(14.50 hodin)
(pokračuje Mertlík)
Nomura v návaznosti na získání podílu na IPB zajistila posílení kapitálu banky zvýšením základního jmění o 6 mld. Kč a vydáním podřízeným dluhopisů ve výši 6 mld. Kč, čili dalších 6 miliard. Posílení kapitálu bylo zcela nezbytné, neboť auditor následně při ověřování účetní závěrky za rok 1997 vyžádal takovou tvorbu opravných položek k pohledávkám banky, které znamenaly dosažení ztráty IPB za rok 1997 ve výši 11 mld. Kč. Tímto způsobem byla finanční situace IPB dočasně stabilizována. Majetkový podíl Nomury byl po splnění těchto podmínek formálně převeden na společnost Saluka Investments B.V., výkon akcionářských práv však zůstal Nomuře včetně zastoupení v dozorčí radě IPB.
To je tedy první podstatná skutečnost.
Druhá podstatná skutečnost. Po vstupu Nomury dosáhla IPB výrazného nárůstu vkladů klientů, které na počátku roku 1999 činily téměř 220 mld. Kč. Na druhou stranu se postupně prohluboval rozměr obtíží banky se špatnými úvěry a jinými klasifikovanými pohledávkami a nebonitními cennými papíry, jejichž objem v bilanci banky neustále narůstal. Reakcí banky byla snaha hledat různá krátkodobá řešení, jako je odprodej pohledávek, převody cenných papírů apod., která Česká národní banka postupně identifikovala a vyžadovala k nim vysvětlení. Operace provedené bankou koncem roku 1998 a následně počátkem roku 1999, které navozovaly takovou situaci, aby banka nemusela tvořit opravné položky, byly auditorem akceptovány a v červnu 1999 jím vydaná zpráva k účetní závěrce roku 1998 obsahovala výrok "bez výhrad". Z informací postupně vyžadovaných Českou národní bankou od IPB však vyplývalo, že prováděné operace mohou pouze zakrýt nedostatečnost opravných položek a rizika potenciálních ztrát mohou nadále zůstávat na bance.
Za třetí. Bankovní dohled České národní banky na základě uvedeného vývoje provedl v roce 1999 nejprve sérii informačních návštěv, které měly za cíl objasnění transakcí spojených s řešením klasifikovaných pohledávek a nebonitních cenných papírů, a následně ve druhém pololetí komplexní kontrolu zaměřenou na všechny významné oblasti činností IPB. Bankovní dohled rovněž po provedení analýzy finanční situace IPB a vyhodnocení dílčích zjištění z kontroly z října 1999 vyžádal na bance a jejích akcionářích výrazné zvýšení základního jmění, které by umožnilo tvorbu dostatečného objemu opravných položek ke krytí úvěrového rizika bez negativního vlivu na finanční stabilitu banky. Banka na tento požadavek reagovala rozhodnutím valné hromady ze dne 16. 11. 1999 o zvýšení základního jmění v rozpětí 2,6 až 6,69 mld. Kč, které však bylo následně zablokováno žalobou minoritního akcionáře.
Čtvrtý bod. Těchto bodů je celkem 15 a myslíme si, že jsou velmi podstatné pro to, aby sněmovna znala přesný sled jednotlivých kroků.
Tedy čtvrtý bod. Následkem kontroly bankovního dohledu bylo zjištění závažných nedostatků v činnosti banky, zejména v oblasti klasifikace pohledávek a oceňování aktiv. Bylo zjištěno, že banka porušovala platné předpisy a v rozporu s nimi vykazovala uměle nadhodnocená aktiva. Kontrolní skupina kvantifikovala potřebu dodatečné tvorby opravných položek a rezerv jen ke kontrolovanému vzorku aktiv na zhruba 40 mld. Kč. Minimálně o tuto částku tedy byly výsledky hospodaření IPB zkresleny. Protokol z kontroly byl bance předán 25. 2. 2000.
Za páté. IPB se zjištěním kontroly od počátku nesouhlasila a namítala, že bankovnímu dohledu nepředala veškeré dokumenty a že banka již provedla a dále provádí operace ke snížení kreditního rizika a potřeby tvorby opravných položek. V souladu se zákonem o státní kontrole pak banka podala písemné námitky proti jednotlivým částem protokolu postupně v březnu a dubnu. Zároveň sdělila, že jsou činěny kroky k posílení jejího základního kapitálu formou zvýšení základního jmění o 13,4 mld. Kč. Za této situace bankovní dohled neměl k dispozici dostatečnou oporu pro přijetí opatření daných zákonem o bankách, navíc by jejich případné neoprávněné uplatnění mohlo banku nenapravitelně poškodit. Rozhodujícím pro další kroky bankovního dohledu se v tomto směru stal očekávaný výrok statutárního auditora k účetní závěrce banky za rok 1999.
