(14.20 hodin)
(pokračuje Mertlík)
Výhodou byla i skutečnost, že v případě kooperativního i nekooperativního řešení by byl vstup investora realizován formou koupě podniků, takže smluvní dokumentace připravovaná v rámci kooperativní varianty byla v principu použitelná i pro variantu nekooperativní, ať již se jednalo o smlouvy o prodeji, nebo o rozsah záruky ze strany státu.
Na základě výše uvedeného bylo jednání o rychlém prodeji podniků mezi IPB a ČSOB vyhodnoceno jako nejvhodnější postup v případě nutnosti zavedení nucené správy. Způsob řešení a výběr ČSOB jako potenciálního partnera k jednání vycházel z velmi racionálních důvodů a byl vybrán v konfrontaci s jinými alternativami. Pokud by se toto řešení podařilo realizovat, vytvářelo by dobré předpoklady pro pokračování činnosti IPB a minimalizaci nákladů státu.
Vyhodnocení vhodnosti určitého řešení však neznamenalo nutně jeho realizaci, neboť ta byla závislá na řadě okolností, mimo jiné i na situaci IPB a obchodních podmínkách transakce, respektive zárukách státu. Nucený správce by musel získat dostatečnou míru jistoty o tom, že za daných okolností neexistuje jiné řešení, které by zaručovalo lepší výsledek, přičemž vzhledem k provedeným analýzám by tato záruka musela být poměrně silná.
Pokud jde o obchodní podmínky transakce, ČSOB by musela dostat takové záruky a ujištění, které by jí dovolily transakci provést, ale pouze takové, které by obdržel i jakýkoli jiný investor. Rozsah požadavků investorů na očištění problémových bank je přitom dostatečně znám z předchozích případů a IPB je z tohoto hlediska exemplární případ problémové banky - jak už jsem uvedl, netransparentní majetková propojení nikoliv prostřednictvím majetkových účastí, ale prostřednictvím opčních a obdobných smluv, věcně i právně komplikovaná struktura operací směřujících k zakrytí skutečné kvality aktiv.
Pokud by neexistovala lepší varianta a jednání s ČSOB přesto skončila neúspěchem, musela by nucená správa pokračovat a nucený správce by se musel pokusit zajistit vstup strategického investora jiným způsobem.
Stav přípravy řešení situace banky v polovině června. K dispozici, jak už jsem uvedl, byli dva vážní investoři - Allianz-Unicredito a ČSOB/KBC - připravení jednat o převzetí banky, přičemž pouze ČSOB byla připravena realizovat rychlé převzetí IPB.
Kooperativní varianta. Prodej části podniků IPB jejím představenstvem Konsolidační bance Praha s sebou nesl významná právní, ekonomická, organizační i morální rizika, která jsem uvedl před chvílí. Na druhé straně tato varianta zajišťovala spolupráci Nomury a zřejmě i dalších významných akcionářů při její realizaci. Ačkoli vzhledem k plánovanému výběrovému řízení by zřejmě došlo ke snížení hodnoty banky v důsledku nejistoty, existence dvou připravených investorů umožňovala provést výběrové řízení relativně rychle. Osobní rizika aktérů transakce by rovněž byla relativně malá, neboť vše by se dělo v dohodě s rozhodujícím akcionářem a bankou samotnou.
Nekooperativní varianta. Nucená správa a v jejím průběhu pokud možno rychlý prodej podniků strategickému investorovi, který by se dal realizovat s ČSOB, s sebou nesla rovněž významná rizika. Zavedení nucené správy a získání kontroly nad bankou je organizačně a manažersky velmi složitý proces, komplikovaný navíc tím, že jeho účastníci nemohou být kvůli riziku úniku informací připravováni s předstihem. Rychlý prodej podniků s sebou nese podezření z netransparentnosti a nežádoucí medializaci, která může ohrozit stabilitu banky. Zároveň zde existovalo velmi vážné osobní riziko pro nuceného správce, který je v takovém případě pod enormním tlakem. Jako příklad může sloužit medializace nucené správy a útoky na nuceného správce v Agrobance Praha, a. s. Pokud by se však z jakéhokoli důvodu nepodařilo prodej realizovat rychle, hodnota banky, a tedy její atraktivnost pro investory by významně klesla a mohlo by se stát, že účelově vyvolané spory s akcionáři by zablokovaly možnost vstupu jakéhokoli investora.
Oba postupy tedy obsahovaly významná a neodstranitelná rizika, která činila výběr jakékoli varianty velmi obtížný. Posuzování výhodnosti obou možných řešení proto záviselo na konkrétních okolnostech a finanční situaci banky. Obecně platí, že zavedení nucené správy má na banku destabilizující účinek. V případě runu na banku se však rychlost, s jakou je problém vyřešen, stává pro uklidnění situace a zachování hodnoty banky mnohem důležitější než způsob, jakým je problém vyřešen.
