(15.40 hodin)
(pokračuje Ransdorf)
Dokonce tam byly i soukromé byty. Je možné, že by to byly pro některé spoluobčany velmi zajímavé prostory, ale v žádném případě by to nevyřešilo problémy našich vysokých škol.
Stejně tak by bylo možné finanční problémy studentů řešit podle středověkých praktik, kdy např. na univerzitách byla možnost, že studenti odpřísáhli chudobu a byli zproštěni povinných poplatků.
Obávám se ale, že diskuse, která se tady vede celé odpoledne o této problematice, se prohřešuje proti jednomu principu, který objevili už středověcí filozofové, a sice proti tzv. Occamově břitvě, tedy že jsoucna se nemají rozmnožovat, pokud to není nutné.
Chtěl bych říci, že stejně plné nedorozumění jsou veškeré debaty o přijímacích zkouškách a jejich možném nahrazení testy. Každý, kdo někdy učil na vysoké škole humanitního směru, ví, že je holým nesmyslem pokoušet se o něco podobného, protože jsou obory, kde prostě dispozice studenta nezjistíte jinak než na základě pohovoru. A koneckonců i zkušenosti s testy, které dnes existují na vysokých školách, jsou takové, že v řadě případů prostě otázka, která tam má několik možností, je zavádějící, protože z možných odpovědí není správná třeba ani jedna, nebo jsou naopak z pěti odpovědí správné čtyři. Pak je možné se sice dopracovat nějaké kvantifikace, ale kvantifikace, která nebude mít žádný reálný základ.
Stejně tak je to otázka počtu vysokoškoláků. Tady se do této debaty velmi horlivě pustil pan kolega Bartoš, ale tady je rovněž celá řada nedorozumění. Klasickým nedorozuměním se stalo to, co dnešní předseda vlády v návaznosti na článek Tomáše Husáka tvrdil koncem 80. let na různých masových shromáždění a v článcích, že prý nás v počtu vysokoškoláků na počet obyvatel předhonil Nepál. Přehlédl tu drobnou okolnost, že šlo o počet vysokoškoláků z počtu gramotné populace, a v Nepálu těch gramotných obyvatel příliš mnoho není. Ale i tak jde o to, že samozřejmě není možné sčítat hrušky a jablka a není možné počítat kategorie, které by v naší metodice prostě mezi vysokoškoláky nepatřily. Je samozřejmé, že mnoho lidí, kteří patří ve Spojených státech do statutu vysokoškoláků, by u nás nemohli ani náhodou mezi vysokoškoláky patřit, protože jsou to nástavby, anebo ani to ne. A to platí i o řadě evropských států.
Ostatně není pravda, že všechny státy v současné době jdou cestou zvyšování počtu vysokoškoláků. V podstatě jsou dva modely vysokého školství, z nichž jeden staví na velké, masové základně a druhý v podstatě představuje model elitního školství. V Evropě model elitního školství donedávna představovala Velká Británie a nebo např. Švýcarsko, které jde tradičně touto cestou. Myslím si, že je třeba velmi pečlivě vybírat, co se pro naši zemi hodí. Já se domnívám, že vzhledem k tradici jednotné školy právě přístup k vysokoškolskému vzdělání na co nejširší základně je tím správným řešením. Ale opravdu není možné generalizovat.
Myslím si tedy, že je třeba k této věci přistupovat s určitou dávkou informovanosti. Koneckonců někde, jako ve Spojených státech, ty velké počty vysokoškoláků souvisí také se zvolenou metodou výuky. Tam je jiný systém přístupu k vysokoškolské látce, než je na evropských univerzitách. Už od minulého století panuje tzv. Great Books Method, která znamená, že student nemá k té látce zpřístupněnou cestu prostřednictvím výkladu patřícího k nějaké škole. Tam jde o to, že je daleko větší prostor pro řekl bych vlastní iniciativu. Ale jsou samozřejmě také kulturní tradice rozdílné v jednotlivých zemích. A myslím si tedy, že mechanicky operovat pouze určitými čísly, jak je vykazují jednotlivé ročenky, je zavádějící.
