(13.40 hodin)
(pokračuje Mertlík)
Přestože by vklady na těchto účtech byly velmi pravděpodobně z velké části uhrazeny v rámci výplat z Fondu pojištění vkladů, bylo by u této sociální skupiny obyvatel možné počítat s negativním vlivem způsobeným časovou prodlevou při výplatách náhrad. Současně IPB vede část účtů Všeobecné zdravotní pojišťovny a jejím zablokováním by mohlo dojít k značným rizikům v systému financování zdravotnictví.
Ostatní národohospodářské a sociální náklady. Tyto náklady představují celou škálu obtížně kvantifikovaných nákladů, které by např. mohly souviset se zastavením financování výroby řady podniků a jejich následnými konkursy, které by vedly k růstu nezaměstnanosti.
Odejmutí povolení působit jako banka znemožňuje zachránit banku nebo její část, neboť na rozdíl od jiných podniků, které mohou fungovat i v režimu konkursu a být prodány, banky po odejmutí povolení působit jako banka nesmí bankovní činnosti vykonávat. Zároveň v režimu konkursu výrazně klesá hodnota aktiv a zhoršuje se jejich výtěžnost ve srovnání se stavem, kdy jsou aktiva vymáhána ve fungující bance.
Kromě přímých nákladů spojených s nižší výtěžností aktiv v konkursu, což dokládají výsledky mnoha konkursních řízení vedených v České republice - důsledkem byla např. nižší návratnost pohledávky Fondu pojištění vkladů vzniklé z titulu výplaty náhrad za pojištěné vklady, která by patrně nepřesáhla 10 - 20 % - však odejmutí povolení působit jako banka přináší řádově ještě větší nepřímé náklady spojené s tím, že banka s významným podílem na trhu přestane vyplácet vklady a provozovat platební styk. Některé přímé i nepřímé náklady jsem již uvedl.
Pád banky by podle expertních odhadů, které zpracovala Česká národní banka a rovněž Konsolidační banka, vedl k poklesu HDP zhruba o 2 až 4 %, resp. procentní body. Celkové přímé náklady konkursu by převýšily 100 miliard korun, a to i při zohlednění výtěžnosti aktiv v očekávané výši 10 - 20 %. Tento odhad přitom nezohledňuje faktor času, tj. úrokové náklady související se získáním potřebných zdrojů na výplatu náhrad pojištěných vkladů. Výplaty náhrad z Fondu pojištění vkladů by rovněž měly negativní dopad na ostatní banky, protože by došlo k automatickému, ze zákona vyplývajícímu zvýšení povinných příspěvků do Fondu na dvojnásobek procentní sumy, která by platila až do úplného splacení poskytnuté finanční výpomoci. Vyšší náklady bank by se následně odrazily v růstu úrokových sazeb, snížení dostupnosti úvěrů v ekonomice s dopady do vývoje hrubého domácího produktu.
I když celkové náklady konkursu nebylo možné přesně kvantifikovat, jejich odhadovaná výše by výrazně převýšila náklady spojené se zachováním činnosti banky o desítky až stovky miliard korun, a to zejména z titulu nepřímých nákladů, které při zachování činnosti banky odpadají. Náklady na udržení banky v činnosti, jakkoliv mohou být velké, jsou proto stále mnohem menší ve srovnání s náklady hrozícími v případě odejmutí povolení působit jako banka, tedy lidově při ztrátě licence.
Příprava možných řešení. Vzhledem k potenciálním rizikům bylo nutno začít intenzivní přípravu možných řešení tak, aby v případě potřeby nebyla Česká národní banka ani státní orgány zaskočeny vývojem situace. Zároveň však bylo nutno učinit vše pro to, aby únik informací neodstartoval masivní výběry kladů, tzv. run na banku, které by mohly jakýkoliv pokus o řešení zkomplikovat nebo alespoň prodražit.
Riziko spojené s nastartováním nevratných procesů, které by ohrozily banku a ztížily řešení situace např. i tak, že by bylo mnohem obtížnější nalézt investory v případě, že by banka ztratila své postavení na trhu, do značné míry omezilo manévrovací prostor a rozsah možných řešení. Zejména se týkalo kapacit, které mohly být přípravě řešení věnovány, neboť bylo nutno velmi striktně omezit počet osob na straně České národní banky a Ministerstva financí, které budou plně nebo částečně seznámeny se situací.
Zásadní informace z České národní banky proto v přípravné fázi směřovaly zejména na předsedu vlády, místopředsedu vlády a ministra financí a předsednictvo vlády. Na úrovni předsednictva vlády byly vyjasňovány zejména podmínky případné státní pomoci při sanaci banky, které stanovily základní mantinely pro možná řešení.
