(17.40 hodin)
(pokračuje Motejl)
Dojde-li k rozpisům, dojde ke sporům o způsob rozpisu těchto částek a dojde k zatěžování soudů v rozhodovací agendě. To není agenda účetní, to není agenda administrativní, to je rozhodovací agenda, ve které zákon předpokládá, že jak meritorně, tak v odvolacím řízení rozhodne o těchto nárocích takto stanovený soud. Jsem proto přesvědčen o tom, že stanovisko vlády, které nám bylo prezentováno v materiálu jako příloha k sněmovnímu tisku 578, je stanovisko, které je skutečně fundované, a nedomnívám se, že by tento návrh zákona v některém z naznačených směrů skutečně dokázal postihnout společenské jevy, které jsou předmětem kritiky navrhovatelů, a proto ponechám na vaší úvaze, jak se s tímto stanoviskem vlády vypořádáte.
Děkuji.
Místopředseda PSP František Brožík: Děkuji, pane ministře. Táži se, kdo se dále hlásí do rozpravy. Pan poslanec Vojtěch Filip.
Poslanec Vojtěch Filip: Děkuji. Vážený pane předsedající, páni ministři, paní a pánové, je to poměrně drobný návrh novely a pan ministr Motejl už řekl, jaké výhrady k němu lze sdělit. Já se pokusím zamyslet nad rovností občanů před zákonem v souvislosti s tímto návrhem.
Návrh především rozšiřuje povinnosti obžalovaného, který bude uznán vinným, po zaplacení odměny a hotových výdajů uhrazených znalci a tlumočníkovi a zaplacení náhrady nutných výdajů a ušlé odměny předvolaných svědků, a v tom případě, když nemá nárok na obhajobu bezplatnou.
V důvodové zprávě navrhovatelé připomínají jeden poměrně závažný problém, a to značný rozdíl v nákladech na vypracování běžného znaleckého posudku u pachatelů, kteří používají běžné metody obrany, a u těch, kteří opakovaně navrhují revizní znalecké posudky a mají jediný cíl, protahovat soudní řízení, a tak v podstatě zabránit tomu, aby bylo rozhodnuto o jejich vině a trestu.
Důvodová zpráva konstatuje, že taková solidarita by neměla mít v trestním řízení místo. To je samozřejmě otázka, která si zaslouží hlubšího rozboru vzhledem k tomu, že je jasné, že u nás je příliš dlouhé trestní řízení, a na druhou stranu je také zřejmé, že někdy úsilí o zkrácení řízení vede k rozsudkům, které jsou později měněny, rušeny a kdy jsou důvody buď pro obnovu takového řízení, nebo pro stížnost pro porušení zákona.
Jednoznačně zamítavé stanovisko vlády tady odůvodnil pan ministr spravedlnosti, ale já si dovolím říci, že by nešlo jenom o postižení těch, kteří uplatňují své právo na obhajobu, neboť by obviněný pro nákladnost některých posudků byl nucen zvažovat, zda vůbec navrhnout doplnění dokazování či výslechy dalších svědků.
Zásadním argumentem vlády bylo upozornění na článek 6 odst. 3 písm. m) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nebudu se jím dále zabývat, protože to tady bylo řečeno. Stejně bylo řečeno o složitosti výpočtů nákladů na takové řízení, spíš se v dalším pokusím vysvětlit, proč si myslím, že návrh je nedomyšlený, zejména v případě spolupachatelství. Proto je potřeba - a teď mi to odpusťte, že se pokusím o určitý historický exkurz nikoliv z pohledu historika, ale z pohledu platného trestního řízení od roku 1873. Také použiji archaický jazyk, který tady byl již v minulém bodě zmiňován.
Paragraf 381 říšského zákona 119 z roku 1873, říšského zákoníku, který platil od r. 1873 až do 31. 7. 1950, říká: "K oněm nákladům trestního řízení, jichž náhradu lze na obviněném požadovati, patří: výlohy za doručování, obeslání a pochůzky, náklady předvedení v doprovodu stráže a přepravy obviněného neb jiných osob, poplatky svědků, znalců a tlumočníků, poplatky obhájců a jiných zástupců stran, náklady na zaopatření obviněného za vyšetřovací vazby, cestovné a diety soudních osob a státních zástupců, jakož i cestovné porotců, náklady výkonu trestního rozsudku, soudní poplatky, jež se mají v trestním řízení platiti. Náklady tyto, vyjímajíc poplatky označené pod čísly 4 a 8, založí stát s výhradou postihu podle ustanovení § 389-391. Dle § 390 skončí-li se trestní řízení jinak než odsuzujícím nálezem, má náklady zpravidla nést stát." To je vymezení, které platilo nejdéle, nejvíce jsme na něj připraveni a nejvíce se používalo.
Navazující trestní řád z 12. 7. 1950, zákon č. 87/1950, řeší náklady trestního řízení zcela podobně. Vycházel ze znalosti a z praktické užitečnosti toho, co platilo dlouhou dobu. V § 67 a 68 obviněnému ukládal: "Bude-li pravomocně odsouzen, povinnost uhradit náklady zálohované státem a poškozenému na jeho žádost nutná vydání a ušlou odměnu." Podrobnější úpravu zajistilo až nařízení vlády č.192/1950 Sb., které podrobněji upravilo tyto předpisy takto: Náklady řízení ve věcech trestních, § 86. "K nákladům trestního řízení hrazeným zálohově státem náležejí zejména náklady doručování včetně poštovného, náklady předvedení v doprovodu obviněných a jiných osob, cestovní výdaje prokurátorů, soudců, zapisovatele a jiných pomocných osob, jakož i náhrady poskytované soudcům z lidu, náklady zajištění výkonu rozhodnutí, zejména zajištění výkonu trestu propadnutí jmění, svědečné, znalečné a tlumočné, jakož i náhrada hotových výloh spojených se znaleckými a tlumočnickým výkonem. Nutná vydání obhájce ustanoveného podle § 45 a nutná vydání spojená s uschováním věcí důležitých pro trestní řízení. Dále náklady spojené se zaopatřením obviněného ve vazbě, náklady spojené s výkonem trestu a ochranného opatření. Náklady spojené se zajištěním nároků poškozeného vzešlých z trestného činu, § 49 trestního řádu." Tady bych citaci skončil s tím, že úprava, která byla později obsažena v trestním řádu, v roce 1956 nepřekročila meze toho, co jsem citoval.
Já jsem si to dovolil právě proto, že ze shora uvedených citací vyplývá, že od počátku regulérních nebo řádných trestních procesů, které probíhaly na území nynější České republiky, ať už to bylo za Rakousko-Uherska, za první republiky či za druhé republiky či po válce, platilo, že až do vydání zákona 141/1961 Sb. byla obviněným vždy uložena povinnost hradit všechny náklady vynaložené na trestní řízení. Vzhledem k tomu, že tato úprava v našem právním řádu již byla a existuje i v právu EU, je předpoklad, že snahy o podobnou úpravu trestního řádu se budou opakovat, zcela zřejmý.
***