(16.40 hodin)
Poslankyně Alena Páralová: Vážený pane místopředsedo, členové vlády, dámy a pánové. Dovolte mi, abych se krátce zabývala problémem tzv. stávky v České televizi, neboť mě mrzí, že na tomto poli dochází k matení veřejnosti.
Senát jako ústavní instituce přijal usnesení, že v České televizi jde o řádně vyhlášenou stávku. Nebylo to konstatováno na základě žádné právní kvalifikace. K ní ani Senát není oprávněn. Jde naopak o úplné popření práva, o proklamaci, v níž se politika zaměňuje za právo. (Velký hluk v sále - pohyb poslanců po jednací síni.)
Místopředseda PSP Ivan Langer: Promiňte, paní kolegyně. Chtěl bych poprosit poslance z ČSSD, kteří jsou emocionálně uneseni projevem svého předsedy, aby své emoce, veskrze pozitivní, jak vidím na jejich tvářích, přenesli do předsálí. Prosím všechny kolegy, aby opravdu zaujali svá místa, aby paní poslankyni umožnili přednést její vystoupení v absolutním klidu. Děkuji. (Atmosféra ve sněmovně se poněkud zklidnila.)
Prosím, paní poslankyně.
Poslankyně Alena Páralová: Děkuji vám, pane místopředsedo.
Z právního hlediska je velice sporné, zda jde v ČT o stávku, a to z následujících tří důvodů:
Za prvé. Naše ústavní Listina základních práv a svobod ani prováděcí zákony obecně stávku nedefinují. Je tedy nutné vycházet z definice uvedené v zákoně o kolektivním vyjednávání, jiná definice totiž není. Podle ní je stávka úplným nebo alespoň částečným přerušením práce zaměstnanci.
V České televizi ovšem práce přerušena vůbec nebyla. "Stávkující" zaměstnanci ji konají, avšak nikoliv v zájmu zaměstnavatele, ale ve svém zájmu. Jediným projevem údajné stávky je nápis pod logem České televize na obrazovce a transparent na budově. Vše tedy nasvědčuje tomu, že vyhlášením stávky měla být dodatečně, teprve po osmi dnech, legalizována nezákonná akce, jakou je okupace prostor ČT částí personálu. Jde o zneužití celosvětově a historicky uznávaného práva zaměstnanců na stávku.
Za druhé. Ústavní Listina základních práv a svobod uvádí v článku 27 právo na stávku v rámci právní úpravy sdružování na ochranu sociálních a hospodářských zájmů. Nic takového však není cílem rebelujících redaktorů ČT. Stávky politické povahy, jako je tato, se v demokratických zemích nekonají, protože fungují ústavní instituce. I naše Listina základních práv a svobod legalizuje v článku 23 občanskou neposlušnost jen tehdy, pokud by byl odstraňován demokratický řád a jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků by bylo znemožněno. Akce, jejichž smyslem není obrana hospodářských a sociálních zájmů zaměstnanců, proto nemohou být jako stávka označovány. Stejným postupem by totiž pod hlavičkou stávek mohly být odnímány podniky jejich vlastníkům. Jde tedy o skutečný maoistický ultraradikalismus, jak to trefně vyjádřil pan premiér Miloš Zeman.
Za třetí. Při stávce se zaměstnanci dobrovolně vzdávají své mzdy. To platí všude ve světě. Jak však uvedly některé noviny, rebelující zaměstnanci ČT se mzdy naopak dožadují. Odpovídá to jimi hlásané tezi, že jde o stávku prací, jak to označil člen krizového výboru ČT pan Komers. Má tedy jít o jakéhosi kočkopsa po vzoru chytré horákyně. Ani stávka, ani práce. I pokud by šlo o stávku, neznamenalo by to ještě, že jí management ČT nemůže čelit.