Jestliže se tedy bavíme o této záležitosti, vycházejme z našich podmínek, vycházejme z možností objektivní komparace a ze zkušeností, které existují na vysokých školách. Myslím si, že jakýkoliv voluntarismus se prostě nevyplatí. Vzpomínám si třeba na nesmysly, které panovaly v době 70. let kolem tzv. banánové knížky, kdy se určitá skupina pedagogických fanatiků pokoušela znormovat práci vysokoškolských učitelů a vycházela z praxe pedagogických fakult, kterou se snažili vnutit ostatním školám. Tady jsme svědky úplně opačné krajnosti, která vede do podobně nesmyslných situací jako návrh, který byl předložen v podobě banánové knížky.
Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane poslanče.
Musím se v tuto chvíli omluvit paní kolegyni Svobodové za to, že jsem nepostřehl její faktickou poznámku. V tuto chvíli jí tedy dávám přednost.
Dostal jsem ovšem písemnou přihlášku pana kolegy Jičínského, který tedy má přednost před panem kolegou Kučerou starším.
Poslankyně Alena Svobodová: Děkuji. Pane místopředsedo, vážené kolegyně a kolegové, chtěla bych jen reagovat na vystoupení kolegy Petra Plevy a konkrétně na to, kde uváděl příklad VUT Brno a ČVUT Praha jako opodstatněnost toho, aby navazující studium magisterské bylo dáno zákonem. Já jsem totiž tento příklad uváděla ve svém vystoupení, kde jsem naopak chtěla ukázat, že už dnes, kdy tato novela ještě nebyla přijata, už tyto školy přistoupily k této možnosti, resp. mají záměr toto navazující studium zavést.
Chci tím tedy znovu zdůraznit, že se domnívám, že právní úprava umožňuje, aby si vysoké školy podle charakteru oboru vybraly mezi těmi modely bakalářského studia, které tady máme a mezi něž patří také toto navazující studium.
Děkuji.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji. Slovo má pan kolega Jičínský, připraví se pan poslanec Kučera starší.
Poslanec Zdeněk Jičínský: Vážený pane předsedající, kolegyně a kolegové, myslím, že si vzpomínáme na práci na novém vysokoškolském zákoně v minulém období, a ten nový vysokoškolský zákon byl výsledkem poměrně velmi rozsáhlých diskusí, dokonce tu byly dva návrhy, ze kterých se potom vytvořila ona syntéza, která tu platí poměrně krátkou dobu.
My často kritizujeme, že se zákony příliš často novelizují, ale měli bychom právě ve vztahu k takovéto vážné věci, jako je novela vysokoškolského zákon, se zamyslet nad tím, zda opravdu už tu byla provedena nebo nebyla provedena analýza toho, jak zákon působí, jaké jsou problémy spojené s jeho realizací. Myslím, že každý, kdo o vysokých školách něco ví, kdo tam působil, si je dobře vědom, že vysoké školy jsou velmi složitý organismus, a že provedení změn, které zákon o vysokých školách přinesl, si žádá nějaký čas. Proto také Rada vysokých škol i další orgány přišly s tím, že je třeba provést celkovou analýzu toho, jak zákon o vysokých školách působí, a na základě toho potom přistoupit k určitým změnám, které budou předmětem všestranné diskuse.
Nebudu tu zacházet do podrobností, ale myslím si, že kdybychom propustili tuto novelu, resp. návrh této novely do druhého čtení, že se prohřešíme právě proti onomu elementárnímu požadavku, se kterým často obecně operujeme, ale který v praxi mnohdy nerespektujeme.
Nepochybně bude třeba se zákonem o vysokých školách a zkušenostmi, které jsou s jeho aplikací, zabývat, protože i při jeho přijetí řada ustanovení byla výsledkem určitých kompromisů, o některých institutech jsme měli pochybnosti tehdy, když jsme zákon schvalovali, ale skutečně nepovažuji za vhodné velmi dílčím způsobem bez širšího komplexního pohledu a rozboru přistupovat k dílčí novelizaci.
***