(pokračuje Benda)
Přestože samozřejmě v mnoha zákonech pak říkáme - upravuje-li mezinárodní smlouva jinak, platí pro tu konkrétní kategorii mezinárodní smlouva, ale neznamená to, že říkáme a priori: všechny mezinárodní smlouvy jsou nadřazené.
Já myslím, že ta koncepce, se kterou přichází vláda, vyvolává řadu problémů a otazníků, zejména v otázkách rozhodování Ústavního soudu. Mezinárodní smlouvy o základních lidských právech a svobodách a jejich posun na třípětinovou většinu v obou komorách Parlamentu byl zcela záměrný a bylo snahou tyto mezinárodní smlouvy, zejména po zkušenostech z minulého komunistického totalitního režimu, stabilizovat a vytvořit je jako základní stabilní prvek, který v tom prostředí právního řádu existuje a ke kterému se lze také odvolávat. Tento posun, který zdánlivě v tomto návrhu má jakoby pro mezinárodní smlouvy snížit práh jejich přijatelnosti, to znamená usnadnit jejich přijetí, samozřejmě také zároveň znamená, že se usnadňuje jejich zrušení, a to nebylo zájmem. Záměrně jsme Listinu základních práv a svobod a právě mezinárodní smlouvy toto upravující dávali do té třípětinové kvalifikované většiny.
Navíc v souvislosti s rozhodováním Ústavního soudu se zde vytváří naprosto prapodivné ustanovení, které říká, že Ústavní soud rozhoduje o zrušení zákonů nebo jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním zákonem nebo ustanovením o lidských právech a svobodách v mezinárodní smlouvě. Tím se vlastně říká, že o tom, co je ustanovení o lidských právech a svobodách, bude rozhodovat Ústavní soud, nikoliv Parlament nějakou kvalifikovanou většinou. Nikoliv že toto je to, co je základním lidským právem a svobodou. To si myslím, že je koncepce, která jde proti duchu dosavadní ústavy, která jednoznačně řekla, že to má být právě tím, že přijala Listinu základních práv a svobod, řekla - ano toto jsou základní práva, která mají být zakotvena ústavní většinou. A mimochodem - byl to klub ČSSD, který trval velmi dramaticky při projednávání ústavy na tom, aby to byl ústavní zákon. Já si myslím, že to je v podstatě dobře, ale pak je potřeba, aby základní vymezení lidských práv a svobod bylo opravdu dáno ústavním zákonem a nemohlo být zcela libovolně rozšiřováno ve výkladu.
Dobře víte, že výklad toho, co jsou lidská práva a svobody, se dramatickým způsobem liší v právních teoriích, v právních praxích jednotlivých států, i nepochybně ve výkladech filozofických nebo politických. To nejsou věci, které jsou zcela zřetelné a jasné. Já mám za sebe od počátku pochybnosti, jestli sociální právo patří do základních lidských práv a svobod, ale respektuji, že v nějakém rozsahu jsou v naší Listině základních práv a svobod, ale vidím jako veliký problém, aby o tomto rozhodoval Ústavní soud, které z těch věcí, které budou v mezinárodní smlouvě, upravují ještě lidská práva a základní svobody.
Další problém, který vzniká a který předpokládá, že je spíše vládní chybou - ale dochází ke kuriózní situaci, že novelou článku 87 odst. 1 písm. b) a čl. 95 se předpokládá, že běžný soud bude moci vládní nařízení nebo vyhlášku ignorovat v okamžiku, kdy bude v rozporu s mezinárodní smlouvou tak, jak je tady definována, zatímco Ústavní soud by takovou vyhlášku nebo vládní nařízení mohl zrušit jenom za podmínky, že by byla v rozporu s ustanovením o lidských právech a svobodách v této mezinárodní smlouvě.
Předpokládám, že se jedná opravdu spíš o technickou nedomyšlenost nebo překlep, ale jinak mi to připadá absurdní, aby Ústavní soud takto rozhodovat nemohl a běžný soud takto rozhodovat mohl. To je ten problém, který vidím v mezinárodních smlouvách, a myslím si, že bychom měli zůstat u dosavadní koncepce.
