(14.10 hodin)
(pokračuje Mertlík)
Na okraj bych poznamenal, že zatímco v odpoledních hodinách onoho pátku, kdy byla nakonec nucená správa vyhlášena, run na banku ještě zesílil, v pondělí se zklidnil a v úterý již neexistoval.
Dosavadní zkušenosti ukázaly, že u bank v nucené správě dochází k rychlému odlivu vkladů, snižuje se jejich tržní podíl, a tedy i atraktivita pro potenciální investory, a rovněž se zhoršuje platební morálka klientů. Banka je nucena zbavovat se kvalitních aktiv, aby mohla vyplácet vklady, není schopna poskytovat nové úvěry a ztrácí i bonitní klienty na aktivní straně bilance. Navíc se zvyšuje relativní podíl nevýdělečných aktiv v bilanci, což spolu s úbytkem levnějších zdrojů při prakticky nezměněných provozních nákladech vede k růstu provozní ztráty.
Během nucené správy rovněž dochází přinejmenším k útlumu rozvoje banky, neboť není v silách nuceného správce plnohodnotně nahradit statutární orgány banky. Nucený správce je rovněž v mnohem obtížnější pozici, neboť se nemůže plně spolehnout na zaměstnance banky, které nezná. Tržní hodnota banky tak v čase velmi rychle klesá, zvyšují se náklady na její sanaci a snižují možné výnosy z prodeje. Potenciální investoři jsou v mnohem silnější pozici, neboť je to stát, kdo nakonec nese nutně z definice náklady.
Náklady na ozdravení banky jsou při použití institutu nucené správy rostoucí s časem trvání nucené správy a významně vyšší ve srovnání s ozdravěním prováděným bez tohoto institutu. V případě, že nucená správa by měla delší trvání, je nutné vycházet z negativních zkušeností vyplývajících ze zavedení nucené správy v Agrobance Praha, a. s., kde se tyto náklady při dvouletém trvání nucené správy pohybují přibližně ve výši 65 - 70 % bilanční sumy banky. Pokud je nucená správa zaváděna v krizové situaci runu na banku a podaří se nalézt rychlé řešení, výše uvedené ekonomické nevýhody se nemusejí projevit.
Z hlediska vstupu strategického investora má nucená správa základní nevýhodu v tom, že nepřináší majetkovou kontrolu banky, ale pouze kontrolu řízení. V tomto směru nucený správce může zprostředkovat vstup nového investora pouze prostřednictvím některého ze tří rozhodnutí v působnosti valné hromady, a to je prodej podniku, prodej části podniku, což je obdoba řešení použitého v Agrobance, a. s., nebo navýšení základního jmění a prodej takto získaných akcií. Každá z těchto variant má své výhody a nevýhody, přesto je z hlediska ekonomické výhodnosti a realizovatelnosti jednoznačně nejvýhodnější rychlý prodej podniku.
Nyní o prodeji podniku. Prodej podniku je možné realizovat velmi rychle. Přitom je možné prodat podnik ještě před ozdravěním banky a ztrátu kompenzovat až novému investorovi. Rychlý prodej s následným oceněním a stanovením kupní ceny na základě ocenění má logiku v tom, že během nucené správy hodnota banky poměrně rychle klesá. Čím dříve k prodeji dojde, tím méně je banka poškozena a tím menší ztráty při realizaci prodeje vzniknou.
Výhodou této varianty je skutečnost, že na rozdíl od prodeje části podniku není nutné nejprve banku dělit, to je vymezovat předem jednoznačně prodávanou věc či prodávanou část. Po právní stránce je prodej podniku rovněž méně napadnutelný účelovými žalobami. Pokud konstrukce kupní ceny vychází ze skutečné hodnoty podniku, je tím zajištěna účast akcionářů na úhradě ztráty banky. Prodej podniku je však podmíněn tím, že kupujícím musí být banka se sídlem v České republice, to je mít oprávnění provozovat bankovní činnost a jako devizový tuzemec rovněž vlastnit nemovitosti, které jsou součástí prodávaného podniku.
Nyní prodej části podniku. Tento způsob byl použit v případě Agrobanky Praha, a. s., a je vhodný tam, kde investor má možnost provést hloubkovou kontrolu banky a jasně definovat část banky, o kterou má zájem. Smysluplné rozdělení podniku však vyžaduje určitou strukturu bilance, jinak lze jen obtížně dosáhnout toho, aby se akcionáři přiměřeně podíleli na ztrátách banky. Dělení podniku však znamená oproti prodeji podniku jednak větší organizační a časovou náročnost, čímž se snižuje jeho ekonomická výhodnost, jednak dává další záminky akcionářům blokovat řešení podáváním nejrůznějších žalob s cílem dosáhnout neoprávněné kompenzace od státu.
Analogicky k prodeji podniku je nutnou podmínkou, že investorem rovněž musí být banka se sídlem v České republice, což komplikuje a prodlužuje vstup zahraničních investorů. Toto je společný bod.
