(18.00 hodin)
Poslankyně Veronika Nedvědová: Vážený pane předsedající, vážení členové vlády, kolegyně a kolegové, zákon o vodách je dlouho očekávanou normou, jejíž příprava se prodloužila především v posledních letech díky sporům o kompetence mezi Ministerstvem životního prostředí a Ministerstvem zemědělství.
Od roku 1990 byl několikrát novelizován zákon č. 138/1973 Sb. Jednalo se o novelu č. 114/1995 Sb, novely č. 14/1998 Sb., č. 58/1998 Sb. Tyto novelizace byly označeny jako dočasné aktualizace k odstranění nejkřiklavějších rozporů s duchem i literou porevolučních změn a po roce 1992 také s platným ústavním pořádkem České republiky.
Z věcné stránky se dosavadní změny týkaly především kompetencí vnitrozemní plavby a vodních cest. Rozsáhlejší změny byly přijaty v roce 1998, kdy se do právní úpravy poprvé dostává formulace "veřejného zájmu" týkající se ochrany zachování vydatnosti, jakosti a zdravotní nezávadnosti vodních zdrojů. Již v této chvíli je vhodné na zmiňované ustanovení upozornit, protože jeho další extenze v předkládaném zákoně již vzbudila kritickou diskusi. Nově navrhovaný rozsah veřejného zájmu je nepřijatelný včetně dopadu na veřejné rozpočty.
V roce 1998 bylo přepracováno vymezení ochranných pásem zdrojů pitné vody. Obávám se, že nemáme k dispozici praktické výpočty těchto změn a že diskuse nad další koncepcí bude obtížná.
V předkládaném návrhu chybějí přehledná kritéria pro ochranná pásma a v jejich rámci očekáváme výraznou redukci jejich plošného rozsahu. Postrádám také vztah ke stavebnímu zákonu. V souvislosti s omezením ochranných pásem byla do našeho právního řádu vždy zabudována povinnost náhrad pro vlastníky nemovitostí, jichž se omezení týkají. Úplně poslední změny týkající se vod zahrnovaly sankce za znečisťování vod a ochranu před povodněmi.
Diskuse o navrhovaném zákonu bude mimo věcné roviny vedena i v rovině institucionální. Chybí např. provázanost zákona na reformu veřejné správy. Zákon by měl také zabezpečit důsledné oddělení hospodářských činností na úseku "voda" od státní správy. Není provázanost mezi jednotlivými zákony, které se týkají životního prostředí, např. provázanost s připravovaným zákonem o integrované prevenci omezování znečištění.
Vzhledem ke zcela mimořádnému významu a rozsahu vodního zákona navrhuji vzhledem ke jmenovaným připomínkám vrátit tento zákon předkladateli k dopracování. Pokud tento návrh nebude přijat, navrhuji prodloužení lhůty pro projednávání o čtyřicet dnů a přikázání k projednání zemědělskému výboru a výboru pro veřejnou správu, regionální rozvoj a životní prostředí. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, paní zpravodajko. Otevírám obecnou rozpravu, do které v tuto chvíli nemám žádnou písemnou přihlášku, vyjma té, kterou jsem právě v tuto chvíli dostal, kterou se hlásí do rozpravy pan poslanec Jan Grůza, kterému uděluji slovo. Prosím.
Poslanec Jan Grůza: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, zákon o vodách je významnou změnou legislativy ve vodním hospodářství, zvláště z pohledu nezbytných úprav právního řádu České republiky v souvislosti se vstupem do Evropské unie. Zákon jasně deklaruje veřejný zájem ochrany povrchových a podzemních vod jako významné součásti životního prostředí. Současně stanoví základní podmínky pro využívání vodních zdrojů při zachování principu udržitelnosti těchto zdrojů jak z pohledu kvantity, tak i kvality.
Významnou částí zákona je zajištění systému pro snižování nepříznivých účinků povodní, popř. i sucha. Z těchto základních pohledů je možno zákon doporučit k dalšímu projednávání.
Lze však očekávat, že bude účelné určité části zákona změnit nebo upravit tak, aby vznikla skutečně moderní a kvalitní zákonná předloha pro zásadní úpravu českého vodního práva. Je možné pozitivně hodnotit i přístup předkladatelů tohoto zákona, kteří v řadě pracovních setkání vedli kvalifikovanou diskusi se zástupci odborné veřejnosti a deklarují i svoji ochotu pokračovat v této diskusi na půdě Parlamentu České republiky. Za významné lze považovat i to, že se podařilo přesně definovat kompetence jednotlivých orgánů státu, zvláště při uplatnění principu tzv. sdílených kompetencí. Pozitivní výčet činností pro Ministerstvo životního prostředí, Ministerstvo zdravotnictví, Ministerstvo dopravy a spojů a Ministerstvo obrany jasně stanovuje hranice působnosti orgánů státní správy. Pro Ministerstvo zemědělství byla pak použita metoda negativního využití působností, tj. vykonávat povinnosti vyplývající ze zákona, které nebyly jmenovitě svěřeny na úroveň jiných ministerstev. Nejedná se tedy v žádném případě o násilné kompromisní kompetenční řešení, ale o nalezení účinného a efektivního principu pro fungování státu v rámci tohoto zákona.
