(10.30 hodin)
(pokračuje Kalousek)
Proto jsem přesvědčen, že tuto argumentaci nelze přijmout. V rámci této diskuse avizuji návrh doprovodných usnesení, která za oba dva kluby čtyřkoalice Poslanecké sněmovně přednese pan kolega Pilip, a dovolte mi, abych přednesl rovněž za oba dva kluby návrh usnesení k návrhu státního rozpočtu:
Poslanecká sněmovna
- Neschvaluje základní údaje vládního návrhu zákona o státním rozpočtu České republiky na rok 2000.
- Setrvává na doporučeních obsažených v usnesení Poslanecké sněmovny 492 ze dne 20. října 1999.
- Stanoví, že nejpozdější termín předložení nového návrhu zákona o státním rozpočtu je 30. den od doručení tohoto usnesení předsedovi vlády.
Dovolte mi prosím ještě, abych předložil alternativní návrh v případě, že by Poslanecká sněmovna nepřijala návrh usnesení v bodě II. - ono "setrvává na doporučení" - potom k jednotlivým bodům, které tu přednesl zpravodaj a k jejichž podpoře se hlásím, navrhuji jako ještě další bod, který by zněl: "zahrnout do bilance státního rozpočtu očekávanou ztrátu Konsolidační banky". To je alternativní návrh v případě, že by nebyla přijata II., protože v II. je tato věta implicitně obsažena. Já vám děkuji za pozornost.
Předseda PSP Václav Klaus: Děkuji panu poslanci Kalouskovi. Jako další se přihlásil pan poslanec Karel Kühnl.
Poslanec Karel Kühnl: Vážený pane předsedající, vážená vládo, vážené kolegyně, vážení kolegové. Před několika týdny - 20. října, pokud si dobře vzpomínám - Poslanecká sněmovny zamítla první vládní návrh státního rozpočtu na rok 2000. Vláda se snažila využít daného času k dnešnímu projednávání a podařilo se ji myslím vylepšit argumentační i grafickou kvalitu v novém návrhu. Já bych za to chtěl vyjádřit určitou vděčnost, zejména v analytické stránce, v množství informací a argumentů, které přibyly v tomto návrhu, vláda odvedla dobrou práci a všechny tyto věci se budou hodit nové vládě, která bude, doufám, sestavovat nový, tentokrát průchodný návrh státního rozpočtu.
Bohužel musím zároveň konstatovat, že po obsahové stránce k posunu kvality nedošlo. Proto si také myslím, že opakovat všechny argumenty z říjnové schůze Poslanecké sněmovny by bylo pouhou ztrátou času. Myslím, že je třeba hledat argumenty jednodušší, aby je i sociálně demokratická vláda mohla přijmout a pochopit výhrady parlamentní opozice k existující systémové fiskální stagnaci.
Vláda měla především naplnit doporučení Poslanecké sněmovny a výsledek její ochoty a schopnosti tak učinit máte, dámy a pánové, před sebou. Přitom musím upozornit, že již obsah tohoto doporučení - nebo těchto doporučení - byl sám o sobě krajním kompromisním minimem. Myslím, že vláda, která není ochotna nebo není schopna sladit svůj rozpočtový postup s Poslaneckou sněmovnou, by měla konečně sama uznat, že je vládou fakticky v demisi.
Zajímavý je katastrofický popis důsledků splnění požadavků Poslanecké sněmovny, který je obsažen v nynějším návrhu. Tento popis je podle mého názoru už sám o sobě dostatečným důvodem k zamítnutí předloženého návrhu a k vyslovení nedůvěry vládě. Rozpočet totiž není jen bilančně technickou stavebnicí, je systémovým problémem a vláda nám pouze dokazuje, že se jeho strukturou, jeho vnitřním obsahem, jeho systémem po celou dobu svého působení vůbec nezabývala a ani zabývat nezačala.
