(17.40 hodin)

Místopředseda PSP Stanislav Gross: Hovořil pan kolega Miloslav Ransdorf, nyní se dostane ke slovu pan kolega Miloslav Kučera st. a připraví se pan kolega Pleva.

 

Poslanec Miloslav Kučera st.: Vážený pane předsedající, vážení členové vlády, paní poslankyně, páni poslanci, ocitám se před vámi v situaci, kterou staří divadelní principálové nazývali "usilováním o přízeň". Budu usilovat o vaši přízeň v případě jazykového zákona, zákona, který, jak jsme tady slyšeli, vyvolal rozporuplné reakce ve chvíli, kdy se veřejnost dozvěděla, že takovýto návrh je podáván. Musím říci, že i já jsem zprvu zaváhal, když kolega Klanica za mnou přišel a požádal mě, zda bych se nechtěl na návrhu tohoto zákona podílet. Říkal jsem si spolu s některými občany naší země, jestli je nám takového zákona třeba, jestli nemá tato ctihodná sněmovna nic významnějšího na práci. Ale pak jsem si vzpomněl, že velice často projíždím českými a moravskými vískami a uprostřed takovýchto krásných a půvabných vesniček se na malé budově tkví název "minimarket", ačkoliv nejde o nic jiného než o obyčejný obchůdek. Vzpomněl jsem si, v kolika ulicích našich měst jsou reklamní cedule s nápisem BOUTIQUE, což jedna moje starší známá z vesnice z Vysočiny, kam jezdívám na dovolenou, to nečte jinak než boutique. A koneckonců i kolega Matějů uváděl, jakou zvláštní češtinu si připravujeme často my sami, když např. zakládáme regionální koordinační a monitorovací centra.

Vzpomněl jsem si při té příležitosti na jednoho ze svých oblíbených herců a spisovatelů, a dovolte abych tedy použil citát, neboť pokud vím, to je ve sněmovní řeči dovoleno. Musím říci dopředu, abych vás patřičně vyděsil, že mám pro tento podvečer připraveny tři citáty - toto je první. Je to citát z knihy Jana Wericha a Jiřího Janouška "Rozhovory s Janem Werichem", kapitola, která se jmenuje o češtině a cestování.

"U nás mají vesnice neuvěřitelné názvy. Jedna se jmenuje Který, druhá Nezamyslice, třetí Hory Matky Boží, čtvrtá Dedál. A když je Dedál, proč by nemohl být Ještědál? A Nejdál? Přece když máte trochu času, jdete do Dedál. Když ho máte víc, jdete do Ještědál. A když máte plno času, jdete do Nejdál. A tam je konec, protože dál než Nejdál není. Ona je to sranda, a přitom je to pravda."

"Čeština je krásná řeč. Ona má obrovskou plejádu slov pro obyčejné věci. Třeba kulaťoučké jablíčko. To neřeknete jinou řečí. Angličan musí říci "a little round apple", malé kulaté jablko. Ale tomu přece chybí barva i vůně.

Když víte, kde se dá říci kulaťoučké a kde se říci nesmí, můžete s tím jazykem nakládat, jako by to byly housle. Vy můžete říci: to je jedno, jestli já to dělám tady nebo on tam, a je to správně. Ale můžete také říci, jedno je, dělá-li on tam, či já tu. Říkáte totéž a zní to, jako když tluče do kovadlinky. Je to váš rodný jazyk, a proto ho neslyšíte jen ušima jako jiné řeči, které jste se naučil. Slyšíte ho také žaludkem, který se vám sevře, také srdcem, které se rozbuší, nebo zádama, kde vám přejde mráz. Jenom rodný jazyk se dá vnímat celým tělem.

Ona totiž řeč vlastně není znalost slovíček, nýbrž melodie. Na Velharticku jednou padal sníh. Šel sedlák, měl zapřažené krávy, a když mě potkal, řekl: to máme den. Ono to padé, padé a padé. A znělo to jako akord, zrovna složený na nízké, temné nebe a poletující vločky. To přece nikdo, kdo se tu nenarodil nemůže slyšet. Tak jako my nemůžeme slyšet tyhle jemnosti jinde."

