(18.00 hodin)
(pokračuje Jičínský)
Já si nemyslím, jak říkal kolega Výborný, že tady jde o apolitický zákon. Je to zákon, který svým způsobem je velmi politický, protože souvisí s problematikou jazyka jako elementárního prostředku uchovávání a projevování české národní kultury. Není to návrh zákona stranického charakteru. Takový není. Pokud jde o jeho politický charakter a o potřebu, o tom je třeba vážně mluvit. Nespokojenost s tím, jak se s českým jazykem zachází, pociťujeme všichni. Otázka je, zda tuto nespokojenost jistým způsobem můžeme zmenšit, resp. zda ono špatné zacházení, kterému bychom chtěli dát určité meze, tento zákon řeší.
Já - pokud bude zákon propuštěn do druhého čtení - doporučuji autorům, aby se ještě spojili s řadou odborníků, kteří tu nepochybně jsou, včetně onoho citovaného profesora Sticha, aby se promyslely právní důsledky, které by byly funkční, aby tedy ten smysl zákona, který autoři sledují, byl docílen.
Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji. Hovořil kolega Jičínský. Mám ještě přihlášenou paní kolegyni Svobodovou. Pan zpravodaj se hlásí. Měl by přednostní právo, ale nevyužívá jej. Nyní bude tedy hovořit paní kolegyně Svobodová. Prosím.
Poslankyně Alena Svobodová: Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové, hovořím nejenom jako jedna ze spolupředkladatelů, ale také jako učitelka českého jazyka. Velmi mi leží na srdci náš národní jazyk. Jak víme, národní jazyk je jedním ze znaků každého národa.
Chtěla bych tedy říci, že předkládaný návrh jazykového zákona přinejmenším upozorňuje na nedoceňování českého jazyka jakožto jazyka národního. V některých obcích - a koneckonců už tady bylo podobně hovořeno - si můžeme připadat dnes jako na Divokém západě, když vedle herny Las Vegas či Cassina baru vidíme night club, nad hlavami nám na nabízené nemovitosti vlaje obrovský plakát "for sale" a za second handem na každém kroku, na každém domě křičí nápisy zimmer frei nebo accomodation atd. atd.
V situaci, kdy je náš národní jazyk přesycen množstvím cizích slov a pojmů, které mají v českém jazyce vhodné protějšky, je přinejmenším potřebný zákon na ochranu češtiny. Není to v rozporu s vývojem jazyka, který se mění i vlivem přejímání slov v souladu s rozvojem společnosti, rozvojem vědy a techniky, zaváděním nové výroby apod. Cizí slova však musíme hodnotit z hlediska jejich potřebnosti a srozumitelnosti nebo existence či neexistence rovnocenné domácí náhrady. Pokud nejsou nezbytná, nebo dokonce brání srozumitelnosti, je třeba se jim bránit.
Vývoj národního jazyka musí být v neustálém souladu s vývojem národa a musí národu sloužit, musí vyhovovat i potřebě obecné srozumitelnosti. A to dnes bohužel někdy není.
Český jazyk je dnes skutečně vystaven velkému vlivu cizích slov, především anglických, ale i německých, bez jakéhokoli omezení. Jsem přesvědčena, že náš národní jazyk je třeba chránit a je třeba zvýšit jeho prestiž. K tomu může vést i existence jazykového zákona. Vždyť ani naše ústava nedeklaruje, že český jazyk je státním jazykem v České republice.
