(15.00 hodin)
(pokračuje Pleva)
Ale chtěl bych hovořit o tom, co by způsobilo přijetí senátních pozměňovacích návrhů. Jednak bychom mohli zvolit generálního ředitele - jak řekl pan senátor Kroupa - už v pátek. Nedokážu si představit, že ve chvíli, kdy situace vzniklá v České televizi také díky rychlosti a překotnosti, jakou rada zvolila generálního ředitele, totéž bychom zopakovali my ještě s dvojnásobnou rychlostí, protože dočasný ředitel může být - když si spočítáte mechanismy, jakými budeme volit novou radu - dočasným hodně dlouho. Nedokážu si toto představit. Myslím si, že by byla od nás velmi hrubá nezodpovědnost, kdybychom toto udělali.
Dále bychom se uvrhli do situace, kdy bychom museli čekat na zcela nový zákon, abychom mohli podle tohoto nového zákona zvolit Radu České televize. Po celou tu dobu, což může být v našem legislativním procesu půl nebo tři čtvrtě roku, bychom my jako Poslanecká sněmovna vykonávali funkci Rady České televize, tudíž by ona zavrhovaná Poslanecká sněmovna měla přímý vliv na chod v České televizi jako Rada České televize. Je to naprosto absurdní.
My bychom sice mohli zvolit Radu České televize podle stávajícího zákona, ale já si nedokážu představit, kde bychom vzali devět lidí, kteří by v této situaci chtěli přijmout funkci člena rady a nechat se navrhnout poslaneckými kluby. Jestli někdo tyto lidi znáte, řekněte mi je. Nedokážu si představit, že takový člověk, takový sebevrah se v takové situaci vůbec najde. Proto de facto bychom byli minimálně půl roku Radou České televize, a to je situace, která nám rozhodně nepřísluší. Proto bych si vás dovolil požádat, abyste podpořili znění Poslanecké sněmovny. (Potlesk.)
Předseda PSP Václav Klaus: Děkuji. Jako další se přihlásil pan poslanec Recman.
Poslanec Svatomír Recman: Pane předsedo, vážená vládo, kolegyně a kolegové, pokusím se být stručný ve svém vystoupení. Chtěl bych se dotknout v této kauze dvou problémů, a to je otázka nezávislosti nebo závislosti veřejnoprávní televize, čili České televize. Ve druhé části se chci zmínit o některých návrzích na řešení této situace, které zazněly z mých úst na 30. schůzi Poslanecké sněmovny, a to 5. ledna letošního roku.
Než se dostanu k této problematice, chtěl bych ještě reagovat na vystoupení pana senátora Kroupy a na materiál, který jsme obdrželi k sněmovnímu tisku číslo 813. Pan senátor Kroupa ve svém úvodním vystoupení hovořil o dvou záměrech, ze kterých vycházel Senát. Mně se to zdá úsměvné, protože tyto záměry dle mého soudu působí proti sobě. Ten první záměr bylo v žádném případě nezdržet proceduru, která může vést k vyřešení krizové situace v České televizi. Jsem přesvědčen o tom, že právě Senát tím, že přijal pozměňovací návrhy a vrátil tento tisk Poslanecké sněmovně, pozdržel řešení této problematiky.
K druhému záměru musím říci, že pan senátor Kroupa takticky vynechal slovo nerozvážný, ve kterém se vyjadřoval k tomu, že sněmovna zvolila nerozvážně rychlý postup při schvalování komplexní novely zákona. Myslím si, že právě rychlost řešení této situace je rozhodující v této chvíli, že jsme si všichni vědomi, že novela zákona je určitým provizoriem, schválená jenom dočasně, že právě rychlost projednání a schvalování byla rozhodující, a nikoli kvalita.