Zákon svěřuje kompetence nejen na úroveň obcí, ale také do působnosti orgánů nových krajů. Zejména působení tohoto orgánu v oblasti přípravy plánů a programů opatření pro jednotlivé povodně je nutné chápat jako výrazné posilnění role krajů. Při projednávání ve výborech Poslanecké sněmovny je zřejmé, že za účasti předkladatelů zákona bude nutné věcně diskutovat o těchto záležitostech, o plnění závěrů a principů vyplývajících z poslední direktivy Evropské unie o vodní politice, která byla definitivně schválena až v září 2000 po předložení textu tohoto zákona. Bylo by jistě velmi nevhodné, kdyby v krátké době po schválení zákona se musela přijímat novela, která by reflektovala na direktivu Evropské unie z roku 2000. Doplněk zákona v tomto smyslu je možné považovat za reálný, neboť předkladatelé zákona celou přípravu direktivy Evropské unie podrobně sledovali a mnoho principů je již v tomto zákoně zapracováno. Současně je však nutné trvat na předložení podrobné analýzy poslední direktivy Evropské unie ve vztahu k textu předkládaného zákona. Tuto analýzu musí provést předkladatelé zákona.
Veřejná kontrola správy povodí a financování aktivit na povodí je nezbytná a je třeba vést diskusi, zda tuto činnost svěří zákon orgánům kraje. Pokud návrh zákona předpokládá, že ředitel krajského úřadu bude jmenovat členy povodňové komise uceleného povodí, jistě lze vést rozpravu o tom, že by krajská rada jmenovala komisi pro kontrolu výkonu správy povodí. V této odborné komisi by měli být zástupci správce povodí, vlastníků vodovodů a kanalizací, zástupci subjektů, které využívají povodí pro ostatní účely - energetika, plavba, závlahy apod. - , zástupci odborné veřejnosti z řad projektantů a vysokoškolských expertů. Komise by měla být poradním orgánem kraje a současně vyplnit roli orgánu veřejné kontroly hospodaření na povodí. Jinak by celé financování a kontrola jeho efektivity byla pouze v rukou orgánů státu, což není ani přijatelné, ani v souladu s principy vodní politiky Evropské unie.
Zákon správně reflektuje situaci, že je nutné dodržet princip "znečišťovatel platí" a "uživatel platí". Princip "znečišťovatel platí" je uveden v zákoně zcela konkrétně a věcně včetně stanovení konkrétní výše poplatků v přílohách tohoto zákona. Druhý princip, "uživatel platí", není zákonem řešen ve stejném duchu. Jednak výši poplatku pro uživatele má stanovit vláda, což může vyvolat oprávněnou diskusi o oprávněnosti takovéhoto postupu. Z ústavy vyplývá, že daně a poplatky je možno stanovit výhradně zákonem, a nikoliv vládním nařízením.
I po odstranění této legislativní vady je však k diskusi, zda konstrukce poplatků za odběry povrchové a podzemní vody a poplatků pro úhradu nákladů správců povodí je správná. Nezachovává totiž jeden ze základních principů vodní politiky, tj. princip solidarity a kompenzace vlivů rozdílných přírodních podmínek. Pokud by zůstal princip navržený v zákoně zachován, došlo by k výraznému nerovnoměrnému zatížení nákladů uživatelů služeb. Výši těchto nákladů nemohou svým chováním uživatelé služeb ovlivnit, neboť souvisejí s přírodními podmínkami. Navržený algoritmus výpočtu poplatků za odběry vody vychází z povoleného objemu, nikoliv ze skutečně odebraného množství. Přitom má stát možnost regulovat jednoznačně povolené odběry bez těchto ekonomických nástrojů, a to na základě vydaných rozhodnutí příslušného státního orgánu.
Řadu pojmů a definic v zákoně bude třeba podrobit kritické revizi. Jen namátkou je možné zmínit např. problematiku srážkových vod, které se po vstupu do kanalizačního systému stávají neoddělitelnou součástí odpadních vod.
***