(14.40 hodin)
(pokračuje Jičínský)
Nemyslím si, že to jsou ty úmysly, o kterých teď hovořil pan senátor Žantovský. Rád bych tomuto shromáždění doporučil, aby si přečetlo dopis předsedy Svazu bojovníků za svobodu Jakuba Čermína. Jakub Čermín, jak známo, byl vězněn za nacismu a byl vězněn i za komunismu a jistě nikdo nemá morální právo, aby tomuto významnému činiteli této významné organizace podsouval takové úmysly, o kterých teď hovořil pan senátor.
Chtěl bych říci, že v určitých souvislostech se mi zdá, že si někteří lidé pletou Parlament jako nejvyšší orgán zákonodárné moci s určitými ideologickými tribunály. Ideologické a politické spory se v Parlamentě samozřejmě musí projevovat, protože máme pluralitní demokracii, jsou tu strany s různými programy, ale východiskem ve většině věcí, pokud se týkají zákonných předloh, má být přijetí návrhu zákona, který obstojí z právních hledisek. Máme tu určitou právní kulturu, máme také mezinárodní právo, jsme vázáni mnoha mezinárodními konvencemi, jsme vázáni Listinou základních práv a svobod, a to je ústavní a zákonný rámec, ve kterém se pohybujeme a ve kterém máme a musíme uplatňovat i své legislativní návrhy. Zdá se mi, že někdy ti, kdo dávají přednost ideologickým sporům před řešením konkrétních právních problémů, na tento aspekt věci zapomínají. To je jedna podstatná věc.
Druhá podstatná věc je, jaký vlastně je společenský zájem nebo jaká je potřeba, aby tu vznikla vedle řady vědeckých institucí, ústavů a společností nějaká další instituce, která se bude zabývat historickým obdobím, jímž se již řada těchto institucí zabývá. A může snad někdo říci odpovědně, že ve vědecké produkci těchto institucí převládá nějaká taková politická orientace, o které tu hovořil pan senátor Žantovský?
Uvádím tu jenom jako příklad řadu knih, které vydal Ústav soudobých dějin, jemuž donedávna stál v čele Prečan - myslím, že teď už je tam jiný ředitel -, uvádím třeba řadu knih Karla Kaplana z období po únoru 1948, ale i z období před únorem 1948. Může je někdo obvinit z toho, že jsou takto vadně ideologicky orientované, pokud vůbec takovouto koncepci ve vědě, která musí znát různost stanovisek, můžeme připustit?
Myslím, že není žádný důvod, abychom tu zřizovali nějakou obdobu neblaze proslulého Ústavu dějin KSČ, protože tuto analogii návrh této instituce opravdu živě vyvolává.
Ti, kdo vědí, jaká je situace v historické obci, vědí, že počet lidí, kteří se erudovaně zabývají moderní historií, je omezený. Samo zřízení nějaké nové instituce počet lidí, kteří se kvalifikovaně budou těmito otázkami moci zabývat, nezvýší. Čili máme-li za to, že se těmto historickým obdobím věnuje malá pozornost, a jsme li rozhodnuti věnovat peníze na zkoumání tohoto období - ale ne v té podobě, jak tu bylo zmíněno, že za 21 milionů nebo za 29 milionů si můžeme vyřešit svůj poměr k minulosti, takto samozřejmě ten problém vůbec nestojí -, věnujme je těm institucím, které už se dnes těmito otázkami zabývají, protože to budou peníze vynaložené mnohem účelněji než při zřizování nové instituce, při které se nutně uplatňují dobře známé a i u nás osvědčené Parkinsonovy zákony.
Rovněž se připojuji k návrhu na zamítnutí, aby nebylo pochyb o mém stanovisku.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane poslanče. Slovo uděluji panu poslanci Miloslavu Kučerovi. Připraví se pan poslanec Petr Mareš.
