(17.40 hodin)
(pokračuje Vymětal)
Vzhledem k tomu, že se jedná o aktuální záležitost, chtěl bych požádat pana ministra, aby tento rozpor vyjasnil. Pokud tak dostatečným způsobem učiní, nenavrhuji žádné usnesení Poslanecké sněmovny. Děkuji.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane poslanče. Otevírám rozpravu. Slovo má jako první pan ministr Zeman.
Ministr školství, mládeže a tělovýchovy ČR Eduard Zeman: Pane předsedající, vážení kolegové, chtěl bych pana poslance uklidnit. Jedná se o technické nedopatření. Jde samozřejmě o paragrafované znění.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Ptám se, kdo se hlásí další do rozpravy. Žádnou přihlášku nevidím, rozpravu končím. Soudě podle vystoupení pana poslance Karla Vymětala, vzhledem k charakteru odpovědi pana ministra nebude navrhovat žádné usnesení. Děkuji. Tím jsme skončili projednávání této interpelace.
Další interpelací je interpelace na pana ministra kultury Pavla Dostála. Ministr kultury Pavel Dostál odpověděl na interpelaci poslance Jaroslava Štraita ve věci restituce majetku aktivních nacistů Leopolda a Ireny Thun-Hohenstein, bývalých majitelů zámku v Cholticích u Přelouče. Interpelace se spolu s odpovědí předkládá jako tisk 331. Pan poslanec Štrait je zde přítomen, uděluji mu slovo.
Poslanec Jaroslav Štrait: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, počátkem června letošního roku jsem poslal písemnou interpelaci panu ministru Dostálovi ve věci neoprávněné a řekl bych dokonce skandální restituce mobiliáře zámku Choltice u Přelouče. Rozsáhlý majetek dostal zpět potomek bývalého aktivního nacisty, známého na Pardubicku a Přeloučsku, Leopolda Thuna-Hohensteina. Jenom kratičkou rekapitulaci.
Za prvé: Zámek v Cholticích byl zákonem 12/1945 Sb. konfiskován Leopoldovi a Ireně Thun-Hohensteinovým, aktivním nacistům a šiřitelům nacistické ideologie na Pardubicku. Stalo se tak zcela po právu a nikdo o tom do dnešní doby v podstatě nepochyboval. Doklady jsou uloženy jak u Okresního archivu v Pardubicích, tak ve Státním ústředním archivu. Citovat samozřejmě z časových důvodů nebudu.
Za druhé: V roce 1991 požádal potomek rodiny, žijící střídavě v Itálii a Jemenu, Berthold Thun-Hohenstein o vydání mobiliáře choltického zámku. Nesplňoval žádnou z restitučních podmínek, a přesto Obvodní soud na Praze 1 pod vedením samosoudkyně Aleny Jedličkové vydal mobiliář zámku. Ani Ministerstvo kultury, ani památkový úřad se v první instanci neodvolaly. Zmíněný Thun-Hohenstein mobiliář nejen dostal, ale v rozporu se zákonem převezl přes hranice.
Za třetí: Pan ministr Dostál bohužel s velkým odstupem sedmi let vážná pochybení svého ministerstva uznal. Bycha však nelze honit dnes, historický mobiliář je pryč a v Cholticích zbyl holý zámek.
Rád bych se někdy dozvěděl, kdo a za kolik Thunovi vývozní povolení vydal. Na tyto otázky jsem samozřejmě čekal odpověď. Nedostal jsem ji, takže se pana ministra s určitým odstupem od června zase ptám, kdo na Ministerstvu kultury, případně na památkovém úřadě vydal toto vývozní povolení k převezení mobiliáře zámku v Cholticích. Můj druhý dotaz zní, jaké opatření pan ministr učinil nebo učiní, aby se podobné věci těchto pochybených restitucí neopakovaly. Děkuji. Na tyto věci mi neodpověděl a na to se ho ptám v této ústní části.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane poslanče. Otevírám rozpravu. Uděluji jako prvnímu slovo panu ministru kultury.
Ministr kultury ČR Pavel Dostál: Děkuji vám za slovo, vážený pane místopředsedo. Pane poslanče, já chápu, že si dáte dnes na půl pátou ráno budík, abyste se mohl podívat na záznam dnešního jednání, kterak trápíte ministra kultury, který ale udělal vše pro to, aby vám vaši písemnou interpelaci zodpověděl. Ministr kultury ČR v roce 1999 totiž těžko může napravovat věci, které se staly šest sedm roků předtím, než do funkce nastoupil.
Já bych vám rád zopakoval všechno to, co jsem vám řekl a co vy jste vlastně teď ve svém příspěvku popřel. Ano, mobiliární fond zámku Choltice byl opravdu prokazatelně konfiskován podle Benešova dekretu tuším č. 12 z roku 1945. Tato skutečnost je mi známa, vyplývá to z dostupných archivních materiálů, které mám k dispozici. V této věci tedy Obvodní soud pro Prahu 1 vycházel ze správných údajů. Jak jsem již ale uvedl ve své odpovědi na vaši interpelaci, Ministerstvo kultury se nedomnívá a ani já se nedomnívám, že rozsudek okresního soudu byl v souladu s platnými restitučními předpisy. Protože v době vydání rozsudku, když pomineme samotný fakt dekretu, neměl žalobce ani trvalé bydliště na našem území, dokonce ani naši státní příslušnost. Podle mého názoru nemohl být a neměl být uznán jako oprávněná osoba. Nicméně, pane poslanče, nezávislý soud rozhodl tak, jak rozhodl a tehdejší ministr kultury musel toto rozhodnutí soudu respektovat.
Ano, pochybení památkového ústavu existuje, jde o památkový ústav středních Čech, který byl ve smyslu restitučních zákonů osobou povinnou a měl se po vynesení rozsudku odvolat. Bohužel památkový ústav se vzdal práva odvolání. Jistě je toto jednání nelogické, ale dnes se k němu Ministerstvo kultury může těžko vyjádřit, protože v onom památkovém ústavu pracuje jiný ředitel, který to neudělal, jsou tam jiní zaměstnanci, kteří nenesou tuto zodpovědnost, a zřejmě po sedmi letech by už bylo těžko - jak říkáte vy - bycha honit.
Pokud se týká vašeho dalšího dotazu, co se stalo s těmi předměty. Prostřednictvím Interpolu bylo zjištěno, že předměty byly vyvezeny do Itálie, kde má restituent své trvalé sídlo v Benátkách. A teď prosím nejdůležitější informace: Povolení k vývozu dala Národní galerie s odůvodněním, že jde o nehodnotné předměty, aniž by bylo zjištěno, zda se nejedná o soubor prohlášený za kulturní památku, jak tomu ale bylo. Z toho důvodu je vedeno trestní stíhání proti pracovnici, která vývoz umožnila. To trestní stíhání bylo prověřováno po mém nástupu do funkce, neboť kromě vaší interpelace existovaly ještě jiné informace o tomto činu. Jinými slovy já jsem ze své pravomoci udělal všechno, co jsem udělat mohl, a proto se divím, že znovu chcete, abych vám tuto věc vysvětloval.
K vaší poslední otázce, jak mohu zamezit tomu, aby soudy nerozhodovaly tak, jak rozhodují. Pane poslanče - nemohu. Nemyslím si, že někdo v právním státě může měnit rozsudky soudů všech stupňů. Ano, kdyby se podobný případ opakoval, mám možnost prostřednictvím některých příspěvkových organizací, které jsou odpovědny např. za chod hradů a zámků, proti takovému rozsudku se odvolat, což onen památkový ústav středních Čech neudělal.
***