(15.20 hodin)
(pokračuje Máče)
Vláda je v těchto novelou vymezených případech vysílání ozbrojených sil České republiky mimo její území a udělování souhlasu k pobytu spojeneckých ozbrojených sil na území České republiky omezena lhůtou maximálně 60 dnů. Nadto má povinnost o těchto rozhodnutích neprodleně informovat Parlament.
V návaznosti na novou úpravu čl. 43 ústavy se rovněž v zájmu bezmezerovité a terminologicky jednotné ústavní úpravy navrhuje doplnění čl. 11 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky. Meritorně se ovšem na konstrukci ústavního zákona o bezpečnosti České republiky a oprávněních Senátu, s výjimkou rozšíření jeho kompetence na rozhodování též o průjezdu a přeletu cizích ozbrojených sil, nic nemění.
Okruhu vztahů souvisejících se závazky, které vyplývají z členství České republiky v organizaci Severoatlantické smlouvy, se v novele týkají v části první vládního návrhu body pět a osm a dále část druhá.
K bodu třetímu. Vstup do Evropské unie jako současný prvořadý cíl zahraniční politiky České republiky si z hlediska povahy Společenství a jejich právního řádu nutně vyžaduje doplnění ústavy o tzv. ústavní integrační normy. V době přijetí Ústavy České republiky v prosinci roku 1992 byla formulace jejího obsahu podmíněna především skutečností zániku Československa a potřebou rychlého přijetí ústavy samostatné České republiky. V té době byl navíc horizont přistoupení do Evropské unie natolik vzdálený, že včlenění integračních norem do ústavy nebylo aktuální.
Dne 4. října 1993 byla uzavřena Evropská dohoda zakládající přidružení mezi Českou republikou na jedné straně a Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na straně druhé. V lednu 1996 Česká republika oficiálně podala přihlášku do Evropské unie. V červenci 1997 byla Česká republika na základě posudků komise zařazena mezi prvních šest kandidátů na rozšíření Evropské unie a později byla na základě mezivládní konference oficiálně pozvána k přistoupení do Evropské unie.
Náš stát se dnes nachází v podstatě v závěrečné fázi negociačních rozhovorů a stojí před završením svého již deset let trvajícího úsilí o vstup do společenství národů, jež jsou nám blízké podobnou kulturou, ekonomickým, sociálním a právním systémem i společnými vizemi při utváření Evropy. Ústava České republiky v průběhu předešlých let však stále pokročilejší přípravy na vstup do Evropské unie nereflektovala, a proto již novým potřebám neodpovídá. Aby jednotlivé státy vůbec mohly vytvořit společenství jako prostor stability, bylo nutné, aby se v určitém rozsahu vzdaly svých výsostných práv vykonávaných dosud výlučně svými státními orgány. Proto se v navržené novele ústavy navrhuje doplnění čl. 10a, který umožní přenesení některých působností orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní na Evropská společenství, resp. Evropskou unii. Mezinárodní smlouva, kterou se tak stane, bude v parlamentu schvalována kvalifikovanou třípětinovou většinou, popř. lidem přímo v referendu.,
Podmínkou plného a rovnoprávného členství ve Společenství je ovšem též respektování jeho právního řádu, který není ani právem vnitrostátním, ani mezinárodním, ale má zvláštní povahu práva nadstátního, supranacionálního. V tomto právním řádu platí některé principy známé jak z právních řádů vnitrostátních, tak z práva mezinárodního, některé principy jsou však specifické pouze pro komunitární právo. Jedním z těchto principů je princip přednosti práva Společenství před právem členských států. Je ovšem skutečností, že zakotvení primátu evropského práva bez dalších podmínek by mohlo popřít princip svrchovanosti státu, jenž je vyjádřen v čl. 1 Ústavy České republiky.
Jako další mezník, který nás přiblíží k členství v Evropské unii a jehož dosažení je tentokrát výlučně v našich silách, je tedy vládní předloha novely ústavy snažící se naplnit zmiňované podmínky integrace. Tato materie vládního návrhu novely ústavy je problematikou, která se týká otázek, jejichž zodpovězení se Česká republika a žádná její vláda v budoucnu nevyhne.
