(11.00 hodin)
(pokračuje Jičínský)
To je sprostě součást svobody slova, svobody tisku. Tak to fungovalo a myslím si, že by to možná bylo výhodnější než to, co se navrhuje teď.
Problém opravy, o kterém tu také hovořil kolega Mlynář, je v západoevropských legislativách upravován různým způsobem. Je tu např. rozdílná koncepce německé úpravy. Je třeba říci, že v Německu není úprava na úrovni spolkové, ale je to úprava zákony jednotlivých zemí. To, co říkal kolega Mlynář, bylo přesné.
Francouzská koncepce je jiná, ta umožňuje opravu i toho, co se týká hodnotících soudů. Ani tady neexistuje jen jediný režim, kterého bychom se mohli dovolávat nebo se kterým bychom mohli navrženou úpravu srovnávat, odsuzovat nebo kritizovat.
Chci tedy říci, že si osobně myslím, že by bylo vhodné řadu těchto otázek podrobit velmi věcné kritice, případně pozměňujícím návrhům v rámci druhého čtení, a to ve výborech, které se tím již možná zabývaly, ale nepochybně by se tím zabývat měly. Myslím si, že by se tím měl zabývat vedle výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu i výbor ústavně-právní.
Doporučuji propustit tuto předlohu do druhého čtení. (Potlesk z levé části sálu.)
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane kolego. Slovo má pan poslanec Jiří Karas, připraví se kolegyně Němcová.
Poslanec Jiří Karas: Vážený pane místopředsedo, vážená vládo, dámy a pánové, musím říci, že předložený vládní návrh tiskového zákoně mě překvapil a zklamal zároveň. Překvapil ohromným rozsahem regulace a troufám si říci i manipulace periodického tisku, a zklamal tím, že ze stávající právní úpravy nepřebírá potřebné mechanismy a nástroje státu k účinné ochraně proti porušování zákonem stanovených povinností. Rád bych se zmínil alespoň o několika nejkřiklavějších nedostatcích vládního návrhu.
Je to hlavně pokus o šikanózní postih až dosud svobodně formovaného tiskového prostředí. Nebezpečí tkví v institutu povinně zveřejňované opravy a odpovědi, který předpokládá, že odpověď bude možné požadovat i v případě zveřejnění pravdivých tvrzení. To chápu jako opravdu skandální zásah do svobody tisku, snahu o zkomplikování publikace jakýchkoliv názorů a mocenskou tendenci ke znechucení a zastrašení vydavatelů i novinářů.
Předkladatelé ovšem tvrdí, že právo odpovědi je v evropském mediálním právu běžné a že je musíme zavést, abychom vyhověli požadavkům Evropské unie. Všimněme si tedy právní úpravy v několika významných evropských státech. Např. ve Velké Británii, vlasti moderní žurnalistiky, není žádný zákon, který by tisku ukládal povinnost zveřejnit odpověď nebo opravu. Nesrovnalosti jsou řešeny podle právní úpravy ochrany cti, ale bez ohledu na tuto úpravu otiskují solidní listy opravy nebo odpovědi, neboť to přispívá k jejich serióznosti.
Ve Švédsku neexistuje právní nárok ani na opravu, ani na odpověď, je pouze možnost uplatnit výhrady u tzv. tiskového ombudsmana. Švédský mediální zákon by naopak mohl být příkladem našim předkladatelům, a to v bohatém rozsahu pojistek proti státnímu zásahu do tisku.
Podle dánského zákona o odpovědnosti médií z toku 1991 musí být vyhověno žádosti o odpověď jen v těch případech, v nichž by mohla vzniknout ekonomická nebo jiná významná škoda. Právo však nelze úspěšně uplatňovat, jsou-li zveřejněné informace pravdivé. Přitom hodnotící soudy nemohou být předmětem odpovědi. Nárok na odpověď může vzniknout i v případě neúplné nebo zkreslující zprávy, ovšem i tady se prakticky jedná jen o doplnění nezbytných opravných údajů.