Nyní tedy o aktuální situaci banky v polovině června. Z aktuální finanční situace IPB, třetí největší banky na domácím trhu, kdy podíl na trhu primárních depozit i úvěrů byl zhruba 20 %, vyplynulo, že je vážně ohroženo pokračování další činnosti banky a tím i stabilita bankovního a finančního sektoru ČR. Význam banky v rámci domácího bankovního a finančního sektoru názorně dokumentují následující údaje k 31.3. 2000: bilanční suma 316,7 mld. Kč, objem primárních vkladů 227,2 mld. Kč, podíl na primárních vkladech celkem 20 %, z toho podíl na vkladech obyvatelstva 22 %, objem úvěrů 193,2 mld. Kč, počet zaměstnanců 5 057, počet klientů 2 938 979, počet účtů 3 497 197, počet obchodních míst 3 532, z čehož pošt 3 340.
Kapitálová pozice banky. Auditor dne 7. 6. 2000 za účasti představitelů statutárních orgánů banky informoval ČNB o požadavku na tvorbu opravných položek v minimální výši 21 mld. Kč, který vychází z dosud dokončených prací. Současně sdělil, že celkový požadavek na tvorbu opravných položek může významně přesáhnout 40 mld. Kč. Také kontrola banky provedená Českou národní bankou ve čtvrtém čtvrtletí 1999 vedla k objemu někde kolem 40 miliard Kč.
Jak už jsem o tom hovořil na začátku, banka v důsledku požadavku na tvorbu opravných položek očekává tedy značnou ztrátu a nebyla by bez externí pomoci schopna dodržet ukazatel kapitálové přiměřenosti. Tento ukazatel by i pouze v případě minimálního požadavku auditora v rozsahu 21 mld. Kč klesl pod nulovou hodnotu, čili i v tom případě by banka měla záporný ukazatel kapitálové přiměřenosti.
Likvidita a platební schopnost banky. Již ve dnech od 20. 2. 2000 do 12. 3. 2000 byla likvidita banky pod silným tlakem z důvodu zřejmého znepokojení vkladatelů. Primární vklady banky se snížily v tomto období o 23,1 mld. korun, přičemž největší denní pokles vkladů nepřesáhl 3,5 mld. Kč. IPB v uvedeném období ztratila téměř jednu třetinu rychle likvidních aktiv. Přestože se pokles vkladů v následujících dnech a týdnech snížil, nepříznivý vývoj se již zvrátit nepodařilo. V průběhu června tohoto roku se pokles vkladů opět dramaticky zvýšil. Banka od pondělí 12. 6. 2000 čelila rozsáhlému výběru vkladů klientů, tedy runu na banku, který v rozsahu výběru přesahoval veškeré obdobné zkušenosti bank v České republice. Výběry vkladů probíhaly jak ve formě hotovosti na obchodních místech banky, tak prostřednictvím bezhotovostních převodů do jiných bank.
Celkový pokles vkladů za pondělí 12. 6. 2000 a úterý 13. 6. 2000 dosáhl hodnoty 10,5 mld. Kč, přičemž v pondělí činil 4,5 mld. a v úterý 6 mld. Kč. Údaje za středu 14. 6. 2000 dokládají další pokles vkladů, které se v tento den dále snížily o 6,5 mld. Kč. Podle předběžných informací se ve čtvrtek 15. 6. 2000 situace významně nezměnila, odliv vkladů pokračoval. V ten den byly známé pouze hotovostní výběry vkladů v objemu 1,6 mld. Kč, ovšem objem bezhotovostní plateb měl být znám až během pátečního dopoledne. Ke čtvrtku 15. 6. 2000 tak banka disponovala zůstatkem na clearingovém účtu pouze v objemu 3,2 mld. Kč. Banka rovněž oznámila, že při pokračování tohoto vývoje hrozí nebezpečí její platební neschopnosti, a to dopisem ze dne 14. 6. 2000, který byl ČNB doručen dne 15. 6. 2000. V dopise banka uvedla, že vzhledem ke zvýšeným hotovostním a bezhotovostním výběrům se v posledních dnech výrazně zhoršila její likviditní situace a hrozí nebezpečí, že v případě pokračování stávajícího trendu se banka může dostat do stavu, kdy nebude schopna dodržet výši povinných minimálních rezerv a následně nebude schopna dostát závazkům vyplývajícím z debetních transakcí na clearingu, to znamená, že nebude schopna plnit platební příkazy svých klientů.
***