(12.10 hodin)
(pokračuje Kavan)
Do rozhodování aliance na jedné straně vnáší své konkrétní zájmy, svou zkušenost a své možnosti působení, na druhé straně musí jako spojenecký stát brát v úvahu zájmy, zkušenosti a působení svých spojenců a vystupovat loajálně.
Nejde, vážené poslankyně a vážení poslanci, o jednoduchý proces. O této otázce je vedena permanentní diskuse, a to nejen v naší zemi.
Teď pár slov o úloze parlamentu při naplňování zahraničněpolitických záměrů vlády, tak jak jsou formulovány v koncepci.
Splnění základních záměrů strategického charakteru, které se zásadně dotýkají postavení České republiky v mezinárodním společenství a mají dalekosáhlé vnitropolitické důsledky, není možné zajistit bez aktivní účasti Parlamentu. Lze dokonce říci, že v některých otázkách v konkrétní české situaci, kdy tu pracuje menšinová vláda, má Parlament klíčovou roli. Patří mezi ně např. přijetí nových zákonů, které umožní České republice plnit roli plnohodnotného členského státu Severoatlantické aliance.
Neméně významné je přijetí rozsáhlého souboru legislativních opatření, který vytvoří podmínky pro vstup naší republiky do Evropské unie. V této souvislosti nemohu opomenout skutečnost, že současná česká ústava brání tomu, aby se principy mezinárodního práva a velká většina mezinárodních smluv mohly uplatňovat přímo a účinně uvnitř České republiky. Nepružnost a uzavřenost ústavy v tomto ohledu je současně překážkou pro úplné, včasné a efektivní plnění mezinárodních závazků, které Česká republika převzala, a vytváří tak riziko vzniku mezinárodní odpovědnosti za jejich neplnění. Proto jistě pochopíte, že mě velmi mrzí, že jste včera neschválili návrh na změnu ústavy, neboť to vyslalo nedobrý signál do Bruselu.
Struktura koncepce. Jak jsem uvedl, koncepce se dělí na dvě části. V první, obecnější části koncepce charakterizuje prostředí, v němž se česká zahraniční politika odehrává, zásady, z nichž vychází, cíle, k nimž směřuje. Náležitou pozornost věnuje též nástrojům, jichž hodlá k uskutečnění svých záměrů využívat. Jde tedy zejména o využití systému vztahů, v němž Česká republika pracuje. Je členem 56 vládních mezinárodních organizací. Udržuje diplomatické styky se 176 státy, v zahraničí má 112 zastupitelských úřadů.
Ve druhé, konkrétnější části je pak nastíněna agenda a úkoly zahraniční politiky České republiky pro nadcházející období.
Stručný výčet kroků podniknutých k naplňování agendy a úkolů tak, jak jsme je v koncepci definovali. Devět měsíců po ustavení vlády lze již mluvit o tom, nakolik jsou záměry koncepce uváděny v život. Dovolte mi tedy, abych se zmínil o některých oblastech, kde byly zaznamenány konkrétní výsledky.
Česká republika v NATO. Česká republika se 12. 3. 1999 stala plnoprávným členem organizace Severoatlantické smlouvy a podílí se na formulování politiky. Tento úspěch je výsledkem činností všech vlád a politických reprezentací od roku 1989. Koncepce zahraniční politiky předjímala členství a dokument je tak koncipován z pozice členského státu NATO. Česká republika byla zapojena do přípravy nové strategické koncepce od podzimu 1998. Vše, co je v koncepci uvedeno v oblasti bezpečnosti, je proto plně kompatibilní se strategickou koncepcí přijatou na washingtonském summitu, ať jde o široké chápání bezpečnosti, hlavní úkoly aliance, evropskou bezpečnostní a obrannou identitu. Česká republika klade důraz na existenci silné garance společné obrany v souladu s čl. 5 Severoatlantické smlouvy. Vzhledem k historii, geopolitické poloze, ekonomickému potenciálu a charakteru politického a sociálního systému České republiky představuje společná obrana v rámci NATO nejlepší způsob k zajištění existence, suverenity a územní celistvosti státu. V souladu se Severoatlantickou smlouvou vychází přitom kolektivní obrana ze schopnosti členských států aliance v maximálně možné míře hájit své vlastní území a přispívat efektivně k obraně ostatních spojenců.
Zároveň je nutno zdůraznit, že Česká republika je suverénním státem, který má své zájmy a východiska, jež se se členstvím v alianci zásadně nemění. Týká se to nejen současného dění na Balkáně, ale také vztahů mezi Spojenými státy a Evropou, současné diskuse o evropské obraně atd. Členství v alianci poskytuje možnost tyto zájmy a východiska prezentovat. Severoatlantická aliance je demokratickým společenstvím, jehož členové si vzájemně naslouchají a k rozhodnutí docházejí konsensem. Současná vláda těchto možností využívá.
Od konce studené války se charakter rizik a hrozeb, kterým euroatlantické společenství čelí, zásadně změnil. Hrozba globální konfrontace dvou bloků pominula, byla však nahrazena řadou menších rizik a hrozeb, která jsou soustředěna na periferii Evropy, ale která mohou mít i rozsáhlejší, popřípadě i globální charakter. Těmto hrozbám a rizikům se nelze bránit výlučně obranou vlastního území. Je nezbytné aktivně působit mimo území NATO, a to ve dvou hlavních směrech.
Za prvé: Rozvíjet preventivní diplomacii, otevřít se konstruktivní spolupráci se státy v celé euroatlantické oblasti a dalších regionech, mj. Středomoří. Prosazovat otevřený dialog, vytváření fór, na kterých lze diskutovat o bezpečnostních problémech bez geografického omezení.
Za druhé: Pokud tyto aktivity preventivní diplomacie selžou, je nezbytné, aby NATO jako jediná bezpečnostní organizace v Evropě s efektivními bezpečnostními kapacitami realizovala operace reagující na krize mimo své území.
Vláda České republiky se přitom domnívá, že pro tyto operace je žádoucí mandát Rady bezpečnosti OSN, resp. autorizace OBSE. Tato pozice je plně v souladu nejen s textem nové strategické koncepce, ale i s pozicí řady členských států NATO, např. Německa nebo Francie. Pozice vlády České republiky k dalším závažným otázkám, jako je rozšiřování NATO, posilování partnerství a spolupráce s Ruskem a Ukrajinou, které jsou prezentovány v koncepci, jsou v plném souladu s novou strategickou koncepcí a závěry washingtonského summitu.
Rovněž pasáže definující pozici vlády k Západoevropské unii k budování evropské obranné a bezpečnostní identity a obecně k vývoji evropské bezpečnosti předjímají rozhodnutí, která k těmto otázkám přijaly summity NATO ve Washingtonu a Evropské unie v Kolíně nad Rýnem.
Důležitou součástí bezpečnostní politiky vlády je koncept vzájemně se posilujících institucí v Evropě bez jejich hierarchizace. Tento koncept hodlá vláda prosazovat v rámci diskuse o přípravě Charty dokumentů evropské bezpečnosti, kterou by měl přijmout summit OBSE v Istanbulu v listopadu letošního roku.
Pokud jde o OBSE, vláda ji chápe jako významnou celoevropskou organizaci kooperativní bezpečnosti.
***