(11.10 hodin)
(pokračuje Němcová)
Je to jen demonstrace toho, jak různé pohledy na dvě politické strany a na dva čelné představitele existují a jakým způsobem se k nim tzv. profesionální tvůrci mediálního obrazu naší společnosti stavějí.
Přesto se domnívám, že pod takto obrovským tlakem nikdy ODS neměla zapotřebí podobným zákonem, dle mého názoru nedokonalým zákonem, zastavit proces vytváření svobodné žurnalistické a mediální scény. Nepodlehli jsme zkrátka tomu pokušení nasadit médiím náhubek.
Další otázka, která zněla, byla: zlepší tento zákon současný stav? Poté, kdy zákon prošel vládou, ocitlo se toto téma zcela pochopitelně na předních stranách a nejvysílanějších časech našich médií. Média jsou samozřejmě na konci 20. století neskutečně silná, vlivná, mocná a také umějí používat svých prostředků zcela výlučných. Proto se nelze divit, že se jako výlučný a výsostný lobbista v této věci projevila. Je to zákon, který se jí bytostně dotýká, a mě jako poslance se zase bytostně dotýká to, jakým obrazem jsem popisována svým voličům právě žurnalistickými prostředky a mediálními metodami. Proto si v této chvíli dovolím stát se lobbistou nás poslanců a myslím, že se nedopouštím prohřešku proti dobrým mravům. Nejsem naprosto spokojena s mediálním obrazem vytvářeným o naší práci.
Soustavné zesměšňování vyvrcholilo v nedávné době, kdy z obrazovky televizní stanice Nova v době zpráv byli diváci baveni tím, jaké fyzické nedostatky mají někteří poslanci. Já minimálně o jednom z nich vím, že je velmi vážně nemocen, a neumím si představit, že podobný atak by zazněl na jakoukoli jinou profesní skupinu naší společnosti a s jakou vervou, s jakou odezvou by se tato skupina společnosti proti podobnému nařčení a proti podobným nechutným, cynickým praktikám bránila. Proto využívám této ústavní půdy a chci říci, že s takovými praktikami naprosto nesouhlasím.
Možná ještě více, co mě trápí, než obrázek toho, jak jsou popisovány zákonodárné sbory, je to, co se odehrává ve sféře obecných občanských práv na mediální scéně, např. obrázky dítěte, které má na kameru vyprávět o tom, jaké momenty prožívalo v době, kdy mu byla zavražděna matka nebo kdy bylo znásilňováno ve výtahu. Chci říci, že takovéto záběry naprosto nejsou možné např. ve skandinávských zemích, které nedovolí, aby neplnoleté dítě nebo mladiství v podobné věci vůbec vypovídali. Jsou to skutečně cynické obrazy a já, přestože s nimi nesouhlasím, jsem přesvědčena, že toto vše je spíše otázkou postupné profesionalizace naší žurnalistické scény, která si, tak jako vytříbení politické scény i ostatních oblastí naší společnosti, vyžádá více času, než jsme doufali a předpokládali.
Dovolím si ocitovat slova Barbory Oswaldové, vedoucí fakulty žurnalistiky a sociálních věcí, s nimiž se ztotožňuji: "Za poslední tři nebo čtyři roky se ukázalo, že s nějakými obecnými pravidly slušnosti se v novinářské branži nevystačí. Proto bylo třeba jednoznačně formulovat, kde je etická hranice žurnalistické práce. Média a tím pádem novináři mají čím dál větší moc a stále častěji se stává, že tuto moc mohou zneužívat."
Domnívám se, že postupný mechanismus, jakým je ustanovení etické komise fungující při Syndikátu novinářů, je tím, co může vnitřními pravidly pomoci utvářet takovou mediální scénu, která bude kultivována jistě účinněji než prostřednictvím tiskového zákona, o němž jsem přesvědčena, že v této podobě pozitivní roli sehrát nemůže.