Na druhé straně při tak závažné změně samotného způsobu tvorby státní vůle, kdy budou dotčeny samotné strukturální principy českého konstitucionalismu, je třeba podobu navrhované ústavní úpravy a všechny její možné důsledky pečlivě promyslet.
V souvislosti s budoucím vstupem České republiky do Evropské unie je třeba na ústavní úrovni řešit i další otázky, kterými se předložený vládní návrh vůbec nezabývá. Jde o problematiku zakotvení ústavního základu aktivního a pasivního volebního práva do Evropského parlamentu a zastupitelstev územních samosprávných celků, což si vyžádá minimálně změnu ve formulaci přezkumné kompetence Ústavního soudu a čl. 21 Listiny základních práv a svobod, který omezuje volební právo na státní občany. Další ústavní změny se budou týkat práva azylu - čl. 43 Listiny, způsobu ukládání povinností - čl. 4 odst. 1 Listiny, postavení České národní banky v souvislosti se zavedením jednotné měny atd.
Děkuji.
Předseda PSP Václav Klaus: Děkuji panu poslanci Máčemu. Jako druhý je přihlášen pan poslanec Marek Benda.
Poslanec Marek Benda: Vážený pane předsedající, vážené dámy a pánové, nebude asi překvapením, že mám na návrh zákona velmi odlišný názor než pan předkladatel a pan zpravodaj. Navrhuji samozřejmě zamítnout tento návrh zákona a pokusím se vám alespoň stručně zdůvodnit, proč si myslím, že celá vládní koncepce je zcela chybnou cestou, kterou by se české ústavní právo vydávat nemělo.
Za prvé tedy dochází k problému, že jsou do sebe míchány dvě otázky, a to otázky mezinárodních smluv a přibližování k Evropské unii a otázky bezpečnostní problematiky a související se vstupem do NATO. Sice rozumím, že vláda nechce předkládat mnoho ústavních zákonů, přesto si myslím, že jsou to tak důležité věci, že by měly a mohly být řešeny odděleně. Debatě například o věcech souvisejících se vstupem do NATO, asi v jiné podobě, než předkládá vláda, bych se zásadním způsobem nebránil.
Druhá část, která se ovšem týká mezinárodních smluv a vstupu do Evropské unie, si myslím, že má opravdu některé zásadní problémy. Začnu už u článku prvního, bodu prvního - navrhované změny čl. 1 ústavy, předpokladu, že Česká republika dodržuje všeobecně uznávaná pravidla mezinárodního práva, jakož i ostatní své mezinárodní závazky.
Myslím si, že je naprosto fatální chybou něco takového dávat do ústavy. To je přece věc, která má být zcela přirozená, nemá být vůbec jenom ve vztahu k mezinárodnímu právu. Česká republika, český stát, jeho orgány dodržují všeobecně uznávaná pravidla, nejen mezinárodního práva, ale i práva obecně. A pokud cítíme potřebu v jedné oblasti toto vypíchnout, samozřejmě to znamená, že v ostatních oblastech říkáme, že tam to neplatí. Myslím si, že tohle je mylné vidění světa, které předpokládá, že musíme některé věci, jako je dodržování pravidel, která se vždycky dodržují, nutně napsat do ústavy. Upozorňuji, že v okamžiku, kdy tak to napíšeme do ústavy v otázce mezinárodního práva, tak mi tam pak chybějí všeobecná pravidla práva obecně, která by se měla vztahovat na všechny občany České republiky.
Druhý problém, který cítím, je otázka posunu ve věci mezinárodních smluv. Pan místopředseda Rychetský tady připustil, že rozhodnutí, aby mezinárodní smlouvy nebyly bezprostředně závazné a neměly přednost před zákonem, a týkalo se to jenom mezinárodních smluv o lidských právech a svobodách, bylo vědomé rozhodnutí Parlamentu, který po dlouhé diskusi došel k tomuto názoru, že by bylo lépe, aby byly zvlášť postaveny mezinárodní smlouvy o základních lidských právech a svobodách a zvlášť postaveny ostatní mezinárodní smlouvy, které by neměly bezprostřední závaznost a přednost před zákonem.
***