(20.40 hodin)
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Slovo má pan místopředseda Langer. Připraví se pan poslanec Severa.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Vážené kolegyně a kolegové, myslím si, že bylo dobře, že probíhala takto rozsáhlá rozprava k bodu nazvaném "Situace v České televizi". Nicméně, ať už jsme řekli kdokoli cokoli, výsledek tohoto jednání je a byl předem jasný. Výsledkem jednání o tomto bodu nebude nic jiného než konstatování Poslanecké sněmovny o tom, že Česká televize neplní své poslání podle § 2 zákona o České televizi, a výsledkem tohoto jednání byl, je a bude návrh na usnesení a schválení usnesení, kterým Poslanecká sněmovna odvolává Radu České televize.
Přesto si myslím, že by bylo dobré trošku se podívat zpátky, odkud jsme se dostali až tam, kde se nyní nacházíme. Chce-li někdo dělat revoluci, potřebuje k tomu tři věci. Potřebuje nepřítele, proti kterému se bojuje, potřebuje hrdinu, proti kterému bojuje, a potřebuje myšlenku, za kterou se bojuje. Tím nepřítelem nebyl nikdo jiný než Jiří Hodač. Hrdiny v této revoluci nebyl nikdo jiný než vzbouření redaktoři zpravodajství, publicistiky a sportu České televize. A tou myšlenkou v této revoluci nebylo nic jiného než boj za svobodu slova, za nezávislost České televize.
Myslím si, že jak diskuse plynula, jak plynul čas, tak se přinejmenším ukázalo, že tato revoluce byla o třech jiných věcech. Byla o penězích, o penězích v podobě hospodaření České televize. Myslím, že zde konkrétní fakta o tom, že existují důvodné pochybnosti o špatném hospodaření České televize, zazněla a že ty pochybnosti důvodně existují. Ta revoluce byla o tom, že nespokojení zaměstnanci, nespokojení redaktoři, nechtěli respektovat svého ředitele, a to i za cenu toho, že budou porušovat zákony. Ta revoluce byla za třetí o politicích. Možná by bylo možné ji prohlásit za velkou spacákovou revoluci, za revoluci v ponožkách a pyžamu. Bylo by to ale myslím pouhé zlehčení vážnosti celé situace. Nicméně o roli politiků a o skutečné podstatě věci, o tom, že se jedná o ten nejprostší, nejobyčejnější, nejjednodušší politický boj, snad v tuto chvíli nepochybuje nikdo.
Má-li být na závěr rozpravy, která povede k odvolání rady za několik málo chvil, k přejetí nového zákona, možná také transformování Poslanecké sněmovny v novou Radu České televize, potom si myslím, že výstupem toho všeho jsou tyto tři věci.
Myslím si, že každý, kdo na počátku věřil, že jde skutečně o boj nebo o svobodu slova a o nezávislost České televize, musí teď konstatovat, že nic není tak černobílé, jak nám bylo na počátku před několika málo dny tvrzeno, a že vůbec v tomto případě o boj za svobodu slova nešlo.
Za druhé si myslím, že tento případ jasně ukázal jednu hroznou věc, kterou bychom měli mít všichni na mysli, a to je fakt, že stát, že český stát není schopen garantovat dodržování zákonů, že není schopen vynutit plnění platných zákonů. Myslím si, že to je obrovsky smutné zjištění a velká prohra pro nás pro všechny.
Třetím závěrem - a už to zde bylo zmiňováno - je ta neuvěřitelná vlna negativní energie, která se na nás všechny v posledních dnech vychrlila. Vlna urážek, lží, pomluv, výhrůžek. Celá tato negativní vlna se obrátila koneckonců i vůči mnohým z nás. Nevím, kdo by se mohl přidat ke mně a dalším kolegům, kteří dostávali dnes a denně telefonáty, SMS výhrůžného charakteru. Nevím, kdo by se mohl přidat ke mně a mohl říci, že i jeho blízkým bylo vyhrožováno, jestli okamžitě nepřestaneme argumentovat proti vzbouřeným bojovníkům za svobodu slova. Myslím si, že je smutným zjištěním to, že tato země od doby hilsneriády nezažila takovou štvavou kampaň vůči jednomu jedinému člověku, který byl téměř prohlášen za symbol zla a který byl téměř uštván k smrti. A tím člověk byl Jiří Hodač. Myslím si, že je potřeba říci, že i vůči členům Rady České televize je postupováno způsoby, za které by se nemuseli stydět lidé někdy na počátku února 1948, kdy je jim vyhrožováno, že budou propuštěni z práce, kdy jsou na fakultách organizovány petice téměř v podobě revolučních výborů studentů s tím, že ten či onen pedagog musí okamžitě opustit půdu fakulty.
