(12.00 hodin)
(pokračuje Filip)
Vyřadím zcela - abych nemusel vůbec nic citovat - povinnosti podle § 25d, protože toto právo na informace je pro všechny podnikatele v Evropě zcela jasné a zřejmé a bylo by nesmyslné, aby v České republice platilo právo na jiné informace, dokonce právo na menší počet informací, než jsou zaměstnavatelé, kteří podnikají v celém evropském hospodářském prostoru, zvyklí. Bylo by to demoralizující a dokonce by to přivedlo spíše spekulativní kapitál a další - podle mého soudu poměrně katastrofální - důsledky do podnikatelských vztahů v České republice .
Jde tedy o práva na informace podle § 18, 32 a 133. Nevím, jakým způsobem může vstoupit právo na ochranu obchodního tajemství podle obchodního zákoníku nebo podle jiných právních předpisů do toho, jak je upraveno právo na informace zaměstnanců podle § 18 - jestli nemají mít snad právo na zamýšlené strukturální změny, ze kterých vyplývá případné propouštění, hromadné nebo individuální, nebo změna struktury zaměstnavatele či změna vlastníka, tedy i toho, kdo bude jménem zaměstnavatele se zaměstnanci jednat. Pokud jde o právo o opatřeních zaměstnavatele, které zajišťuje rovné zacházení, tak to nemůže být snad ani možné sdělovat bez ostychu této sněmovně. Pokud jde o právo na informace o bezpečnosti a zdraví při práci, to snad také nikdo nezpochybňuje a nikdo toto právo snad nemůže zaměstnancům na zaměstnavatele upírat, pokud nechce skutečně zákon porušovat a v podstatě se tak vystavovat trestním postihům.
V této věci připomenu jednu drobnost. Měli jsme kdysi diskusi na téma, kolik českých podniků je připraveno zvládnout zcela volný trh v celé Evropě. Zástupci zaměstnavatelů a hospodářské komory hovoří zcela běžně ve svých veřejných vystoupeních o tom, že více než 60 % českých podnikatelských subjektů je připraveno čelit nepokrytě a otevřeně evropské a světové konkurenci. Jen tak mimochodem ovšem dodávají, že jenom polovina je jich toho schopna, pokud se do českého právního řádu zabudují skutečné bezpečnostně právní předpisy, které platí v Evropě a v jiných vyspělých průmyslových státech. Je třeba si uvědomit, že kromě toho, že někdo zaměstnává někoho druhého, je také potřeba dodržovat minimální hygienické a bezpečnostně pracovní předpisy.
Mohl bych citovat z § 32, který hovoří o informacích o pracovním poměru. Nebudu vás obtěžovat tím, že budu citovat jméno zaměstnavatele, název a sídlo zaměstnavatele, bližší informace o místu výkonu práce či nároky na dovolenou apod. Jsem přesvědčen, že tady nemůžete - pokud jde o právo na informace a utajované skutečnosti z pohledu obchodního práva - najít žádný konflikt.
Pokud jde o § 133, jsou tady jasné informace, které se týkají právě jenom provádění technických, technologických, organizačních a jiných opatření k prevenci rizik, ze kterých vychází zaměstnavatel, ze všeobecných preventivních zásad. Nevím, proč bychom neměli sdělit nebo proč bychom měli připustit, že zaměstnavatel nesdělí svým zaměstnancům rizika, ať už bezpečnostní nebo zdravotní či ekologická, se kterými se zaměstnanec v zaměstnání setká.
Musím tedy zcela jasně popřít to, že by z důvodu práva na informace byl jakýkoliv důvod pro tuto sněmovnu, aby vrátila návrh novely zákoníku práce k novému projednání jednotlivým výborům sněmovny. Pokud tak učiní, budu požadovat, aby výbor petiční projednal některá ustanovení tohoto textu a zcela jednoznačně se vyjádřil k tomu, jakým způsobem jsou zabezpečena jednotlivá lidská práva z pohledu evropského práva zákoníku práce, myslím tím samozřejmě práva nejen politická, ale i sociální a kulturní. Děkuji. (Potlesk v části sálu.)
Předseda PSP Václav Klaus: Jako poslední písemně přihlášený je poslanec Jalůvka.
Poslanec Josef Jalůvka: Děkuji. Vážený pane předsedo, vážení páni ministři, kolegyně a kolegové, ve svém vystoupení chci prokázat nedostatečnost tvrzení předkladatelů, že novela zákoníku práce v předloženém znění je implementací závazných směrnic EU do našeho právního řádu. Jako příklad použiji populární § 7 navržené novely, u kterého se k vypuštění velmi sporných odstavců 4, 5 a 6 rovněž přiklonil výbor pro evropskou integraci ve svém usnesení č. 85 ze dne 17. března 2000.
Ke své argumentaci použiji stanovisko Parlamentního institutu. Cituji: Orgány Evropské unie opakovaně, a jistě oprávněně, v řadě dokumentů poukazují na nutnost aktivního postupu členských států proti snižování lidské důstojnosti a sexuálnímu obtěžování na pracovištích. Problematika důstojnosti a sexuálního obtěžování však není v legislativě ES upravena závaznými právními akty. Dokumenty - z nichž na některé předkladatel v této souvislosti odkazuje v důvodové zprávě - patří do oblasti tzv. soft law, jde zejména o doporučení Rady č. 84/635 EHS, doporučující pozitivní akční politiku členských států v oblasti respektování důstojnosti žen na pracovišti, rezoluci Rady z 29. května 1990 na ochranu důstojnosti mužů a žen na pracovišti, která říká, že nežádoucí chování sexuální povahy je neakceptovatelné a může být za jistých okolností v rozporu s čl. 3 a 5 Směrnice Rady č. 76/207 EHS. Doporučení Komise č. 92/131 ES definuje pojem "sexuální obtěžování", sexual harassment, a podporuje členské státy v rozšiřování kodexu praktik boje proti sexuálnímu obtěžování ve veřejném sektoru - dále jen kodex boje.
Dalším dokumentem je Deklarace Rady z 19. prosince 1991 o implementaci doporučení komise. Kromě směrnic o rovných příležitostech a Směrnice Rady 97/80 ES o důkazním břemenu v případech diskriminace na základě pohlaví jsou uvedené dokumenty ve smyslu článku 249, bývalý článek 189, smlouvy ES nezávazné.
Jak vyplývá z legislativy ES, otázka důstojnosti a sexuálního obtěžování se pojí s otázkou diskriminací ve smyslu Směrnice 76/207 EHS o realizaci zásady stejného zacházení pro muže i ženy, pokud jde přístup k zaměstnání, odborné přípravě a postupu v zaměstnání a pracovní podmínky a s ochranou zdraví ve smyslu doporučení 92/131 ES, které odkazuje na čl. 174, bývalý článek 155, Smlouvy ES.
Z této perspektivy je také třeba vidět judikaturu Evropského soudního dvora dotýkající se uvedené problematiky. Uveďme pro úplnost, že sexuální obtěžování bylo předmětem čtyř sporů řešených Evropským soudním dvorem a soudem první instance, rozsudek C 89/95 ECR 1996. ***