ale pozitivní. Přitom pravomoc rušit jen části jednotlivých ustanovení právního předpisu Ústavní soud odůvodňuje názorem, že čl. 87 ústavy nelze interpretovat ve smyslu ryze formální hierarchizace práva rozlišující paragrafy, články, odstavce apod. Podle názoru Ústavního soudu není jednotlivým ustanovením prostě jen formální celek či formální jednotka právního textu, ale každá část právního textu, která bez ohledu na svou formální podobu jednotlivě ustanovuje, to je vyjadřuje, byť v jednotlivých, tj. dílčích otázkách, určitý právní stav, který je přesto materiálně právním celkem s určitým zřejmým smyslem. Teď jsem citoval ze Sbírky nálezů Ústavního soudu č. 16, str. 115. To je skutečný názor soudců našeho Ústavního soudu.
Je samozřejmé, že v řadě případů ani Ústavní soud nemůže zjednat nápravu pouhým zrušením právního předpisu nebo jeho jednotlivých ustanovení, takže je třeba provést novou, pozitivní právní úpravu. V § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu se proto stanoví, že zákon nebo jiný právní předpis nebo jejich jednotlivá ustanovení se zrušují dnem, který Ústavní soud určí v nálezu. S odůvodněním, že derogace právní normy vyvolá změnu právní situace, že je třeba zákonodárci nebo exekutivě poskytnout určitý čas pro ústavně konformní řešení nebo pro přiměřenou úpravu dané problematiky apod.
Ústavní soud pak nejméně v 11 případech sám odložil vykonatelnost nálezu, a to v konkrétních případech na dobu od jednoho měsíce a 11 dnů do 12 měsíců a 10 dnů.
Ústavní soud sám v několika svých nálezech konstatoval, že mu nepřísluší svým rozhodnutím nahrazovat zákonodárce, neboť zákonodárná pravomoc přísluší jedině Parlamentu.
Pozornost ale zasluhuje názor vyjádřený ve Sbírce nálezů Ústavního soudu ve svazku 11 na str. 17, kde ústavní soudci tvrdí, že posláním Ústavního soudu je kontrola ústavnosti a že jeho úkolem není reparovat následky, ke kterým došlo např. tím, že byla dodatečně zrušena neústavní podmínka pro vznik určitého nároku. V opačném případě se Ústavní soud staví do role, která mu nepřísluší, a tím prakticky nerespektuje status moci zákonodárné.
Pro ústavně korektní úpravu pravomoci Ústavního soudu při ochraně ústavnosti právních norem je též významná skutečnost, že Ústavní soud považuje za přípustné měnit vlastní výklad konstantních právních norem a podle politické situace obměňovat jím vyslovené právní názory. Viz např. nález č. 83 z roku 1999, který vyšel ve Sbírce zákonů. Vychází z toho, že rovněž judikatura obecných soudů se může vyvíjet a měnit se zřetelem k řadě aspektů, zejména s přihlédnutím ke změnám společenských poměrů.
Uvedené důvody svědčí pro to, aby pravomoc Ústavního soudu rušit zákony, jiné právní předpisy a jejich jednotlivá ustanovení, tzn. jejich platnost, byla změněna v pravomoc rušit jen jejich účinnost.
Vycházím zde z článku 52 ústavy a § 3 zákona č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a Sbírce mezinárodních smluv. Jde o věcně a legislativně jednoduchou korekturu příslušných ústavních norem při zachování podstaty českého ústavního soudnictví, kdy vzorem pro toto řešení, a to jsem přiznal již na začátku, byl zákon o Ústavním soudu České a Slovenské Federativní Republiky, tedy zákon 91/1991 Sb.
Navržené řešení spočívá v tom, že po zrušení účinnosti příslušné právní normy Ústavním soudem bude orgán, který právní předpis vydal, povinen jej do devíti měsíců od vyhlášení nálezu Ústavního soudu uvést do souladu s ústavním zákonem nebo se zákonem, popř. s mezinárodní smlouvou, která byla přijata podle čl. 10 Ústavy České republiky. Neučiní-li tak, pozbude takový právní předpis nebo jeho jednotlivé ustanovení platnosti po devíti měsících od vyhlášení nálezu Ústavního soudu.
***