Nedomnívám se, že ohrožení českého jazyka neúměrně velkým působením cizích slov lze zabránit např. tím, že napíšeme nesouhlasný dopis tomu redaktorovi soukromé rozhlasové stanice, který hovoří jakýmsi "světovým českých jazykem", jak o tom píše v Lidových novách právě již zmíněný profesor filozofické fakulty bohemista Alexander Stich. Nesouhlasím ani s názorem ředitele Ústavu českého jazyka filozofické fakulty Univerzity Karlovy Oldřichem Uličným - jakkoli si obou bohemistů velmi vážím -, který mimo jiné nevítá tento zákon, protože, cituji: Žijeme ve společnosti, která se nachází v hluboké morální depresi, ve společnosti bez ideálů, cílů, víry a vzorů, ale také bez respektu k zákonům. Od této společnosti lze stěží očekávat, že bude respektovat nadbytečný jazykový zákon." A já dodávám: to by také mohlo znamenat, že není-li v naší společnosti respekt k zákonům, nebudeme tedy přijímat zákony žádné.
Připomenu snahy o zvýšení prestiže českého jazyka a jeho ochrany v první republice, kdy ústava z roku 1920 obsahovala rozsáhlé jazykově-právní ustanovení včetně proklamace československého jazyka jakožto jazyka státního a ve vládním nařízení ze 3. února 1926 pak tyto ústavní principy konkretizovala.
Myslím si, že každý národ by měl chránit svůj národní jazyk a v dané situaci hledat i vhodné prostředky, třeba i včetně přijetí jazykového zákona. Koneckonců tady již bylo řečeno, že je tomu tak podobně ve Francii, Polsku nebo na Slovensku.
Souhlasím s názorem obou výše zmíněných bohemistů, že samozřejmě další situace je taková, že u nás dochází k úpadku jazykové kultury, k úpadku kultury veřejných projevů a bohužel i k úpadku prestiže naší jazykovědy. Nejde jen o neúměrné používání cizích slov, ale i o nápor vulgárních a sprostých slov, která navíc hrdě zaznívají na veřejnosti včetně rozhlasu a televize. Jaký vliv má tento stav na mluvu naší mládeže, si nemusíme vysvětlovat.
Já budu pokračovat ve šlépějích pana kolegy Kučery a dovolím si odcitovat nikoliv spisovatele, ale jazykovědce, významného jazykovědce Františka Trávníčka, který hovoří o tom, jak velmi působí na občany a samozřejmě na mládež mluva a projevy veřejných činitelů, pokud tito veřejní činitelé nerespektují jazykovou kulturu. František Trávníček říká: "Nedostatky a chyby jednotlivců takřka se přímo vnucují širokým vrstvám příslušníků a uživatelů spisovného jazyka. Původci ústních a písemných projevů, kteří mají širší ohlas v národě nebo si na něj činí nárok, si musí být vědomi velké odpovědnosti ke spisovné mluvě, která je jedním z nejvýraznějších projevů národního ducha a jedním z nejpevnějších pout národní jednoty." Náprava této situace samozřejmě souvisí - a toho jsem si plně vědoma - s prohloubenou obecnou vzdělaností, s jazykovou výchovou, s péčí o jazyk ve školách, v rodině, ve veřejném životě vůbec.
Proto, v souvislosti s tím, co jsem řekla, se zamysleme prosím společně nad těmito vážnými problémy a pokusme se je společně řešit. Například tím, že propustíme předložený návrh jazykového zákona do druhého čtení. Můžeme ho potom společně pozměňovacími návrhy zdokonalit. Pokusme se všemi silami zachovat krásu a bohatství našeho národního jazyka.
Děkuji vám za pozornost.
Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji. Hovořila paní kolegyně Svobodová. Dorazila ještě jedna přihláška od pana kolegy Nájemníka. Pardon, vidím faktickou, ale tu můžeme brát až poté. Děkuji. Nyní pan kolega Nájemník. Pak s faktickou pan kolega Výborný.
Poslanec Václav Nájemník: Dámy a pánové, prosím vás, nechme český jazyk žít. Myslím si, že máme dost velkou kulturu, jejíž je součástí. Nesvazujme češtinu nějakými pyšnými pouty. Vážím si iniciativy navrhovatelů, ale zazlívám jim pýchu. Pokory je třeba. Nechme češtinu žít. Věřím, že má dost síly, aby se obrodila sama. Připojuji se k návrhu na zamítnutí tohoto zákona.
***