Nyní poslední možnost - zvýšení základního jmění a prodej akcií. Teoretické jednoduché řešení, v praxi však v určitých situacích téměř nerealizovatelné pro žaloby minoritních akcionářů. V případě IPB byly dvě poslední valné hromady, které rozhodovaly o navýšení základního jmění, již takto zablokovány. V případě Agrobanky Praha a.s. skončila nucená správa uplynutím dvou let dříve než soud rozhodl o žalobě akcionáře na neplatnost valné hromady, na níž nucený správce rozhodl o zvýšení základního jmění. Žaloba ovšem nebyla podána dva roky, ale jen půl roku před koncem nucené správy, čili riziko je dlouhodobé.
V daném případě by nucený správce musel nejprve zrušit napadené rozhodnutí o zvýšení základního jmění, rozhodnout o snížení základního jmění k úhradě ztrát a poté rozhodnout o novém navýšení. I kdyby akcionáři tento proces nechali proběhnout, což lze vzhledem k minulým zkušenostem považovat za sporné, uplynulo by několik měsíců do doby, než by zvýšení bylo zapsáno do obchodního rejstříku. Během té doby by kapitálová přiměřenost poklesla pod jednu třetinu požadovaného minima, kdy je Česká národní banka povinna ze zákona odejmout bance povolení působit jako banka, pokud by ovšem stát neposílil kapitálovou přiměřenost jiným způsobem. Pak by ovšem nebyl důvod snižovat kapitál a akcionáři by se nepodíleli na ztrátách banky, ale naopak by profitovali ze státní pomoci.
Zásady výběru strategického investora. Způsob výběru strategického investora má významný dopad na trajektorii celého procesu a použité metody. V podstatě se střetávají dvě významná hlediska: transparentnost a rychlost. V případě privatizace normálně fungující banky není rychlost klíčovým prvkem. Za určitých okolností naopak může delší kvalitní příprava přinést lepší výsledky, zejména má-li banka kompetentní vedení s jasným mandátem. V případě banky v nucené správě se však situace dramaticky mění a rychlost je naprostou prioritou. Situace banky v nucené správě se totiž může jen zhoršovat. Čím kratší je období výběru investora, tím menší je negativní dopad nucené správy na banku a tím nižší jsou náklady státu na ozdravení banky.
Vstup investora do problémové banky je totiž vždy podmíněn dvěma podmínkami:
Žádný investor nechce přebírat stará rizika a neznámá rizika. Z toho vyplývá požadavek, aby tato rizika pokryl stát.
Koupená banka musí být schopna fungovat a přinášet zisk. Tato schopnost se promítá do rozdílu mezi cenou a čistou hodnotou aktiv banky, která se v účetnictví vyjadřuje jako goodwill.
Velikost goodwillu je funkcí stavu banky, jejího tržního podílu, struktury finanční skupiny, pověsti a řady dalších faktorů. Právě tato "přidaná hodnota" k čisté hodnotě aktiv během nucené správy nejrychleji eroduje a může se stát i zápornou.
Organizace výběrového řízení po nucené správy by hrozila velkými riziky, jejichž společným jmenovatelem je čas. Aby výběrové řízení mělo smysl, musel by se nejprve dobře definovat předmět prodeje, to znamená důkladně rozklíčovat majetková propojení IPB a dalších společností ze skupiny IPB. Dále by se musely definovat podmínky k očištění banky a poskytnout investorům čas na vyhodnocení situace. Teprve potom by mohlo proběhnout vyhodnocení nabídek a začít jednání s investorem.
Během té doby by však zásadně klesla hodnota banky v důsledku odlivu vkladů vyvolaného nejistotou o budoucnosti banky, zhoršením platební morálky dlužníků oproti stavu, kdy banka má jasného majitele, a rostoucími náklady. Klientům je nutno kompenzovat rizika vyššími sazbami nebo nahrazovat levnější primární zdroje zdroji z mezibankovního trhu nebo úvěry od České národní banky.
Jelikož v případě IPB výběrové řízení probíhalo z iniciativy banky a Nomury již poměrně dlouhou dobu a vedlo k zúžení výběru potenciálních investorů na dva, kteří byli oba akceptovatelní pro stát i ČNB, konání dalšího výběrového řízení v průběhu nucené správy by nebylo racionálně zdůvodnitelné, neboť možný zisk z rozšíření počtu potenciálních zájemců by byl pouze hypotetický, zatímco růst nákladů vyplývajících z poklesu hodnoty banky průběhem času při nucené správě by byl prakticky jistý.
Jak již bylo uvedeno, ze dvou vážných zájemců o vstup do IPB, Allianz-Unicredito a ČSOB/KBC, byla pouze ČSOB schopna realizovat rychlou variantu prodeje podniku, která byla v případě nucené správy z právního, ekonomického i organizačního hlediska shledána jako jednoznačně nejvýhodnější.
***