(15.10 hodin)
(pokračuje Bartoš)
Pokud někdo z kolegů této ctěné sněmovny měl možnost absolvovat nebo se alespoň seznámit s některými testy, např. z právnické fakulty, určitě mi dá za pravdu. Skutečnost, že by u přijímacích zkoušek neuspěli ani ti, již na dané škole v současné době přednášejí, o čemsi svědčí a dokazuje, že asi něco nebude v pořádku. Příliš vysoká neúspěšnost uchazečů při přijímacích řízeních je podle mého názoru trestuhodným plýtváním potenciálem mladých lidí a jsem přesvědčen, a vývoj ve světě mi dává za pravdu, že už si dál nemůžeme dovolit takové pohrávání s jejich zájmy a ambicemi, neboť děti odrazujeme, demotivujeme, a tak vlastně hazardujeme s budoucností tohoto státu.
Vysokoškolské vzdělávání dneska ve světě už zdaleka není jen exkluzivní záležitostí intelektuálních špiček, které mají rozšiřovat hranice lidského poznání, ale je chápáno jako zdroj ekonomické prosperity. Z těchto důvodů je otevřeno mnohem většímu počtu lidí, jejichž vysoká kvalifikace je naprosto nezbytnou věcí.
Možná bych mohl v této souvislosti uvést pár čísel, která ukazují, jak na tom vlastně jsme ve srovnání s některými zeměmi. Tak např. v zemích OECD odpovídá celkový počet studujících cca 2,6 % počtu obyvatel, zatímco v současnosti je to u nás 1,7 %. Průměrná doba, po kterou se obyvatelé zemí OECD vzdělávají v terciárním sektoru, je 2,3 roku, přitom v ČR je to o rok méně. V porovnání k počtu studujících ve věkové skupině 17 až 34 let zaujímá ČR stále jedno z posledních míst a nedávno publikované statistiky OECD ukazují, že ve skupině obyvatel ve věku 20 let máme mezi zeměmi OECD nejmenší procento studujících, ovšem s výjimkou Mexika a Turecka. To jsou ovšem státy, se kterými - předpokládám - se nechceme do budoucna srovnávat.
V této souvislosti bych si dovolil citovat z programového prohlášení vlády, kde se také píše o klíčové důležitosti vzdělání pro konkurenceschopnost ČR. Cituji: "Myšlenka společnosti vzdělání vychází z předpokladu, že základním produkčním faktorem se v současné době stává kvalifikace občanů. Jen taková společnost bude dlouhodobě úspěšná v mezinárodní soutěži, která dokáže investovat do celoživotního vzdělání svých občanů a v tomto smyslu do rozvíjení jejich schopností. Odmítáme myšlenku, že by naší základní komparativní výhodou v celosvětové soutěži v globalizované společnosti mohla být levná pracovní síla." Tolik programové prohlášení.
Dnes má vláda, pokud ovšem svá slova myslela opravdu vážně, možnost v souladu se svým programovým prohlášením udělat další krok k otevřenosti našeho terciárního vzdělávání, a to tím, že nebude hledat, jak to nejde, ale naopak bude konstruktivní a podpoří tuto předloženou novelu vysokoškolského zákona.
Chtěl bych všechny upozornit, že to, co jsem teď řekl, nebylo myšleno ironicky, myslel jsem to opravdu skutečně vážně. Apeluji na vládu, aby přehodnotila své stanovisko, a myslím si, že to bude jeden z vážných a dobrých signálů pro veřejnost.
Naše novela vychází ze skutečnosti, že uzavřenost vysokoškolského systému je způsobena těmito faktory: za prvé nedostatkem financí plynoucích ze státního rozpočtu; za druhé administrativními opatřeními ministerstva školství v podobě existujícího numerus clausus; za třetí vysokým procentem dlouhých, a tudíž nákladných magisterských programů.
Nedostatek financí je třeba řešit několika paralelními cestami. Samozřejmě je třeba zvýšit příspěvek ze státního rozpočtu na vzdělávací činnost vysokých škol. Je však zřejmé, že poptávku po vysokoškolském studiu není možné uspokojit jenom prostředky ze státního rozpočtu, i když by se jejich objem zvýšil. Naopak je třeba hledat jiné a další zdroje. Naše novela jde právě tímto směrem. Možnost většího propojení s byznysem umožní nejen doplnit školám chybějící finance, ale prověří je také v tom, jaký je na trhu zájem o jejich výstupy. Zařazení kategorie "akreditované programy celoživotního vzdělávání" znamená pak možnost dalšího finančního posílení rozpočtu veřejných vysokých škol.
