(15.10 hodin)
(pokračuje Rychetský)
Ochránce bude za výkon funkce odpovídat Poslanecké sněmovně, která jej také bude volit z kandidátů navržených Senátem a prezidentem republiky. Ochránce bude moci jednat na podnět vzešlý od zainteresovaného jednotlivce nebo z Parlamentu, ale také z vlastní iniciativy. Nebude moci ingerovat tam, kde je věc projednávána soudem nebo již byla soudem rozhodnuta. Pokud bude podnět adresovaný ochránci opravným prostředkem podle příslušných procesních předpisů, poučí ochránce stěžovatele o správném postupu.
Úřady poskytnou ochránci veškerou pomoc a součinnost, aby mohl přezkoumat opodstatněnost stížnosti. Pokud dospěje k závěru, že došlo ze strany úřadu k nějakému pochybení, vyzve úřad k zaujetí stanoviska. Může navrhnout i opatření k nápravě. Jestliže úřad žádné opatření k nápravě nepřijme, vyrozumí ochránce nadřízený úřad, popř. i veřejnost. Tak by měl přimět úřady, aby ctily pravidla dobré veřejné správy. Jeho činnost v praxi nepochybně přispěje k vyjasnění těchto pravidel.
Mimo to bude moci ochránce činit doporučení na vydání, změnu, doplnění či zrušení právního nebo vnitřního předpisu. Bude také Poslanecké sněmovně podávat výroční zprávu o své činnosti. Tato zpráva se zveřejní. Odkryje nešvary v činnosti úřadů, zobecní poznatky z působení veřejného ochránce a napomůže ke zlepšení fungování orgánů veřejné správy.
Úkoly spojené se zabezpečením činnosti veřejného ochránce práv bude plnit jeho kancelář. Máme za to, že počet pracovníků kanceláře nepřesáhne 40 a že přiměřené roční náklady na činnost veřejného ochránce práv nepřesáhnou 30 mil. Kč. I ve finančním rozměru se má tedy jednat o instituci spíše skromnou, nikoliv však o zbytečný úřad.
Proto vám, vážené dámy a pánové, doporučuji propustit vládní návrh zákona o veřejném ochránci práv do druhého čtení. Děkuji za pozornost. (Potlesk z levé části sálu.)
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Děkuji panu místopředsedovi Rychetskému. Nyní prosím o vystoupení zpravodaje pro první čtení pana poslance Miroslava Krajíčka.
Poslanec Miroslav Krajíček: Vážená paní předsedající, vážení členové vlády, vážené kolegyně a kolegové, zásady zákona o veřejném ochránci práv a návrh zákona o veřejném ochránci práv byly projednány v Poslanecké sněmovně již v roce 1995 jako tisky 1789 a 2007 a další návrh paní poslankyně Buzkové a dalších na vydání zákona o veřejném ochránci práv, tisk 25, v letech 1996 a 1997. Ani v jednom uvedeném případě návrhy zákonů nebyly Poslaneckou sněmovnou schváleny.
Vzhledem k tomu, že tyto návrhy byly v minulosti velmi široce diskutovány a důvody pro přijetí zmiňoval předkladatel, důvody proti přijetí tohoto návrhu zákona o veřejném ochránci práv jsou v obecné rovině všeobecně známy, věnuji ve své zprávě pozornost pouze předkládanému vládnímu návrhu zákona o veřejném ochránci práv, sněmovní tisk 199.
Předložený návrh zákona zavádí do správního práva nový institut ochránce, který je postaven do polohy jakéhosi následného dozoru či dohledu nad zákonností správního rozhodování. Navržená úprava však právě pro tuto výjimečnost obsahuje řadu problematických ustanovení.
Návrh rovněž přináší nové působnosti prezidentu republiky, Poslanecké sněmovně a Senátu, aniž by byly tyto změny například promítnuty do jednacích řádů obou komor Parlamentu ČR. Tím není upravena procedura, jakou Senát kandidáta navrhne, ani procedura, jakou Poslanecká sněmovna kandidáta zvolí.
