(11.50 hodin)
(pokračuje Cabrnoch)
Jestliže do zákona nedáme povinnost přestávku dodržovat, stane se běžnou praxí, že pracovníci budou odcházet z práce o půl hodiny dříve a přestávku, která je bezpochyby správná a má sloužit k jídlu a odpočinku, nebudou realizovat.
Závěrem mi dovolte zdůraznit problém, který vnímám jako velmi významný. Je to problém limitace pohotovosti k práci. Budu hovořit o zdravotnictví, neboť v něm mám největší zkušenosti. Obdobné problémy však přinese návrh novely v dalších oblastech.
Místo dosud neomezené možnosti pracovní pohotovosti na základě dohody navrhuje se podle mne velmi nesprávně omezit ze zákona rozsah pracovní pohotovosti na 24 hodin týdně a 400 hodin ročně. Toto ustanovení nepřipouští výjimky. Prakticky všechny služby lékařů ve všech nemocnicích, ale i na pohotovosti a záchrance, jsou realizovány formou pracovní pohotovosti. Je tomu tak na rozdíl od sester a jiných středních zdravotních pracovníků, kteří většinou pracují ve směnném provozu. Když dovolíte, budu situaci krátce ilustrovat na modelovém příkladu.
Chirurgické oddělení ve středně velké nemocnici zaměstnává dnes 12 lékařů. Dejme tomu, že z nich je polovina plně kvalifikovaných a polovina se na kvalifikaci připravuje. Z důvodu operací je nezbytné, aby ve službě byli vždy alespoň dva lékaři. Stejně tak je nezbytné, aby alespoň jeden z nich byl plně kvalifikovaný. Dnes při tomto počtu vychází na každého lékaře průměrně 5 služeb v měsíci. Do toho je započítán každý šestý víkend.
Podle vládního návrhu však může lékař sloužit pouze 400 hodin za rok, a to představuje 2 služby v kalendářním měsíci. Prvních 12 dnů v kalendářním měsíci v tomto modelovém chirurgickém pracovišti budou služby zajištěny. Ptám se velmi důrazně pana předkladatele, co se stane 13.? Všichni dobře víme, že chirurgie bez lékaře fungovat nemůže, všichni dobře víme, že chirurg sloužící doma je představa iluzorní a že nechceme připustit z pohledu kvality péče, aby na pracovištích sloužili ne zcela erudovaní lékaři.
Můžete namítnout, že existují řešení, že se mohou dát dohromady tři sousední nemocnice, chirurgové budou sloužit dva dny ve své nemocnici, dva dny v sousední a dva dny zase v jiné nemocnici. Vlk se nažral, koza zůstala celá. Nemocnice může také přejít na směnný provoz lékařů. Jistě, ale bude muset přijmout další lékaře.
Má to tři háčky. Za prvé nevím, zda všechny nemocnice naleznou najednou plně kvalifikované lékaře, za druhé z čeho je zaplatí, když objem úhrad z veřejného zdravotního pojištění se nezmění, za třetí tato nemocnice žádné další lékaře nepotřebuje. Další lékaře potřebuje pouze navrhovaný zákon.
Věřím, že jste pochopili, že chirurgie je pouhý příklad. Podobná situace nastane na mnoha lůžkových odděleních poskytujících neodkladnou péči, ale i na pohotovostech a záchrankách. Čím menší nemocnice, tím větší problémy. Jeden z pracovníků Ministerstva práce a sociálních věcí nevylučuje, že některé malé nemocnice realizaci tohoto návrhu zákona v praxi nezvládnou.
Pokud má být tato novela zákoníku práce síťotvornou normou v oblasti lůžkových zdravotnických zařízení, řekněme si to jasně, pokud ale ne, je na místě otázka směřující k panu ministru zdravotnictví. Známe odpověď pro každou nemocnici, jak bude realizaci tohoto návrhu zákona provádět? Pokud ji známe, uslyším odpověď v obecné rozpravě velmi rád já a neméně rádi ji uslyší pacienti a manažeři těchto především menších nemocnic. Pokud takovou odpověď neznáme, nemůžeme takový zákon přijmout, nejsme kaskadéři.
Předseda PSP Václav Klaus: Děkuji panu poslanci Cabrnochovi. Jako další je přihlášen poslanec Vojtěch Filip.
Poslanec Vojtěch Filip: Vážený pane předsedo, vážený pane místopředsedo vlády, paní a pánové, byl jsem připraven vystoupit jen v podrobné rozpravě ve druhém čtení, ovšem zazněla tady v obecné rozpravě pro druhé čtení některá vystoupení, která si komentář jistě zasluhují.
Především mi dovolte upřesnit, že v bývalém Československu nikdy neplatila povinnost pracovat. Do roku 1989, resp. do roku 1991 tato povinnost byla dána tak, že člověk prokazoval státem uznaný příjem. Znal jsem a dodnes jsou živi lidé, kteří takto státem uznávaný příjem měli, nebyli nikde zaměstnáni, a myslím si, že byli dokonce i svým způsobem součástí naší společnosti, někdy velmi platnou. V této věci nic jiného než poznámku to nezaslouží.
Něco jiného je otázka, která tady byla několikrát navozena, že tato norma je zásadně nepřijatelná. Zásadně nepřijatelná pro československou a českou ekonomiku byla tzv. Jurečkova novela, jak tomu běžně říkali bývalí poslanci Federálního shromáždění, tzn. novela zákoníku práce z roku 1991. Vycházela ze zcela chybné koncepce pracovněprávních vztahů a ze zcela chybné koncepce příštího možného ekonomického vývoje v Československu a v České republice. Vycházela z koncepce, že český člověk je sice vysoce kvalifikovanou pracovní silou, má platit evropské ceny, a musí mu zůstat jen české mzdy. To mělo velmi negativní vliv na produktivitu práce, mělo to velmi negativní tlak na investování, na změnu technologie a technického vybavení jednotlivých pracovišť. Mělo to katastrofální vliv na oblast bezpečnosti práce a jiné další, zcela jednoznačně ekonomické priority zaměstnanců i zaměstnavatelů.
Jsem totiž přesvědčen, že není pravda, že by tato novela byla zásadně nepřijatelná. Osobně mám své drobné výhrady k textu a také jsem několikrát řekl všem zástupcům jednotlivých odborových sdružení, že nemohu přijmout jejich názor, že došlo k tzv. křehké dohodě mezi zaměstnanci, zaměstnavateli a vládou a že do zákoníku práce nelze vstoupit. Jsem přesvědčen, že zákony tvoří v této zemi stále ještě Parlament, a ten je v tomto ohledu suverénní a samozřejmě zohledňuje názory jak zaměstnanců, tak zaměstnavatelů, ale také jednoznačně musí zastávat názory státu představovaného vládou a Parlamentem tím, že zajistí určité rovné podmínky pro zásadně nerovný vztah zaměstnance a zaměstnavatele, a to formou zákona.
Nyní mi dovolte zcela jasně zpochybnit několik vystoupení, která se týkala neprovázanosti zákoníku práce na obchodní zákoník a na živnostenský zákon. Nevím, o kterých informacích mí předřečníci mluvili, jestli o informacích podle § 18, nebo 25d či 32 nebo 133. To jsou čtyři paragrafy zákoníku práce, které nově formulují povinnosti informovat.
***