Za šesté. Z výsledků kontroly, jakkoliv se z nich kvůli nedostatečnému námitkovému řízení nedalo oficiálně vycházet, bylo zřejmé, že v případě jejich potvrzení auditorem nastane zákonná povinnost ČNB odejmout IPB povolení působit jako banka z důvodu poklesu její kapitálové přiměřenosti. Provedené analýzy národohospodářských následků případného kolapsu IPB současně poukazovaly nejen na vážné ohrožení bankovního systému, ale rovněž na zásadní možné dopady na ekonomiku České republiky.
Za sedmé. Na základě vyhodnocení situace byla počátkem března 2000 zahájena paralelní jednání České národní banky s bankou a jejím auditorem o auditu účetní závěrky za rok 1999 a zástupců České národní banky a Ministerstva financí se zástupci hlavního akcionáře banky reprezentovaného Nomurou o možnostech kooperativního řešení, které by zajistilo stabilizaci banky. Jako cílové řešení, na jehož potřebě panovala shoda, byl stanoven vstup strategického investora. Nomura od počátku při jednání podmiňovala svou účast na řešení situace banky komerčními podmínkami takové transakce, tzn. zaručením návratnosti jejích dalších investic do IPB.
Za osmé. Česká národní banka současně připravovala v souladu se svými zákonnými povinnostmi rovněž alternativní variantu nekooperativního řešení, tj. zavedení nucené správy jako krizového scénáře pro případ selhání dohody s hlavním akcionářem.
Za deváté. Na jednáních o kooperativním řešení, do kterých se návazně zapojili rovněž potenciální investoři se zájmem o převzetí IPB, byly postupně diskutovány a vyhodnocovány různé varianty dalšího postupu. Všechny tyto varianty se však ukázaly jako neprůchodné z pozice Nomury, která chtěla komerční výnos z transakce, nebo státu, který ztrácel kontrolu nad státní pomocí, která byla součástí tohoto řešení, popřípadě investorů, kde měli zájem o převzetí IPB pouze formou prodeje podniku, nikoliv nabytím akcií.
Za desáté. Prezentované nabídky obou uvedených investorů se shodovaly v požadavku na formu převzetí IPB prodejem podniku nebo jeho části, zásadně se však lišily ve způsobu a rychlosti provedení.
Za jedenácté. Časový prostor pro rozhodování o postupu stabilizace IPB se dále omezil v důsledku vývoje její likvidní situace. Po významnému odlivu vkladu od února do června výběry vkladů dále zesílily a přerostly v týdnu od 12. 6. v run na banku. Dne 15. 6. oznámila banka ČNB, že její likvidní situace se výrazně zhoršila a hrozí nebezpečí, že nebude schopna dostát svým závazkům. Na základě informací o vývoji likvidity IPB sdělil ministr financí téhož dne dopisem guvernérovi ČNB názor, že nastaly podmínky pro uvalení nucené správy, které předpokládá zákon. Kritická likviditní situace banky znamenala nezbytnost okamžitého rozhodnutí o řešení její stabilizace.
Za dvanácté. Na základě vyhodnocení situace v IPB, dosavadních výsledků jednání s Nomurou a s potenciálními investory a s cílem minimalizovat riziko destabilizace bankovního sektoru vláda ČR na svém zasedání dne 15. 6., reálně to bylo nicméně 16. 6. v časných ranních hodinách, asi ve 2.30 hod., souhlasila se zavedením nucené správy v IPB a se záměrem následného prodeje podniku ČSOB jako strategickému investorovi. Dne 16. 6. dopoledne pak obdržela ČNB žádost IPB o poskytnutí úvěru v zájmu zachování likvidity banky s očekávaným čerpáním do výše 10 mld. Kč. Zároveň předtím ráno 16. 6. bankovní rada rozhodla o zavedení nucené správy a ta byla v souladu se zákonem v IPB zavedena rozhodnutím ze 16. 6. po obdržení souhlasného stanoviska Ministerstva financí.
Za třinácté. Nucený správce dne 18. 6. obdržel zprávu auditora k účetní závěrce IPB za rok 1999 s výrokem, který jsem zde citoval, a v souladu se zákonem o bankách oznámil ČNB skutečnost, že kapitálová přiměřenost banky poklesla pod jednu třetinu stanového limitu.
***