Pro úplnost chci ještě dodat, že např. v Brně na tiskové konferenci dva novináři se výrazně přimlouvali za tento zákon a uváděli jako argument to, že sami žasnou často nad tím, co čtou druhý den v novinách o události, na níž byli sami přítomni. O tom já vůbec nepochybuji, těmto slovům rozumím a jejich autorů si vážím za to, že dokázali z poměrně monolitního názorového bloku vystoupit.
Vážené kolegyně a vážení kolegové, domnívám se, že mohu mluvit za vás a že si všichni v tuto chvíli společně přejeme, aby naše společnost se ve všech svých oblastech kultivovala, aby fungovala lépe, ale obávám se, že jaksi chceme předběhnout čas. Mluvíme-li o mediální sféře, jsem přesvědčena, že navržený zákon tento kýžený proces neurychlí, a proto si dovoluji v tuto chvíli připojit se k těm, kteří podali návrh na jeho zamítnutí. Děkuji vám za pozornost. (Potlesk.)
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji paní kolegyni Němcové, slovo uděluji panu poslanci Petru Plevovi, připraví se pan kolega Jan Zahradil.
Poslanec Petr Pleva: Vážený pane předsedající, vážená vládo, pane ministře kultury, dámy a pánové, to, co se tady rozpoutává kolem tiskového zákona, mi připomíná ještě dva zákony, které jsme probírali v minulém volebním období. Byl to zákon o loteriích a byl to tzv. protidrogový zákon. To byly zákony, kolem kterých se také rozvinula mediální hysterie, to byly také zákony, kde různé lobbistické skupiny velmi silně vystupovaly buď pro, nebo proti těmto zákonům.
Nyní jsme také svědky velkého lobbistického tlaku, a přitom mám dojem, že někteří odpůrci tohoto zákona tento zákon vůbec nečetli. On se dá totiž rozdělit na dvě poloviny. Jedna polovina je dejme tomu diskriminační, i kdybych neřekl, že útočí na svobodu slova, ale je tam skryto čertovo kopýtko, a to jsou paragrafy 6, 13 a 21. Zbytek tohoto zákona je při existenci současného tiskového zákona, a přečtěte si ho, vážení kolegové a kolegyně, zvlášť co se týče např. úpravy povinností zahraničního tisku, zahraničních novinářů apod., to je opravdu unikum, že to u nás ještě platí, tak druhá polovina je vysloveně liberalizační. Registraci mění na pouhou evidenci a upravuje některé technické věci, jako je tiráž, povinné výtisky a takové věci, takže jde v podstatě o technickou normu. A pokud někdo argumentuje tím, že budeme přijímat jen obecné zákony a ne zákony speciální, pak se ptám, jak to, že tito lidé nehlasovali proti 90 % předloh, které jsou na tomto plénu, protože jsou to speciální zákony, nikoli obecné.
Když jsme probírali na podvýboru pro mediální legislativu tento tiskový zákon, 4 z 5 stran se shodly na tom, že tyto sporné paragrafy, minimálně § 6 a § 21, musí s tiskového zákona zmizet, a § 13 že se pokusíme přeformulovat, pokud najdeme vhodnou formulaci tak, aby právo na odpověď nebylo zneužitelné a noviny nebyly zaplevelené nějakými odpověďmi, pak právo na odpověď tam může zůstat, pokud ne, půjde z tohoto zákona pryč také. Pak zbude jen liberalizační část. Je to velmi jednoduše řešitelné třemi škrty tužkou. Tento zákon je jinak konzistentní; i když se vyškrtnou tyto tři paragrafy, nic se nestane, zákon bude působit i po těchto škrtech, nerozsype se.
Já se tedy ptám, proč tato hysterie, proč toto vracení k přepracování nebo zamítnutí - ono je to v podstatě totéž, což všichni kolegové jistě vědí, jen to trochu jinak vypadá.
***