Pokud by totiž splnění požadavků Poslanecké sněmovny skutečně způsobilo to, co vláda naznačuje, je to především její vina. Vláda byla povinna cestou legislativních změn a změn struktury rozpočtu zbrzdit explozi mandatorních výdajů a vytvořit prostor pro skutečně aktivní působení státního rozpočtu. Vláda se místo toho vydala cestou dlouhodobého rozpočtového poraženectví. Podle ní jsou prostě podmínky sestavování rozpočtu víceméně jednou pro vždy dané a vláda jen plní jakýsi - pravda složitý - aritmetický úkol. To přece není možné. Takovým složitým úkolem je rozpočet pouze pro odborníky Ministerstva financí, kteří ho sestavují na základě daných podmínek. Vláda je tu od toho, aby měnila ty podmínky.
Mám někdy pocit, že vláda také zapomíná na povahu veřejných rozpočtů jako nástroje správy finančních prostředků, které vládě nepatří, které patří občanům, daňovým poplatníkům. Vláda tyto peníze nevlastní, pouze spravuje. Nemůže si s nimi tedy dělat, co chce. Volnost vlády, ale koneckonců i Poslanecké sněmovny v nakládání s veřejnými financemi vždy končí tam, kde je cílem, či přinejmenším důsledkem nějakých kroků další zadlužování všech občanů, všech daňových poplatníků.
Deficit státního rozpočtu, deficit veřejných rozpočtů je vždy dluhem občanů, daňových poplatníků, dluhem, který na ně ale naložila vláda. Občan bude muset v každém případě platit, i když ty dluhy nadělal někdo jiný. A to je samozřejmě nefér. Právně viděno se jedná o jakousi smlouvu, nemravnou smlouvu, smlouvu k tíži třetího. Smlouvu mezi vládou a případnou většinou v Poslanecké sněmovně, k tíži daňových poplatníků.
Já bych chtěl říci, vážená vládo a vážená případná sněmovní většino, že pokud takovou nemravnou smlouvu nevypoví včas jedna ze smluvních stran, vypovědí ji nakonec svým chováním občané sami. Občané - daňoví poplatníci nejsou a nesmějí se stát fiskálními rukojmími vlády. A ujišťuji vás, že poslanci Unie svobody nebudou přispívat k tomu, aby se jimi stali. Proto se jménem poslaneckého klubu Unie svobody připojuji k návrhu na zamítnutí vládního návrhu státního rozpočtu na rok 2000.
Předseda PSP Václav Klaus: Děkuji panu poslanci Kühnlovi. Další se přihlásil pan poslanec Recman.
Poslanec Svatomír Recman: Pane předsedo, vážená vládo, kolegyně a kolegové. Rovněž já bych se chtěl vyjádřit k návrhu státního rozpočtu na rok 2000, zhodnotit ten posun, který je předložen v tomto tisku oproti první verzi, a seznámit vás s přístupy poslaneckého klubu KSČM k návrhu tohoto rozpočtu.
Pokud jde o plnění požadavků Poslanecké sněmovny, bylo zde již několik slov řečeno. Já chci uvést, že pro jednání o státním rozpočtu považuji za rozhodující politické přístupy. Myslím si, že tyto politické přístupy převažují a staví na prvé místo zachování nebo pád menšinové vlády, popřípadě výrazné změny v personálním složení vlády. Myslím, že to zaznělo i včera jednoznačně v pořadu České televize "21", že se tyto přístupy nezaměřují na věcné hodnocení navrhovaných opatření.
Zdá se mi, že tento přístup oponentů ke státnímu rozpočtu je v duchu deklarace "Děkujeme, odejděte". Jen si nejsem jistý, jestli mají na mysli i tu první část, která se týká poděkování. Tento přístup ovlivnil i hlasování i o původní verzi rozpočtu, i samozřejmě formulaci požadavku Poslanecké sněmovny na změny v návrhu tak, jak byly přijaty v usnesení č. 492. Přitom jsem si vědom, že tato doporučení byla ve svém souhrnu ekonomicky neprůchodná a jejich autoři si museli býti jisti a vědomi, že slouží jenom jako nástroj k útokům na současnou vládu.
***