(11.20 hodin)
(pokračuje Pleva)
Copak tady už nebyly případy, že jsme zákony ve výborech celé přepracovávali? Připomínám vysokoškolský zákon, který byl daleko rozsáhlejší, daleko větší a daleko složitější normou, která byla v našem výboru zcela a úplně přepracována a přepsána. Proč se najednou bojíme pustit toto do druhého čtení? Pokud výsledek nedopadne dobře, máme přece ještě dvě čtení na to, abychom tento zákon zamítli.
Protože jsem si vědom, že platí současný tiskový zákon, který je skutečně hrozný - a vřele doporučuji ke čtení - se přimlouvám za to, aby tento zákon byl propuštěn do druhého čtení a přikázán výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane poslanče. Uděluji slovo panu kolegovi Zahradilovi, připraví se poslanec Václav Nájemník.
Poslanec Jan Zahradil: Děkuji, pane předsedající. Vážené kolegyně a kolegové, vážená vládo, počet poslanců přihlášených do obecné rozpravy k tomuto bodu je skutečně úctyhodný. Proto nebudu zdržovat nějakou dlouhou analýzou celé záležitosti.
Na začátku, abych si uvolnil ruce k tomu, co budu říkat dále, chci říci, že nebudu hlasovat pro tento návrh, respektive nebudu hlasovat pro to, aby byl propuštěn do jakéhokoli dalšího čtení, tzn., že budu hlasovat pro jeho zamítnutí. Ale chci říci, že musím protestovat z tohoto místa jako někteří moji kolegové, kteří zde již hovořili, proti atmosféře, ve které probíhá projednávání celého návrhu. Atmosféra byla charakterizována slovy "mediální kampaň, mediální hysterie, lobbistický nátlak" apod. Myslím, že tyto charakteristiky jsou naprosto pravdivé. Kdo je zde vyslovil první, byl ministr kultury a já mu v této věci musím dát zcela za pravdu, že novinářská obec se v této věci chová jako jakákoli jiná lobbistická nebo nátlaková skupina, která ovšem tento svůj nátlak a lobbismus halí do hávu velmi vznešených slov o svobodě slova.
Dnes jsem si přečetl v Lidových novinách, že Poslanecká sněmovna dnes bude rozhodovat o svobodě slova. S takovým tvrzením a takovou interpretací zcela zásadně nesouhlasím. Nerozhodujeme zde o svobodě slova, rozhodujeme o určitých technických úpravách toho, jakým způsobem řešit kolizi slova nebo svobody tisku, která je samozřejmě jednou ze základních hodnot a jedním ze základních práv, s jinou základní hodnotou, kterou je ochrana osobnosti.
Mám bohužel pocit, že někteří kolegové novinářskou obec v pocitu jakési výlučnosti, v pocitu toho, že novináři jsou ti praví zástupci lidu, kteří jsou povoláni k tomu, aby hodnotili všechno a všechny, a v tom, že jsou to oni, kdo jsou hlídací psi demokracie, což je okřídlené úsloví, tak že někteří kolegové je v tomto velmi patetickým a velmi zkreslujícím způsobem pouze utvrzují. Velmi odstrašujícím vystoupením v tomto ohledu bylo především vystoupení jednoho z mých předřečníků, pana kolegy Mlynáře. Velmi záměrně jsem se přihlásil o slovo v takovém pořadí, abych mohl vystoupit až po něm, protože jsem byl zvědav, jakým způsobem bude vystupovat. Musím říci, že jeho prezentace mě ani v nejmenším nezklamala. Byla to prezentace přesně toho druhu politika, který za veškerou svoji "autoritu" a za veškerou svoji popularitu vděčí především médiím, a nikoliv jakési vlastní vnitrostranické nebo veřejné práci. Mám pocit, že tady se předvedl zástupce přesně toho druhu jakéhosi mediálněpolitického establishmentu , který spoluvytváří virtuální politické aktivity a který - jak se nakonec vždycky naštěstí dosud ukázalo ve volbách - nekoresponduje s většinovým míněním veřejnosti.