K jednotlivým ustanovením:
1. Velmi problematický je již § 1 odst. 1, neboť se zde uvádí, že ochránce působí k ochraně osob před jednáním úřadů, pokud je v rozporu s právem, neodpovídá principům demokratického právního státu a dobré správy. Rozpor s právem ve správním řízení může konstatovat rozhodnutím jen správní úřad vyšší instance nebo následně příslušný soud. Ochránce směřuje svou činnost k ochraně osob v okamžiku, kdy se tato osoba pouze domnívá, že byla krácena na svých právech rozhodováním správních úřadů. Ještě problematičtější je ochrana před porušením principů tzv. dobré správy. Jde o kategorii natolik neexaktní, že by podle ní neměla být principiálně nikdy posuzována rozhodovací činnost správních úřadů. Státní správa je povinna při své činnosti aplikovat právní řád, nikoliv neaplikovatelné, neposouditelné a nepsané normy dobré správy, pod nimiž si lze představit téměř cokoliv.
2. V § 2 se uvádí, že ochránce je volen Poslaneckou sněmovnou, ovšem na návrh Senátu a prezidenta republiky. Zákon mj. nestanoví, jak se bude řešit situace v případě, že ochránce zvolen nebude. Tato situace může zcela reálně nastat, už třeba jen z toho důvodu, že Poslanecká sněmovna nemá možnost nominovat kandidáta na tuto funkci. Jak již bylo uvedeno v úvodu, v návrhu doprovodných novel - sněmovní tisk 200 - není navržena novelizace ani zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, ani zákona o jednacím řádu Senátu.
3. Další logický exces obsahuje § 11 odst. 1 písmeno b. Doklad o neúspěšné výzvě k nápravě, adresovaný úřadu, není z hlediska správního řízení sám o sobě žádným opravným prostředkem, odvoláním či rozkladem. Pouze pokud by obsahoval náležitosti odvolání nebo rozkladu, byl by za takovéto podání považován. Pouhé zasílání výzev k nápravě, které správní řád nezná, nemá pro příslušné řízení žádné účinky, a tudíž není důvod, aby se vyžadovalo.
4. § 13 je z hlediska věcného nesprávný. Zašle-li osoba opravný prostředek místo správnímu úřadu ochránci, pak i přes ochráncovo okamžité upozornění a poučení dojde v praxi pokaždé ke zmeškání odvolací lhůty. Ustanovení by mělo být vypuštěno již z toho důvodu, aby nebudilo chybné zdání, že postoupení opravného prostředku ochránci je správně a včas učiněným podáním.
Z těchto uvedených poznámek vyplývá, že návrh zákona je dosti problematický, neboť se složitým a pro český právní řád zcela cizorodým způsobem snaží vytvořit ochranný model pro situace, kdy má účastník řízení za to, že správní úřady rozhodují v rozporu s právním řádem. Působení ochránce však zůstává jen v poloze apelační a de facto morální, neboť není ani správním úřadem, ani účastníkem řízení.
Naplňováním svých působností ochránce nezasahuje do instančnosti projednávání správních agend a neovlivní ani nabývání rozhodnutí právní moci. Jiný přístup s většími působnostmi ochránce je ovšem rovněž pro praxi vyloučen, neboť by zavedl dvojkolejnost ve správním rozhodování, s výraznými dopady do právní jistoty účastníků řízení.
Ochránce a jeho úřad bude tedy především cílem písemností od všech, kteří z nějakého důvodu neuspěli ve správním řízení, zejména od kverulantů a notorických stěžovatelů. Těm vychází návrh zákona vstříc i bezplatností podání učiněných vůči ochránci.
Řešení situace, je-li vůbec zapotřebí nějaká řešení v této oblasti přijímat, by mělo být spatřováno ve vytvoření funkčního a systémově založeného správního soudnictví, které by dokázalo zákonnost správních procesů zajistit kvalifikovaně na rozdíl od moralistického glosátora správních agend, ochránce.
V neposlední řadě nelze opomenout finanční nároky na státní rozpočet, který je v obecné části důvodové zprávy pouze odhadován, protože s institucí podobného druhu zatím nejsou v České republice zkušenosti.
***