Potud velký mistr českého jazyka Jan Werich.

I stalo se a mimo jiné i pod vlivem tohoto vyprávění jsem spolupodepsal návrh zmíněného zákona. Odezva byla zajímavá, v prvé řadě politická, která mě překvapila nejvíc, když se v mnoha sdělovacích prostředcích objevily invektivy, že pět komunistických a jeden sociálně demokratický poslanec přišli s jakýmsi návrhem jazykového zákona. Jako kdyby to byla komunistická nebo sociálně demokratická specialita. Tomu jsem skutečně nerozuměl.

Věcná odezva byla jenom jedna, ale pro mne také velmi pozoruhodná proto, že ji napsal doktor Oldřich Uličný, jinak vynikající jazykozpytec a také překladatel, také ředitel - a teď pozor - my jsme byli vždycky zvyklí, že ústav, který budu nyní citovat, se v Českém rozhlase hlásil jako Ústav pro jazyk český Československé akademie věd. Kdepak, takový ústav my už teď nemáme. My máme Ústav českého jazyka a teorie komunikace při filozofické fakultě UK. Musíme-li mít při ústavu českého jazyka také teorii komunikace, pak bych chtěl poprosit pana doktora Uličného jako vynikajícího jazykozpytce, jestli by přeci jen nenašel poněkud lepší české termíny.

Je zajímavé a ozvalo se to i tady z jednoho diskusního vystoupení, že je škoda, že tento zákon nemá sankce. Je to pravda a je zajímavé, že volali novináři a chtěli sami přitvrdit. Říkali: proč jste tam ty sankce nedali? Dokonce i někteří politici se v tomto směru vyjadřovali, např. předsedkyně Senátu paní Libuše Benešová. A tak si říkám, koneckonců, proč ne, ve druhém čtení bychom možná přitvrdit mohli.

Mne potěšilo, že se ozvali právě novináři - zřejmě to s nimi není tak zlé - a tak bych jim chtěl věnovat druhý citát dnešního podvečera od jiného mistra českého jazyka Karla Čapka, který v jedné ze svých pohádek, a to pohádce vodnické, vypráví o tom, jak se voda od lidí naučila mluvit. A ve chvíli, kdy se to naučila, tak ta "voda zvoní, cinká, ševelí a šeptá, zurčí a bublá, šplouná, šumí, hučí, ropotá, úpí a kvílí, burácí, řve, ječí a hřímá, sténá a vzdychá a směje se, hraje na stříbrnou harfu, klokotá jako balalajka, zpívá jako varhany, duje jako lesní roh a hovoří jako člověk v radosti a v žalu. Voda mluví všemi jazyky na světě a povídá věci, kterým už ani nikdo nerozumí, jak jsou divné a krásné."

Tak dokázal psát o svém jazyce a svým jazykem vynikající novinář Karel Čapek. Kéž by tak uměli i mnozí naši novináři.

Ostatně není asi náhodou, že v době národnostního útlaku napsal spisovatel Pavel Eisner knihu, která byla věnována češtině, a v ní nazval náš mateřský jazyk, že je naším chrámem a tvrzí.

Já se vám omlouvám, že zde dnes používám tolik slov na obranu českého jazyka. Měl jsem ale strach, že bude-li tento zákon zamítnut v prvém čtení, že vám neumožním, abyste se spolu se mnou podělili s radostí nad tím, jaký také český jazyk může být.

A tak mě dovolte, abych v rámci projednávání mohl přečíst ještě jeden závěrečný citát, který bych chtěl doporučit zvláště mnohým politikům, protože si myslím, že kdyby znali to, co tady budu teď říkat, že by to určitě obohatilo naši politickou kulturu.

***




Přihlásit/registrovat se do ISP