Vícezdrojové financování umožní vysokým školám, aby nebyly závislé na výši příspěvku ze státního rozpočtu, a tím pádem nebyly svazovány žádnými omezeními na větší počty přijímaných studentů. V daleko větší míře tak bude možné přizpůsobit strukturu nabídky oboru konkrétnímu zájmu uchazečů.
Povinné zavedení prvního stupně bakaláře umožní v daleko větší míře otevření systému více zájemcům a samozřejmě tím povede ke zmírnění přehnaně selektivních přijímacích zkoušek do nynějších dlouhých magisterských programů. Těžiště výběru se tak bude moci více přesunout od hodnocení vstupů, které nemusejí mnoho vypovídat, k mnohem vhodnějšímu hodnocení výstupů. To znamená, že tříleté bakalářské studium mnohem lépe a důkladnější prověří schopnost studenta a koneckonců i jeho motivaci pokračovat dále v magisterském programu. To je podle mne daleko lepší přijímací zkouška než dnešní jednorázové zjišťování vědomostí, a to mnohdy pochybným způsobem, neboť ověří to, co nelze žádným testem ani půlhodinovým rozhovorem prostě zjistit.
Dámy a pánové, při dnešním rozhodování stojí před každým z nás tyto dvě možnosti. Za prvé - buď nám jde o to, abychom otevřeli vzdělávací systém potřebám uchazečů a umožnili tak vzdělávat se většímu počtu zájemců, než je tomu nyní, a to třeba i za cenu, že do něj pustíme jiné, než jsou veřejné finance. To je možnost číslo jedna. Možnost číslo dvě. Budeme se i nadále držet představ, že hlavní prioritou je to, aby stát hradil veškeré náklady na vysokoškolské studium, budeme se i nadále držet představ, že v získávání dalších zdrojů mimo státní rozpočet vidíme ohrožení veřejnoprávního charakteru vysokých škol. V tom případě ale zároveň říkáme, že nemáme na to, abychom mohli vysoké školy otevřít. To je potřeba brát v úvahu.
Chtěl bych upozornit, že pokud se Poslanecká sněmovna rozhodne pro alternativu 2, bude to znamenat, že každému, kdo chce studovat, zejména mladým lidem, posíláme z tohoto místa zprávu o tom, že i nadále nemáme zájem, aby se jejich šance vzdělávat se, zlepšit si kvalifikaci a následně se úspěšně uplatnit v životě mohly nějak výrazně zlepšit. Z těchto důvodů vás, dámy a pánové, chci poprosit, abyste tento námi navržený zákon podpořili. Děkuji vám za pozornost. (Potlesk.)
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane kolego. Slovo má pan poslanec František Pejřil, připraví se kolega Cyril Svoboda.
Poslanec František Pejřil: Vážený pane předsedající, ministři, kolegyně a kolegové, nejsem odborník na školství a netroufám si poslanecký návrh zákona, sněmovní tisk 665, tak detailně rozebírat, jak rozebírali mí předřečníci. Přesto mi dovolte několik poznámek.
Tento návrh umožňuje:
a) částečně řešit finanční situaci našich vysokých škol;
b) zavádí pružnější systém celoživotního vzdělávání;
c) umožní přijetí, a to pokládám za velice důležité, většího množství uchazečů.
Proto doporučuji parlamentu propustit tento návrh zákona do druhého čtení.
Když už mluvíme o školách, dovolte mi, abych pozdravil žáky a učitele základní školy z Mokré Horákova, obce, kde starostuji. (Potlesk.)
Místopředseda PSP Ivan Langer: Ano, děkuji panu starostovi a poslanci v jedné osobě. Nyní uděluji slovo panu poslanci Cyrilu Svobodovi. Připraví se pan kolega Miloš Titz.
Poslanec Cyril Svoboda: Vážený pane předsedající, vážená vládo, kolegyně a kolegové, tady jsme slyšeli od poslanců, především z řad KSČM, že tento zákon není v souladu se vzdělávací koncepcí KSČM, a byla tady celkově zpochybňována tato koncepce. Chtěl bych poukázat na ústavní aspekt tohoto zákona. A ten vyplývá z toho, že čl. 33 naší Listiny základních práv a svobod říká, že občané mají právo na bezplatné vzdělávání na základních a středních školách a podle schopnosti občana a možnosti společnosti na vysokých školách.
***