Třetí věc, která je samozřejmě nejproblematičtější, je pokus o posun směrem k Evropské unii a směrem k přejímání práva Evropské unie, kde snad se dá souhlasit s článkem 10 písm. a), ale čl. 78 a snaha vlády převzít na sebe zákonodárnou moc - já myslím, že musí být každým parlamentem suverénní země rezolutním způsobem odmítnut a prohlášen za pokus posunout rozdělení moci ve státě. Ono nejde přeci zdaleka jenom o přijímání nějakých technických norem. To kdyby vláda chtěla dělat, tak není problém si přinést nějaký zmocňovací návrh zákona, kde řeknu "potřebuji převzít těchto x technických norem" - a upřímně řečeno ty technické normy jsou běžně přijímány -, ale tady se mluví o nařízení z moci zákona k provedení závazku ke sbližování práva.
Jestli jsme viděli minulý týden projednávaný návrh zákona o cestovních kancelářích, který vycházel ze směrnice Evropské unie, tak tam vláda v některých směrech evidentně šla nad rámec této evropské směrnice, chtěla tam zakotvit jiné věci, které směrnice neupravuje. Kdo studoval pozorně směrnici, bylo zřetelné, že ta směrnice dává meze volnosti, směrnice umožňuje, aby některé věci byly ve vnitrostátním právu upraveny různým a odlišným způsobem. Toto všechno rozhodování chce vláda stáhnout na sebe a vyřadit z toho de facto zákonodárný sbor. Já vím, že tam je později vsunuta ta pojistka, jakoby se zamítnutím, ale dobře víte, že zamítnutí je hlasování úplně jiného charakteru, navíc musím říci, že ústavně velmi absurdního charakteru, kdyby Parlament chtěl něco projednat, tak nejprve jedna z jeho komor musí takovou věc zamítnout, aby ji pak mohla projednat, což mi připadá také zvláštní ustanovení, protože pak nevím, jak by ta komora znovu rozhodovala, když by chtěla provést jenom nějaké změny.
Já říkám - není pravda, že ty směrnice jsou absolutně závazné, že v nich není co měnit, že je není jakým způsobem vykládat - tohle přece je model, který neplatí, a viděli jsme to naposledy na tom návrhu zákona o cestovním ruchu, ale ta představa, že by vláda tuto veškerou zákonodárnou činnost v rozsahu čl. 78 v tom, že se bude jednat o sice de facto vládním nařízení, de iure vládní nařízení, ale de facto prostě zákony, prostě dekrety, podle toho, jak jsou ve zbytku ústavní novely vyloženy - to já myslím, že žádný soudný parlament vládě nemůže přisoudit, nemůže připustit, aby takto široké zmocnění vláda měla. Pokud chceme přijímat nějaké technické normy, pokud chceme přijímat nějaké přibližování k právu Evropské unie, nechť se tak děje buďto v této sněmovně - a já si myslím, že je správné, aby se tak dělo v této sněmovně, protože nestihne-li návrhy zákonů nebo věci, které slouží k přibližování k právu Evropské unie projednat Parlament, tak já kladu otázku, jak se je mají stihnout naučit občané, kteří se podle nich mají nepochybně řídit. To prostě musí stihnout Parlament a nechť zasedá déle, intenzivněji, ale nelze to vyřešit tak, že zmocnění zákonodárné činnosti, které jednoznačně z české ústavy přísluší Parlamentu Poslanecké sněmovny a Senátu, bude přeneseno na vládu v rozsahu zmocnění, které vláda žádá a které, já tvrdím, že je naprosto nebývale široké. Takže navrhuji tento návrh zákona zamítnout a děkuji za pozornost. (Potlesk v části sálu.)
Předseda PSP Václav Klaus:: Děkuji panu poslanci Marku Bendovi a prosím pana poslance Cyrila Svobodu o vystoupení.
Poslanec Cyril Svoboda: Vážený pane předsedo, vážená vládo, vážená sněmovno. Projednáváme novelu ústavy České republiky, tedy základního zákona tohoto státu. První věc, která mě udivuje, je nízká účast a zájem nejenom vlády, ale i poslanců při debatě o základním zákonu státu. To také asi nasvědčuje o tom, o jak aktuální problém jde. Já chci polemizovat mj. i se skutečností, která je uvedena v důvodové zprávě, že tato novela je tak potřebná a naléhavá, protože i naše účast tady svědčí o tom, že ji za takovou nepovažujeme.
***