(14.50 hodin)
(pokračuje Houzák)
Je možno souhlasit s argumenty, že novela si klade za cíl zjednodušit, zefektivnit a zlevnit proces prováděných bezpečnostních prověrek. Považuji za špatné, že prakticky již v době, kdy se ještě prověrky nezačaly, se hovořilo o složitosti, množství a kapacitních možnostech. Rovněž jsem přesvědčen, že tvorba základního zákona byla ovlivněna maximoderní snahou nebo možná představou určitého honu na čarodějnice. Přesvědčuje mě o tom skutečnost, že řada fyzických osob - a předpokládám, že i zde ve sněmovně - se ještě neodhodlala k podání žádosti o prověření, ačkoliv se to od nich v řadě případů z titulu jejich funkce očekává.
Obsah a průběh dosavadních bezpečnostních prověrek podle stávajících právních úprav mohl vyvolat řadu nepříjemností v osobním životě prověřovaných a jsem přesvědčen, že by řada občanů i politiků ráda změnila své funkce.
Předložený návrh potvrzuje krutou daň za horlivost a stihomam a plně sdílím a ztotožňuji se s odůvodněním vlády poslaneckého návrhu. Z předloženého návrhu zákona podporuji dosud formální podmínky zdravotní způsobilosti a vypuštění podmínky osobní způsobilosti pro první stupeň a domnívám se, že i pro druhý stupeň to není nikterak významný prvek.
Vedle kompetenčních změn přenesení kompetencí na Ministerstvo obrany a Ministerstvo zahraničí, ale i dalších úprav, považuji za potřebné se zastavit u jedné výrazné změny. Jedná se o návrh, který by měl zjednodušit a zefektivnit postup při provádění prověrek ve třetím stupni, kdy se počítá se zavedením institutu individuálního přístupu. Takový přístup by jistě přinesl úsporu a jsem přesvědčen, že právě požadavky na individuální přístup by předčily očekávání, protože takovéto rozhodnutí by vyžadovalo velké množství osob a nejsou zde vymezeny a ani nejdou pořádně vymezit mantinely, kdo může být prověřen individuálně a kdo ne. Přesto se domnívám, že návrh obou dvou zákonů, je vhodné doporučit k propuštění do druhého čtení.
Děkuji.
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Děkuji panu poslanci Houzákovi. Slovo má pan poslanec Petr Nečas, připraví se pan poslanec Jiří Payne.
Poslanec Petr Nečas: Paní předsedající, dámy a pánové, moje vystoupení v rozpravě je velmi krátké, pouze provedu to, co jsem avizoval ve svém úvodním vystoupení a zpravodajské zprávě, to znamená, že navrhuji, aby u obou tisků, to znamená jak poslanecké novely, tak vládní novely, byly zkráceny lhůty pro jednání výborů na 30 dnů.
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Děkuji panu poslanci Nečasovi, slovo má pan poslanec Jiří Payne, připraví se pan poslanec Cyril Svoboda.
Poslanec Jiří Payne: Děkuji, paní místopředsedkyně. Vážená sněmovno, vážené kolegyně a kolegové, jsme v situaci, kdy nám bezpečnostní prověrky váznou a zdá se, že máme prověřenu řekněme jednu dvacetinu toho, co bychom potřebovali, možná patnáctinu, je to otázka odhadů, a bohužel jsme od vlády neslyšeli žádné číslo, jak jsme na tom.
Jestliže se nějaký stát dostane do takovéto problematiky, pak je na místě položit si otázku, jak to správně řešit. V takové situaci jsou bezesporu na místě dvě možnosti ke zvážení. Za prvé je možné se podívat na to, zda úřad, který provádí takovouto činnost, je náležitě personálně a technicky vybaven. Za druhé je možné změkčovat podmínky a usnadňovat podmínky, aby to při stávajícím vybavení šlo snadněji a rychleji. Vláda zvolila druhou metodu. Pojďme se zamyslet nad první metodou.
Bezpečnostní úřad dodnes nemá svoji budovu. Bezpečnostní úřad se dodnes potýká s personálními problémy.
Teď se vraťme mírně do historie. V prosinci 1998 jsem interpeloval předsedu vlády, že nám nefungují prověrky, že dochází k jistým problémům, protože vláda včas nezareagovala na platný zákon a došlo k několikadennímu problému na rozhraní starého a nového zákona. V prosinci 1998 předseda vlády sliboval, že už se na tom pracuje, že okamžitě bude předložen návrh novelizace tohoto zákona. Uplynuly dva roky od té doby a nestalo se vůbec nic.