Dámy a pánové, dovolte mi teď několik slov k nezávislosti veřejnoprávní televize. Pojem veřejnoprávní sdělovací prostředek je jasný do té chvíle, než vznikne povinnost tuto obecnou definici proměnit v praxi. Modelů, jak řídit televizi, existuje celá řada. Mnohé z nich jsou přitom úspěšné. Je s podivem, jak málo český typ řízení televize vadil zaangažované veřejnosti až do jmenování nového generálního ředitele, kterým byl pan Hodač. Nesporné ve vývoji kauzy České televize je ale jedno: v této souvislosti zákon změnil občany na koncesionáře a ti pak musejí Českou televizi spolufinancovat. Přitom nejde o málo peněz. V podstatě o pět miliard korun.
Ti, kdo dnes volají po nezasahování do České televize zvenku, vnímají - podle mého názoru - veřejnoprávní televizi jako družstvo zaměstnanců televize financované rozhodnutím státu. I proto by každé takovéto volání po svobodě mělo být spojeno s finančním auditem. Samozřejmě rychlým a kvalifikovaným, aby z kauze České televize nevznikla nějaká další kauza, jako se to stalo u IPB, Štiřína, některých družstevních záložen apod.
Jsem přesvědčen o tom - a je to můj osobní názor - že nezávislá televize neexistuje. Jsem přesvědčen o tom, že je nesmysl vytvářet obraz novináře, v tomto případě moderátora televizního zpravodajství, který v životě neviděl volební urnu.
Není náhodou, že na začátku stávky končily nezávislé informace zaměstnanců České televize o vlastním počínání útoky proti opoziční smlouvě a záběry bývalého ministra vnitra a předsedy Unie svobody. Z tohoto místa chci prohlásit, že samozřejmě neschvaluji onu opoziční smlouvu, toleranční patent mezi ODS a ČSSD. Právě naopak. Přitom odpolitizování situace modlitbou člověka, kterého prezident navrhl jako svého nástupce, je jen potvrzením další političnosti v této kauze.
Tvrdit, že Česká televize má být závislá jen na veřejnosti, znamená říci, kdo je veřejnost a jaký má názor. V politice - a zvláště ve velké politice - byly k definici názoru veřejnosti vynalezeny právě politické strany. Jsem si vědom toho, že jsou to instituce nedokonalé, které mj. pěstují sváry a skupinové zájmy. Tím ovšem odrážejí určitou podobu nejednotnosti veřejnosti. Myslet si, že demokracie bude zachráněna tím, že roli politických stran v současnosti převezmou televizní moderátoři, je podle mého soudu velmi zavádějící. Je potřebné si uvědomit, že televize už dávno převzala část dřívější funkce politických stran, a to zejména v podobě mobilizace veřejnosti.
Najednou nejde o zákon, ale o svobodu slova. Svoboda slova je však obecnější výraz než schopnost toho či onoho jedince přivlastnit si velín zpravodajské redakce. Je to právo na beztrestné vyjadřování názorů. Vyjadřovat své názory milionům lidí prostřednictvím televizní obrazovky není výraz všeobecné svobody slova, ale privilegium dané či propůjčené nemnohým.
Myslím si, že bychom spočetli na prstech obou rukou počet lidí, kteří takovýmto způsobem prostřednictvím České televize ovlivňují veřejné mínění. Právě proto jsem přesvědčen o tom, že i novinářská svoboda má v dnešní době - a myslím si, že tento smysl to mělo i v minulosti - své přirozené hranice. Všechny vlivné sdělovací prostředky se vyrábějí prostřednictvím techniky a technologie, která stojí miliony, či dokonce miliardy korun. Který novinář má tyto finanční zdroje k dispozici? Novinářská svoboda je neomezená jenom tehdy, resp. pouze tehdy, když se snoubí se zájmy vlastníka. A i ten nejsvobodomyslnější vlastník musí platit účty. Z toho důvodu jsem přesvědčen o tom, že novinařinu nelze dnes oddělit od podnikání. Bohužel.
***