Jako cílové řešení byl definován vstup strategického investora, jemuž by případně byla poskytnuta státní podpora. K tomuto cíli bylo buď možné dojít ve spolupráci s akcionáři v kooperativní variantě, nebo bez jejich podpory v nekooperativní variantě. Spolupráce s akcionáři za podmínek přijatelných pro stát by byla výhodnější, neboť by snížila nebezpečí vzniku paniky mezi vkladateli a umožnila dosáhnout lepších podmínek, resp. snížení nákladů státu na sanaci banky.
Snaha o nalezení řešení vyústila v řadu jednání, která byla vedena paralelně a v řadě míst se prolínala. Šlo o jednání, jichž se zúčastnili akcionáři, investoři, vedení banky a zástupci státu, tj. vláda a Ministerstvo financí, Česká národní banka, Fond národního majetku a také auditoři banky. Cílem bylo nalézt optimální postup, ale nejen to, rovněž připravit se na nejrůznější krizové varianty vývoje.
Poprosil bych pana předsedajícího, jestli by mohl požádat část sněmovny, aby snížila intenzitu hovoření.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Já tak určitě učiním, pane ministře, ale je také na vás, abyste svým vystoupením dokázal zbývající část zaujmout.
Prosím všechny kolegy a kolegyně, aby se zklidnili, aby umožnili vystoupit ministru financí.
Místopředseda vlády a ministr financí ČR Pavel Mertlík: Děkuji. Omlouvám se za to, že moje zpráva bude mít ještě 15 až 20 stran, ale jsou tam tak závažné skutečnosti, že stojí za to, aby zde byla celá přečtena.
Základem bylo jednání s akcionáři o možnostech kooperativního řešení, které by dovolilo vyřešit problémy banky s minimálním negativním dopadem pro banku. Spolupráce s akcionáři by totiž dovolila vstup strategického investora bez nežádoucí negativní publicity, která by mohla nejen ztížit vyjednávání, ale i výrazně ovlivnit cenu prodeje, a tedy i náklady státu na ozdravení banky. Zároveň však bylo nutno připravit i krizovou variantu pro případ, že by buď jednání s akcionáři ztroskotala, nebo by vývoj situace nedovolil realizovat kooperativní řešení v zamýšlené podobě. Touto krizovou variantou je nutno rozumět použití institutu nucené správy.
Kromě jednání s akcionáři a investory probíhala rovněž jednání s bankou, která se týkala zejména dokončení procesu kontroly, provedení statutárního auditu z hlediska kvantifikace ztráty banky a přípravy opatření na straně banky, která by dovolila realizovat státní pomoc.
Jednání s akcionáři o kooperativním řešení a s investory o podmínkách státní pomoci probíhala ve spolupráci Ministerstva financí a České národní banky s tím, že Česká národní banka se rovněž zaměřila na jednání s bankou a přípravu nekooperativní varianty.
Jednání s IPB a jejím auditorem. Od února probíhala společná jednání bankovního dohledu České národní banky, banky, tj. členové představenstva a zástupci Nomury v dozorčí radě, a auditory, společnost Ernst and Young Audit, s.r.o Praha, o postupu auditorských prací v bance. Třebaže z jednání vyplynulo, že postup auditorských prací je brzděn nedostatkem podpory ze strany banky - neustálé opožďování při předávání podkladů, předávání nekompletní dokumentace -, auditor již dne 22. 3. 2000 Českou národní banku informoval o potenciálním riziku nedodržení ukazatele kapitálové přiměřenosti IPB, a to s odvoláním na znění § 22 odst. 6 zákona o bankách. Auditor zároveň během dalších navazujících jednání kvantifikoval postupně v květnu a červnu tohoto roku svá dílčí zjištění o výši chybějících opravných položek, přičemž jejich výše potvrzovala zjištění učiněná bankovním dohledem během kontroly na místě.
Vedení banky, dozorčí rada a někteří akcionáři, zejména Nomura, si byli vědomi potíží, kterým banka čelí. Tato znalost vyplývala nejenom z účasti zástupců představenstva a dozorčí rady IPB na jednáních s auditorem v České národní bance, ale rovněž ze znalosti povahy operací, které banka v roce 1998 a 1999 prováděla a jejichž cílem bylo vyhnutí se regulatorním požadavkům České národní banky na tvorbu opravných položek. Po skončení kontroly na místě se však stupňoval tlak České národní banky na hledání skutečných řešení vedoucích k posílení kapitálové přiměřenosti banky.
Určitou reakcí na kladené požadavky bylo zveřejnění záměrů Nomury a IPB podílet se na privatizaci České spořitelny v prosinci 1999. V té době již zřejmě vedení banky a Nomura přinejmenším tušily, že k záchraně banky bude nutná pomoc státu. Výhody vyplývající ze spojení obou bank byly proto prezentovány jako protihodnota za pomoc státu pro stabilizaci obou bank, navíc by se tím, že přebírá Českou spořitelnu, banka prezentovala jako silný subjekt.
***