Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1998 – 2002

(17.20 hodin)

(pokračuje Buzková)

Dalším bodem je

Předložený návrh zákona z pověření vlády uvede ministr spravedlnosti Otakar Motejl, kterého prosím, aby se ujal slova.

Ministr spravedlnosti ČR Otakar Motejl: Vážená paní místopředsedkyně, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci Poslanecké sněmovny ČR, v rámci prvního čtení PS svým usnesením z 20. ledna 2000 přikázala vládní návrh novelizace trestního řádu, trestního zákona a některých dalších zákonů k projednání ústavně právnímu výboru. Ten se vládním návrhem zabýval na několika svých schůzích, v jejichž průběhu byly sumarizovány obecné připomínky členů výborů, k nimž předkladatel zpracoval své písemné stanovisko, v němž je navrženo alternativně legislativní zapracování uplatněných připomínek do vládního návrhu v případě jejich přijetí.

Na své schůzi dne 4. května 2000 ústavně právní výbor bez toho, že by se věcně zabýval způsobem, jakým podle jeho požadavků zpracovatel navrhl promítnutí těchto připomínek do návrhu, a bez toho, že by byly uplatněny další věcné připomínky, přijal usnesení, ve kterém Poslanecké sněmovně doporučuje zamítnutí tohoto vládního návrhu. Přijetí tohoto usnesení předcházela diskuse zaměřená na to, zda představitelé či zástupci toho či onoho orgánu trestního řízení nebo té či oné právnické fakulty vyjádřili či nevyjádřili větší či menší výhrady k té či oné fázi přípravy vládního návrhu.

I když samozřejmě respektuji, respektive musím respektovat způsob, jakým se ústavně právní výbor zaměřil k diskusi nad tímto návrhem, a respektuji argumenty, které pro něj byly rozhodující pro závěrečné hlasování, doporučuji zvážit, zda pro svoji obsáhlost a především závažnost změn, které se v něm v tak významné oblasti, jako je přístup státu k odhalování, stíhání a trestání kriminality, si vládní návrh nezasluhuje pokud možno věcného posouzení oproštěného od resortního pohledu, poznamenaného hlasy většiny kritiků.

Je nepochybně správné, pokud se poslanci při posuzování jednotlivých legislativních předloh zajímají o to, jaký názor na navrhované změny mají ti, kteří by v případě přijetí návrhu je měli aplikovat. Na druhé straně je třeba případné kritické ohlasy analyzovat a vždy hledat odpověď na otázku, do jaké míry je případná kritika vyvolána tím, že legislativní předloha je z obecného hlediska špatná nebo v některých směrech vadná, anebo do jaké míry je motivována subjektivní snahou kritika neztěžovat si své postavení, byť z obecného hlediska taková změna by byla přínosem.

Právě u právní normy, jakou je trestní řád, by toto hodnocení mělo platit dvojnásob. Na rozdíl od občanského soudního řízení se v trestním řízení podílí několik odlišných orgánů, jejichž činnost se vzájemně podmiňuje a jejichž výsledky zpravidla představují spojené nádoby. O kolik se jednomu z těchto orgánů sníží pracnost, o tolik zpravidla zatížíme orgány jiné. Nelze se proto divit, že řada jejich zástupců má snahu zajistit pro svůj resort co nejvýhodnější pozici.

Stávající systém trestního řízení je nejen odbornou veřejností kritizován především pro svoji těžkopádnost a nízkou efektivitu. Pokud chceme tento stav změnit, musíme mít na státní orgány, které trestní řízení zajišťují, nesporně vyšší nároky.

To je jen velmi stručné vysvětlení výchozí situace, která nepochybně a nutně determinuje stanoviska těch, kteří jsou na trestním řízení profesně zainteresováni. Je jistě v obecném zájmu, aby policie neprováděla před podáním obžaloby opakovaně stejné důkazy, aby po opatření důkazů v nezbytném rozsahu se dostala co nejrychleji před soud. Pokud se ale zeptáte na stanovisko ke zrušení úřadů vyšetřování a tím k odbourání umělé hranice mezi dvěma složkami policie některého z ředitelů úřadu vyšetřování, musíte vzít v úvahu, že od něj současně chcete názor na zrušení jeho funkce. Stejně tak je v obecném zájmu, aby státní zástupci důsledněji plnili svoji zákonem stanovenou roli, tedy aby daleko bezprostředněji a soustavněji již od samého počátku vykonávali v trestních věcech dozor a neseznamovali se s nimi zpravidla až tehdy, když jim vyšetřovatelé předloží již hotový spis na stůl.

Pokud se ale má státní zástupce vyjádřit k tomu, zda by měl znát průběžně stav vyšetřování ve věcech, které dozoruje, a dokonce nést odpovědnost za výsledek projednávání obžaloby, kterou soudu předloží, pak ze svého subjektivního pohledu v prvé řadě se vyjadřuje k tomu, že se od něj bude požadovat daleko více práce a daleko větší míra odpovědnosti. Jestliže se soudům obecně v prvé řadě vytýká neúměrně dlouhá doba, po kterou velkou část věcí projednávají, je z obecného hlediska nepochybně správné, pokud od nich zákon bude požadovat, aby soudci dokonce v určitých lhůtách nařídili o podané obžalobě jednání a v přiměřených lhůtách vyhotovili a doručili vyhlášené rozhodnutí. Nejsem si jistý, kolik soudců např. právě s takovým krokem bude sebekriticky souhlasit.

Stejně tak se asi všichni shodneme na správnosti ústavní zásady, že těžištěm dokazování má být řízení před soudem. Pokud se ji ale vládní návrh snaží realizovat, objeví se námitky dokonce i z řad některých soudců, že soudy na to nejsou připraveny, nebo dokonce že trestní soudci nedokážou vyslýchat svědky, kteří předtím nebyli ještě některým orgánem vyslechnuti.

Na těchto několika málo příkladech jsem se snažil ilustrovat iluzornost požadavku těch, kteří jinak nepochybně v dobré víře vládě doporučují, aby předložila takový návrh, s nímž budou všechny orgány trestního řízení i teoretická a vědecká fronta souhlasit. Přitom Poslanecká sněmovna pro svoji přímou nezainteresovanost má předpoklady k tomu, aby dokázala posoudit, zda novela obecně znamená přínos, a povznést se nad resortní stanoviska.

V rámci dosavadního projednávání vládního návrhu se rovněž objevily námitky, že předkladatel přístup k odpůrcům novelizace trestního řádu dogmaticky bagatelizuje tak, že komu se tato novela nelíbí, je asi po všech stránkách s dosavadním stavem trestního řízení spokojen.

***