My za chvíli odhlasujeme ukončení činnosti rady. Předpokládám, že na Kavčích horách vypukne velká euforie a radost z vítězství. Byl bych velmi rád, kdybychom si všichni uvědomili, zda ti, kdo se teď považují za vítěze, nebudou v dlouhodobém hledisku těmi poraženými, a byl bych velmi rád, kdybychom si všichni uvědomili, zda v této kauze, v této velké televizní revoluci nejsme poraženi my, my všichni. Děkuji vám za toto uvážení.
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: S faktickou poznámkou pan poslanec Křeček, potom pan poslanec Ransdorf.
Poslanec Stanislav Křeček: Dámy a pánové, hovoříme-li o štvanicích na člověka, vzpomeňte si v této chvíli, prosím vás, kdo a jak rozpoutal štvanici na dnešního ministra zahraničí Jana Kavana.
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Slovo má pan poslanec Ransdorf.
Poslanec Miloslav Ransdorf: Ona je to skoro národní nemoc. Tady byla připomenuta různá období. Věděl bych i o lidech, kteří byli štváni začátkem 90. roku. A ještě štěstí, že jsme se nevrátili k jinému národnímu sportu, a to jsou defenestrace.
Ale když tady kolega Langer mluvil o pomluvách, tak já bych za to, co jsem zažil za minulých deset let, trochu opravil Descartesův výrok. Říkal: Myslím, tedy jsem. Řekl bych: Jsem pomlouvám, tedy jsem.
Ale zcela vážně. Když se tady dělaly různé historické paralely v těch minulých dnech, nejčastěji se mluvilo o porovnání mezi rokem 1989 a rokem 2001. Aniž bych chtěl dělat reklamu mysliteli tisíciletí Karlu Marxovi, i zde se potvrzuje jeho myšlenka, když říkal, že dějiny se sice opakují, ale vznešená tragédie se podruhé vyskytuje v podobě pouhé frašky.
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Slovo má pan poslanec Severa, připraví se pan poslanec Lobkowicz.
Poslanec Pavel Severa: Dámy a pánové, nemusíte mít obavu, že bych chtěl opakovat to, co jsem říkal před dvěma hodinami, jen proto, že to nebylo slyšet v televizi. Já jsem byl rád, že jste to slyšeli vy všichni. Diváci mají dostatek příležitostí slyšet teď jiné.
Chtěl jsem říci jenom několik dalších věcí, které se mi nevešly do toho povídání před dvěma hodinami. Oceňuji to, co tady říkal pan kolega Langer, jak tady procítěně hovořil o situaci, jak ji cítí, jak ji vidí. Má na to nárok. Mnozí ji vidí jinak. Já se přiznám - a znovu to opakuji - možná kdyby takto procítěně hovořil mezi svátky mezi 25. - 28. prosincem na nějakém setkání na mediální komisi, kterou by svolal, možná by se ta situace tolik nevyhrotila, možná by tady nebylo tolik poznamenaných lidských osudů na jedné či na druhé straně. To říkám v dobrém. Myslím si, že v té situaci to nemuselo dojít tak daleko. Na to, co říká, má nárok. Ať si říká buď účelově nebo z přesvědčení každý to, co chce. V této situaci je dobré si uvědomit, že jsme zklamali my všichni, a to nejen v této situaci v České televizi. My jsme totiž nebyli připraveni řešit krizi, která nás zastihla.
A teď řeknu něco, co možná vyvolá emoce. Já to ale neříkám proto, aby to vyvolalo emoce, ale proto, že si upřímně myslím, že to tak je.
***