Mám pocit, že celá atmosféra, která je tady vytvořena, rezonuje se zvláštním postavením novinářů, tak jak ho chápou oni sami. Mám pocit, že bohužel naprosté minimum novinářů - přestože jsou i takoví - je schopno reflektovat "kvality" své vlastní profesní skupiny. Najdou se i takoví, přiznávám, nicméně bylo by dobré, abychom si uvědomili a aby si především naše novinářská obec uvědomila, že kvality novinářů jako profesní skupiny nepřevyšují v transformující se české společnosti kvality jakékoliv jiné profesní skupiny, ať to jsou politici, ať je to justice, ať je to státní správa, ať je to kdokoli jiný. Jediný rozdíl je ten, že kvality novinářů zpravidla nikdo veřejně nehodnotí v médiích. Jestli je to otázka odvahy nebo spíše opačného pocitu, nechci nyní řešit.
Řekl jsem na začátku, že nebudu hlasovat pro propuštění tohoto zákona do dalšího čtení. Důvodů, které mě k tomu vedou, zde byla řečena již také celá řada včetně sporného charakteru několika paragrafů, včetně toho, že zde padly některé nepravdivé argumenty o legislativě EU, resp. členských států atd. atd. Osobně pokud bych měl velice krátce vyjádřit svoji nejvážnější výhradu proti tomuto zákonu, týká se do jisté míry § 17, tzn. domáhání se uveřejnění opravných prostředků u soudu.
Myslím, že každý z nás ví, že ochrana osobnosti v této věci je velmi úzce spojena s kvalitou a rychlostí práce naší justice. Mám pocit, že tady nám skutečně nepomůže žádná zákonná úprava toho typu, která je předkládána, ale že nám pomůže pouze nové zpracování a úprava občanského soudního řádu, resp. prosazení neprodleného nároku na odpověď, kdy je možno zajistit vysokou efektivitu vynutitelnosti nároku. Myslím, že každý z nás tuší, že pokud soudní spor o vytištění odpovědi trvá příliš dlouho, celá záležitost se stane neaktuální; většina čtenářů nemá v povědomí tvrzení v tisku, proti kterému se poškozený bránil, a proto se domnívám, že je zcela nutné srovnat rychlost řízení se zeměmi, které jsou v bezprostřední blízkosti, např. s Rakouskem, Německem a Švýcarskem, kde se o právu na odpověď rozhoduje ve zkráceném občanském soudním řízení, které trvá zpravidla 2-3 týdny, nebo ve Francii, kde soud musí rozhodnout o odpovědi během 10 dní.
V této souvislosti někdy můžeme slýchat argument, že taková úprava zasahuje do nezávislosti soudců. Myslím, že tento argument je zcela lichý, protože předepsané zkrácení lhůt by nikterak nepředepisovalo obsah rozhodnutí, ale týkalo by se pouze formální stránky řízení, kterou by stanovil občanský soudní řád.
Myslím, že hlavním kritériem tady je rychlost, protože média žijí z aktuálnosti, a dotčenému, který se dočká své odpovědi v nejlepším případě po 6 až 8 měsících nebo po roce, je to velmi málo platné. Domnívám se, že to je věc, která nemůže být vyřešena v žádném podobném zákoně, toto je věc, která se týká naprosto jiných předpisů. Mám pocit, že je na nás, abychom se této věci věnovali.
Přes veškerou dobrou vůli a přes veškerou snahu - a já panu ministrovi Dostálovi věřím, že jako předkladatel tohoto návrhu zákona měl dobrou snahu vytvořit jakousi rovnováhu mezi svobodou tisku a ochranou osobnosti - se domnívám, že tento návrh zákona bohužel k žádnému zlepšení v této oblasti nepovede a že zlepšení v této oblasti můžeme nastolit pouze úpravou jiných zákonných předpisů. Proto tedy pro něj hlasovat nebudu a vám děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane kolego. Chtěl bych se teď dohodnout se členy vlády, že bych ještě nechal vystoupit tři kolegy poslance a potom pana ministra Grégra a na závěr tři místopředsedy vlády - pan Egon Lánský, pan Rychetský a pan Vladimír Špidla. Jestli nikdo nic nenamítá proti takovému vyvrcholení rozpravy, uděluji nyní slovo kolegovi Václavu Nájemníkovi, pak se připraví pan poslanec Robert Kopecký, Kučera starší a poté pan ministr Grégr.
***