Poslanec Miloslav Kučera st.: Vážený pane předsedající, kolegyně a kolegové, na téma zákona o Památníku doby nesvobody už mnohé podstatné bylo řečeno. Zdá se, že některé věci by měly zaznít znovu, abychom si opravdu uvědomili, o čem je tady řeč. Vystoupení pana senátora Žantovského mě bohužel přimělo k tomu, že si skutečně myslím, že některé věci je třeba říci znovu nahlas.
Já bych chtěl říci to, že nejen vzpomínaný předseda Českého svazu bojovníků za svobodu pan Čermín, ale celá řada dalších ctihodných občanů naší země, sdružených např. v Československé obci legionářské, v Českém svazu bojovníků za svobodu, vyjádřila vůči tomuto návrhu zákona své jednoznačné pochybnosti. Nemluvím samozřejmě o záporném stanovisku vlády, Ministerstva vnitra a Archivní správy Ministerstva vnitra, aby si někdo neřekl, že to mohou být stanoviska, která jsou nějakým způsobem podjatá. Vystupovali další představitelé odborné veřejnosti. Za všechny bych jmenoval pana profesora Václava Pavlíčka, vedoucího katedry ústavního práva na Univerzitě Karlově, paní profesorku Věru Olivovou z Filozofické fakulty, vystupovali další a další odborníci. Protest proti takto koncipovanému zákonu předala Společnost Edvarda Beneše, dokonce Klub dr. Milady Horákové, Společnost bratří Čapků, Masarykovo demokratické hnutí, Unie Komenium.
Probůh, přátelé, to si opravdu všichni myslíte, že všichni tito ctihodní mužové a ženy mají zaslepené ideologické oči, že se stavějí takto jednoznačně vůči tomuto zákonu? Asi ne.
Někteří kolegové se pokusili ve výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu senátní návrh dílčím způsobem vylepšit, např. ve změně názvu nebo v úpravách vymezení termínu, a vyčítali nám, kteří jsme s těmito úpravami nesouhlasili, že jsme nespolupracovali. A tady bych musel opravit pana senátora Žantovského - nikoli, výbor nezamítl, výbor pouze nepřijal tyto pozměňovací návrhy, což je podstatný rozdíl. Výsledek je ten, který jste před chvílí slyšeli.
Proč jsme se k tomuto návrhu zákona takto postavili? Protože tyto dílčí změny jsou pro nás, nebo alespoň pro mne, abych hovořil sám za sebe, neuspokojivé, neřeší zásadní problém, a tím je ryze politický motiv tohoto návrhu zákona. Přiznejme si, že to tak je. Je to předem deklarovaný boj proti určitým ideologiím, mezi které se kladou rovnítka. Je to v prvé řadě nedostatek historického nadhledu, je to něco, co předem vymezuje, jakým způsobem se má ono historické bádání vést, a nikoli co by dalo šanci tomu, aby se historie od první chvíle hodnotila podstatně objektivněji.
Stalo se to, na co jsem upozorňoval jednoho z duchovních otců tohoto návrhu zákona v době, kdy teprve tento návrh k nám do Sněmovny putoval a kdy on mě žádal, abych se k tomuto návrhu připojil. Nezlobte se, není to projev narcisismu, když budu citovat teď sám sebe, ale našel jsem si v mé e-mailové poště tyto věty: "Já už se nechci jenom pořád vyrovnávat s minulostí, a to navzdory tomu, že jsem se také mohl cítit a byl poškozen. Já jsem si pro sebe za tím vším udělal tlustou čáru, a teď už koukám dopředu. Jenom dopředu, a protože tam někde na konci vidím, že už tady také nemusím dlouho být, tak bych rád lidi spojoval, a ne rozeštvával."
Bohužel, takto předložená podoba zákona vedla přesně k tomu druhému, že se tady stalo, a to nejen ve sněmovně, ale i v tisku, že jsme se dostali téměř do situace, kdy jsme se vzájemně jeden proti druhému rozeštvávali.
***