Místopředseda vlády Rychetský říká jen půl pravdy, jestliže tvrdí, že právo na stávku je ústavně neomezené. Toto právo je sice v čl. 27 odst. 4 Listiny základních práv a svobod deklarováno, ale podle čl. 41 odst. 1 této listiny se jej lze domáhat jen v rámci zákonů, které listinu provádějí. S výjimkou zákona o kolektivním vyjednávání však žádný takový zákon přijat nikdy nebyl. Toto právo je tedy nezaručené, a proto značně oslabené. Jestliže zaměstnavatel vysloví se stávkou nesouhlas, lze důvodně předpokládat negativní důsledky pro účastníky stávky.
A teď mi dovolte přepnout a na závěr mi dovolte několik poznámek.
Co se dle mého názoru děje v České televizi ve skutečnosti?
Rada ČT se v souladu se zněním zákona o ČT zcela vymkla politikům z rukou a začala jednat nezávisle podle svého vlastního rozumu, podle svého vědomí a svědomí. Někteří nejmenovaní politici zakoušejí pocity konstruktéra, který sestrojil robota a očekával, že robot bude přesně plnit jeho příkazy. Robotovi však mezi paměťovými buňkami přeskočil impuls a robot začal sám myslet.
Politici ztratili vládu nad Radou ČT a jsou v situaci rabi Löwiho, který marně hledá šém od svého Golema. Golem se nyní vydal na pochod a nezadržitelně se blíží k Pandořině skříňce. Nemilosrdně se pouští do kontroly hospodaření. Nastává panika, Golem se splašil, i politici propadají panice a v noci hledají ztracený šém na velíně České televize na Kavčích horách a schovávají se ve spacích pytlích. Když se jich někdo zeptá, co zde dělají, spiklenecky odpovědí osvědčeným zaklínadlem "za všechno může Klaus", anebo mezi zuby procedí heslo: "Děkujeme, odejděte." Zloděj křičí: "Chyťte zloděje!"
Před diváky ČT se v přímém přenosu odehrává absurdní divadlo hodné prvního muže země, světově uznávaného dramatika v tomto oboru. Sledujeme, jak Senát svým usnesením popírá právo. Zákonodárci a někteří členové vlády tleskají porušování zákonů a jedním dechem hovoří o právním státě a současně vyzývají k občanské neposlušnosti. Ministr spravedlnosti říká půl pravdy. Pan prezident ruší dovolenou na Kanárských ostrovech. Premiér konstatuje, že jde o skutečný maoistický radikalismus. A já vám právě teď děkuji za vaši milou pozornost. (Potlesk.)
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, paní kolegyně. Slovo má pan poslanec Pavel Svoboda, připraví se pan kolega Miroslav Kalousek.
Poslanec Pavel Svoboda: Vážený pane místopředsedo, dámy a pánové. Dovolte i mně, abych se vyjádřil k tomu, co se v současné době v naší zemi odehrává.
Dovolte mi malou rekapitulaci. Již třetí týden probíhají v České televizi, tedy nejdůležitějším veřejnoprávním médiu, mírně řečeno nestandardní jevy a procesy, řekl bych přímo jakýsi výjimečný stav. Mnoho z nás mohlo zpočátku chápat celý spor jako vnitřní záležitost ČT, do které bychom neměli jakýmikoliv způsoby zasahovat či se jakkoliv angažovat při jeho řešení.
Pro zjednodušení ovšem pomíjím to, že jsme bez povšimnutí nebo alespoň bez nějaké viditelné reakce nechali Radou ČT zvolit do čela ČT člověka, který za prvé minimálně v jednom případě podlehl více či méně zjevnému nátlaku jedné nejmenované strany a odvolal redaktora z moderování jednoho sledovaného diskusního pořadu, a za druhé, absolutně manažersky i profesně nezvládl řízení redakce zpravodajství ČT a musel s velkou ostudou odejít.
Jiná situace však nastala dne 24. prosince roku 2000, kdy se stala šéfkou zpravodajství paní Bobošíková, která v nedávné době byla velmi úzce svázána s jednou politickou stranou, dokonce přímo s jejím předsedou. Je samozřejmě pouze shodou okolností, že se nejmenovaná strana v prvním i druhém případě shoduje.
***