Poněkud archaicky je řešeno právo na ochranu, opravu a odpověď ve Francii, a to právní úpravou z roku 1881. Francouz má právo žádat repliku, cítí-li se jakýmkoliv způsobem dotčen, a zveřejnění své odpovědi může požadovat, i když zpráva o něm byla pochvalná. Musíme si ovšem uvědomit, že tak rozsáhlé osobnostní právo na odpověď a opravu vzniklo před více než sto lety, kdy bylo reakcí na bouřlivě se rodící svobodu tisku.
My žijeme v jiné době a na svobodu tisku jsme si chválabohu zvykli. Omezení této svobody by tedy mělo časem spíše klesat než vzrůstat. Je zřejmé, že nadbytečné rozšiřování práva na opravu a odpověď by vedlo k nepřijatelnému omezení tisku. Budou-li noviny zahlceny povinnými replikami na kteroukoliv zprávu, o níž může kdokoliv prohlásit, že se jí cítí dotčen, stanou se pro inteligentního čtenáře nečitelnými.
Chtěl bych ještě připomenout, že většina evropských demokratických zemí zná jen jeden druh opravného prostředku, k jehož uplatnění zpravidla patří i zkrácené soudní řízení. Také náš právní řád již disponuje ustanovením o opravě nepravdivých údajů, které zcela odpovídá evropské normě. Je proto třeba je důsledně uplatňovat, což se bez větších potíží děje, a ne se uchylovat k paragrafům, připomínajícím jiné než svobodné režimy a jiná než svobodná periodika.
Proto, dámy a pánové, navrhuji vládní návrh tiskového zákona vrátit předkladateli k dopracování ve smyslu mých připomínek. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane kolego. Slovo uděluji paní kolegyni Miroslavě Němcové. Připraví se pan poslanec Petr Pleva, Jan Zahradil a Václav Nájemník, který je zatím posledním písemně přihlášeným do rozpravy.
Poslankyně Miroslava Němcová: Vážený pane předsedající, vážení členové vlády, vážení kolegové a milé kolegyně, dovolte mi také říci pár slov k právě projednávanému tiskovému zákonu. Pravděpodobně každý z nás, zvažuje-li jakoukoliv zákonnou předlohu, ke které se má vyjádřit, si klade některé otázky. K obecným otázkám patří vždy ta první: Je navrhovaný zákon opravdu potřebný? Druhá otázka pravděpodobně zní: Zlepší současný stav? A otázky týkající se speciálně tohoto zákona mohou znít např. takto: Nejde pouze o touhu a potřebu nasadit médiím náhubek? Nestal by se v této navržené podobě v budoucnosti tento zákon dobrým nástrojem k tomu, aby byla ohrožena svoboda tisku? Další otázka: Nejsme schopni žádoucích účinků místo pomocí tohoto zákona dosáhnout již platnými normami či jejich jednoduchou změnou?
Řada slov zde již byla řečena. Já nechci plýtvat vaším časem, a proto se některým okruhům otázek vyhnu a budu se věnovat pouze dvěma. Pokusím se promluvit k tomu, co by mělo každé rozpravě nad každým zákonem předcházet, a to je zmapování současného stavu.
Otázka, kterou jsem položila jako třetí, zněla: Nejde pouze o touhu a potřebu nasadit médiím náhubek? K tomu bych chtěla uvést následující. Chápu rozčarování vládnoucí strany z toho, jakým atakům je ze strany médií coby právě strana vládnoucí vystavena, ale zároveň chci připomenout, že výpady vedené proti vládě, v níž byla zastoupena ODS, byly nesrovnatelně tvrdší. Ten příklad zde dnes již zazněl a já jej pouze zopakuji. Je to příklad verbální charakteristiky, kterou pronesl současný premiér na adresu mediálního stavu, na adresu žurnalistické profese. Já si v žádném případě neumím představit, jaké mediální peklo by nastalo, kdyby tato slova vyřkl současný předseda parlamentu.
***