(15.00 hodin)
(pokračuje Mertlík)
Česká národní banka proto, plníce svou zákonnou povinnost, zahájila vůči IPB správní řízení odnětí povolení působit jako banka.
Za čtrnácté. Výrok auditora o insolvenci IPB byl rozhodující pro další kroky nuceného správce. Vzhledem k pokračujícímu odlivu vkladů a hrozbě dalšího rychlého poklesu hodnoty banky při prodlužování nucené správy bylo logickým rozhodnutím jednání s ČSOB, které nucenému správci jako jediná předložila nabídku na koupi podniku. Za dané situace byl rychlý prodej podniku pozitivním řešením v zájmu zachování funkčnosti bankovní sítě IPB a ochranu jejich věřitelů. Na základě předložených žádostí IPB a ČSOB pak došlo k uzavření smlouvy o prodeji podniku, ČNB vydala příslušné souhlasy a dne 19. 6. byla smlouva podepsána. Na základě prodeje podniku převzala ČSOB veškerá aktiva a pasiva IPB včetně poboček a zaměstnanců a vstoupila do práv a závazků souvisejících s podnikem IPB.
Konečně za patnácté a poslední. V návaznosti na uzavření smlouvy o prodeji podniku mezi IPB a ČSOB byly uzavřeny příslušné podpůrné smlouvy mezi ČNB a ČSOB a Ministerstvem financí.
Vážený pane předsedající, vážené dámy, vážení pánové, pokusil jsem se vyčerpávajícím způsobem podat přehled vývoje situace Investiční a Poštovní banky zejména v posledním roce, roce a půl před jejím převzetím ČSOB na základě rozhodnutí nuceného správce. Doufám, že to je dostatečný podklad pro kvalifikovanou a zodpovědnou diskusi o této jedné ze zásadních ekonomických operací, ke které došlo v tomto roce, jejímž smyslem bylo řešení významného ekonomického rizika, kterému byla vystavena Česká republika v důsledku špatného hospodářského vývoje Investiční a Poštovní banky.
Děkuji vám za pozornost. (Potlesk.)
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane ministře. Následující rozprava ukáže, nakolik jste sněmovnu svým vystoupením a svou informací uspokojil, nakolik ne. Mám zde první tři přihlášky do všeobecné rozpravy. První je přihláška předsedy Poslanecké sněmovny Václava Klause.
Předseda PSP Václav Klaus: Vážená sněmovno, vážená vládo, neměl jsem sice původně v úmyslu vystoupit na začátku této rozpravy, ale vystoupení mého předřečníka ministra financí Mertlíka mě nutí k tomu, abych vystoupil. On řekl, jak jsem si zapsal, že promluvil vyčerpávajícím způsobem. Myslím si, že jde o interpretaci slova "vyčerpávající". Asi chtěl vyčerpat sebe, to je jedna věc, chtěl vyčerpat nás, chtěl donutit, abychom neposlouchali, chtěl vyčerpat novináře, kteří - jak je vidět - už poodešli pryč do svých redakcí.
Myslím, že to vystoupení bylo klasickým pokusem o únik od problémů, jakýsi "escapismus", jak by řekli Angličané. Byl to pokus zamlžit problém, nebyl to pokus vysvětlit problém. Byl to zdánlivě technokratický, zdánlivě odborný slovník, ale je naprosto jasné, že se panu ministrovi podařilo, aby pro stromy nebyl vidět les, že se mu podařilo říci mnoho slov totálně irelevantních a naopak vynechat spoustu slov zcela zásadních. Čili myslím si, že je potřeba, abychom se vrátili zase k tomu zásadnímu, k tomu podstatnému, k tomu, proč se vůbec tato diskuse dneska vede.