Po dvou letech nám předseda vlády předkládá zákon a žádá nás o zkrácení lhůty, protože to velmi spěchá. To mě samo o sobě překvapuje a musím si klást asi řečnickou otázku, proč to předseda vlády dělá. Když to vydrželo dva roky, proč je najednou takový spěch? Dovedu si to vysvětlit jedině tak, že předseda vlády si přeje, aby sněmovna neměla dostatek času na projednání tohoto vážného návrhu zákona. Jiné vysvětlení nemám, když dva roky slibuje, že zákon připraví, a po dvou letech to najednou spěchá.
Za třetí si myslím, že vláda měla v prvé řadě zabezpečit náležitě příslušný úřad, a teprve potom uvažovat o změně podmínek. Této vládě se toto provedení zákona od začátku nelíbilo. Ostatně, když se podíváme do stenozáznamu interpelací, které byly v této věci vedeny, tak to lze dovodit dokonce z vyjádření vlády, že vládě se principiálně nelíbí, že by někdo měl prověřovat kamarády ministrů.
Dobrá. Vláda se tedy rozhodla řešit problém tím, že změkčí podmínky pro prověřování osob. Zároveň vláda navrhuje, že vlastně decentralizuje tuto odpovědnost a že budou tři autorizační úřady, byť každý s jiným oprávněním a s jinými kompetencemi. To ovšem znamená, pokud v současné době existuje jisté procento rizika, že nějaké cizí tajné služby proniknou do našeho systému zpravodajských služeb; zavedeme-li tři úřady, pak bude riziko minimálně trojnásobné. O této věci jsme neslyšeli ani slovo v předkladatelské zprávě, jakým způsobem vzrostou rizika narušení našeho systému ochrany utajovaných skutečností. Že riziko bude trojnásobné a pravděpodobně více než trojnásobné, to je zřetelné z prosté matematické statistiky. Nemůže to být jinak. Otázka je, zda riziko nevzroste ještě víc, protože jakmile máme tři úřady, bude bezesporu docházet ke kompetenčním sporům. Co když se stane, že někdo jako zaměstnanec Ministerstva vnitra požádá o prověrku prvého stupně, nebude prověřen, odejde z Ministerstva vnitra, přihlásí se na Ministerstvo obrany, požádá o prověrku téhož stupně a bude prověřen. Vzniká spor. Máme dva certifikáty státní správy, které si protiřečí. Zákon sice zavádí tři instituce, které budou provádět tutéž činnost, ale neřeší, co dělat, když dojde ke sporům mezi těmito institucemi. V podstatě to znamená, že dramatickým způsobem vzroste odpovědnost premiéra, který osobně nese odpovědnost za veškeré tyto činnosti, a také dramaticky vzrostou nároky na čas, který bude muset této věci věnovat. Jestliže má nést odpovědnost, musí tomu věnovat příslušný čas.
Za čtvrté si položme otázku, proč vůbec se zřizuje, proč po nás chtěli v NATO, abychom měli jeden bezpečnostní úřad, který bude garantovat pro naše zahraniční partnery, že s utajovanými skutečnostmi se zachází jednotným způsobem v celém státě a že máme jednu instituci, která za to zodpovídá, která je také pro ně partnerem, se kterým jednají; proč také tento úřad má být nezávislý na všech ministerstvech. Proto, že riziko, že některý ministr chce některého svého kamaráda nechat rychle prověřit a vystavit certifikát, je příliš vysoké. Proto se vytahuje tato instituce, aby žádný ministr na ni nemohl mít vliv, proto se podřizuje přímo premiérovi, aby nikdo z ministrů nemohl ovlivňovat tento proces prověrek. Jakmile, byť jenom v případě prvého nebo v případě druhého stupně prověrky, připustíme, že existují jiné možnosti, tak jsme vlastně porušili principiální systém ochrany utajovaných skutečností, tak jak byl původně koncipován, když se tento zákon tvořil. Neříkám, že to je katastrofa, říkám, že podstatněji vzrůstají rizika narušení a vyzrazení těchto informací pro zahraniční státy, které na nich mají zájem. Kdyby došlo k takovému narušení, pak si zkusme představit, jaké nesmírné následky to bude mít pro kredit České republiky jako zahraničního partnera, jako vůbec partnera pro kohokoliv, pro obchodního partnera, zkusme si představit, kolik by to stálo, zkusme si představit, jak budeme provádět revize prověrek, jak budeme muset dvanáct tisíc státních zaměstnanců prověřovat podruhé, kolik to bude stát peněz. Domnívám se, že rizika jsou tak strašně vysoká, že bychom měli věnovat projednávání tohoto zákona velmi zvýšenou pozornost a být velice opatrní v tom, že měníme podmínky.
***