My jsme již před deseti dny řekli, a platí to i dnes, že nám v žádném případě nejde o to, anebo že nemáme sebemenší důvod pro to, abychom hájili vedení či akcionáře té či oné konkrétní banky. Ale řekli jsme a říkáme to znovu i teď, že cítíme obrovskou spoluzodpovědnost za to, aby se veřejnost dozvěděla pravdu o tom, co se skutečně v IPB událo, a řekli jsme a říkáme zcela jasně, že také chceme přispět k tomu, aby kroky vratné ještě dnes, 3. července, kroky vratné se skutečně vrátily tam, kde měly být, protože některé věci už se bohužel vrátit nedají.
Otázek samozřejmě je mnoho. Já si z nich vyberu jen deset. První otázka je otázka, kterou myslím, že se pan ministr pokoušel odpovídat, ale pro mě zcela nepřesvědčivým způsobem. První otázkou je, co přivedlo IPB do stavu nucené správy. Máme čtyři varianty: buďto to bylo špatné hospodaření této banky, nebo to byla všeobecná ekonomická situace v naší zemi v posledních letech, anebo to byla nepřiměřená, banky a firmy různého sektoru dusící politika naší centrální banky v krizové klíčové chvíli vývoje naší ekonomiky, anebo to byly zneklidňující informace o situaci v této bance objevující se v posledním půlroce v našich médiích.
Myslím si, že zodpovědět beze zbytku tuto otázku dnešní debata jistě neumožní. To je a jistě bude předmětem dlouhou dobu trvajících ekonomických disputací, ale evidentní je jedna věc. Evidentní je to, že paniku klientů banky, čili to, co přímo vedlo k událostem mezi 15. - 19. červnem, způsobily konkrétní informace v konkrétních médiích, nikoliv faktická situace této banky. Domnívám se, že to by mělo být výchozí tezí našeho uvažování, a také bych si velice přál, abychom se na této věci dnes mohli shodnout.
Otázka číslo dvě. Druhou otázkou, kterou bych kladl, je to, zda byly různé články a rozhovory v médiích v této době zcela náhodné, zda byly vedeny pouze snahou médií dospět k pravdě a informovat veřejnost, anebo zda šlo o informace záměrně šířené, zda šlo o vědomě řízenou a organizovanou mediální kampaň. Podstatné by bylo, kdo za těmito články stál, proč je dělal a co těmito články sledoval. Myslím, že jsme tyto články viděli, viděli jsme, v kterých byly médiích, víme, kým byly podepsány, resp. kdo z vládních či bankovních činitelů různé informace do těchto médií dával.
Třetí otázkou je to, kdy, kde a jak nastal onen údajný náhlý radikální zvrat situace v IPB ohledně její kredibility, ohledně struktury jejího úvěrového portfolia, ohledně ceny, za kterou je prodatelná, apod. A vůbec otázkou je, zda se jedalo o zvrat, či nikoliv.
Tady nám bylo zopakováno, že v roce 1998 tehdejší předseda vlády Tošovský a tehdejší ministr financí Pilip prodali banku, resp. její k prodeji zbývající část za 3 mld. Kč. Musím předpokládat a myslím, že všichni musíme předpokládat, že to byla v této chvíli správná cena, že tedy ani kupující, ani prodávající neudělali v této chvíli žádnou fatální chybu, že prodali či koupili banku za tuto cenu. To je pro mě jediný možný předpoklad, který mohu udělat, protože jinak by se buď zbláznila vláda, nebo by se zbláznila kupující Nomura. Čili předpokládám, že tři miliardy byla cena správná.
Dnes nebo před několika dny byla tato banka prodána za minusovou hodnotu zatím ne zcela známé velikosti, nicméně pohybující se v každém případě v desítkách miliard s tím znaménkem minus. Čili kdy a jak se tyto peníze ztratily, a dodávám - ztratily-li se, musely se tedy ztratit mezi datem prodeje této banky tehdejším předsedou vlády a tehdejším ministrem financí a 15, a 16, či 17. červnem 2000, za dva roky a dva měsíce.
***