(10.20 hodin)
(pokračuje Rychetský)
Co navrhuje předložená novela ve vztahu k soudcům obecných soudů. Soudci obecných soudů mají podle tohoto zákona vedle platu nárok na nezdaněný příplatek na nákup odborné literatury a na reprezentaci. Chtěl bych zdůraznit, že nárok na příplatek na nákup odborné literatury předkladatelé v žádném případě nezpochybňují. Navrhují proto, aby byl zákonem vyjádřen v nominální hodnotě, v pevné částce 1000 korun měsíčně, tj. 12 tisíc korun ročně. Nárok na příplatek na reprezentaci u soudců obecných soudů však nemá opodstatnění s ohledem na to, že je nepochybné, že jako nezávislé údy soudní moci nemají nikoho hostit, nemají používat prostředky od státu získané za tímto účelem. Tam, kde funkcionáři justice tuto činnost vykonávají, je známo, že na to mají prostředky z příslušné rozpočtové kapitoly uvolněné.
Poslední návrh na změnu platného zákona o platech ústavních činitelů se týká všech. Všech poslanců, kteří sedí v této místnosti, či naopak se pohybují po chodbách, všech senátorů, všech členů vlády, všech dalších ústavních činitelů, o kterých tento ústavní zákon hovoří. Tato - dalo by se říci - privilegovaná skupina obyvatelstva má podle tohoto zákona nárok, který nalezneme v našem právním řádu v podstatně menším rozsahu jenom u několika skupin rizikového povolání, jako je policie, hasiči, vězeňská stráž apod. Žádná z těchto skupin jej však nemá v tom rozsahu, ve kterém je v tomto zákoně založen. Je to nárok na to, aby v případě nepřítomnosti v práci z důvodů překážek, jakou je nemoc nebo ošetřování dítěte, měli všichni ústavní činitelé a všichni soudci právo na plných šest měsíců v jednom kalendářním roce, to znamená celou polovinu kalendářního roku, na pobírání plného platu. Senát se domnívá, že toto ustanovení je protiústavní. Ústava vychází z principu rovnosti občanů jako základního principu.
Dovolte mi říci, že Senátu je známo, že Ústavní soud České republiky již judikoval ve svých nálezech stanovisko, že ústavní princip rovnosti nelze pojímat jako princip absolutní, vždy aplikovatelný. Ústavní soud vyjádřil jasný názor, podle něhož je v individuálních případech odůvodněno zákonem stanovit mezi občany nerovnost. Jsou to ale přesně opačné případy, než jaké má na mysli tento zákon. Jsou to případy, kdy je potřeba zakotvením nerovnosti do zákona zajistit vyrovnání faktické nerovnosti v životě. Tam, kde zákony dávají lidem invalidním, lidem staršího věku, lidem nemocným více práv než ostatním, právo lepšího přístupu k tomu či onomu nároku, tam tak zákonodárce legitimně činí tehdy, když chce vyrovnat, vykompenzovat jejich faktickou nerovnost v životě.
To ovšem nelze říci o tomto zákoně. Pokud pro ústavní činitele je zakotvena nerovnost, např. v případě imunity, pak se dá říci, že se tím kompenzuje případ jistého potenciálního nebezpečí omezení jejich nezávislosti a zásahu do výkonu jejich mandáty. Jaké důvody však vedou k tomu, že ústavní činitelé na rozdíl od jiných občanů mají mít nárok šest měsíců v roce při nemoci na plný plat? Upozorňuji, že zákonodárce, který tento zákon přijal - všichni si jistě pamatujete, který z bývalých kolegů jej navrhl - při tom nebyl důsledný a dále zachoval povinnost všech těchto ústavních činitelů platit dávky zdravotního pojištění.
Chci tedy říci, že návrhy na změny zákona o platech ústavních činitelů, které předkládáme, jsou logické, odůvodněné, nezasahují do struktury zákona a odstraňují jenom těch několik případů, kdy není žádného důvodu, proč by ze stejného titulu měla stejná osoba pobírat více plnění, a ten jeden případ, kdy zákon odporuje ústavnímu principu rovnosti, aniž by k tomu měl jakýkoli racionální, ospravedlnitelný důvod. Děkuji vám za pozornost.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane senátore, za obsáhlé úvodní slovo. Nyní prosím o vystoupení zpravodaje pro prvé čtení pana poslance Jiřího Václavka.
Poslanec Jiří Václavek: Pane předsedající, dámy a pánové, jak už zde předkladatel uvedl, dostáváme se k zákonu, který je ve značné míře pozornosti veřejnosti už dlouhou dobu. Rovněž tento parlament slibuje už delší dobu, že se vypořádá s určitými nesrovnalostmi v zákoně číslo 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců, ve znění pozdějších předpisů.
Většina z nás si je vědoma na jedné straně toho, že řada problémů, jejichž část se snaží tento senátní návrh novely, tisk 164, řešit, na druhé straně jsme si vědomi toho, že průběžné zpolitizovávání této problematiky v době, kdy se postupně dozvídáme o tom, jaké platy a odstupné jsou přiznávány či rozdávány manažerům a funkcionářům statutárních orgánů jak v podnicích se státní účastí, tak v některých veřejnoprávních institucích, aniž by jejich výstupy či výkony alespoň částečně odpovídaly příjmům těchto vedoucích pracovníků.
Jak už bylo řečeno, předložený návrh se zabývá zhruba čtyřmi oblastmi. Jednak odbouráním duplicit náhrad funkcionářů Parlamentu České republiky, které mohou užívat služební vozidla, dále snížením zhruba na jednu třetinu řady náhrad výdajů a naturálního plnění u členů vlády, vedení NKÚ, BIS a soudců, dále u soudců odbourává náhrady za práci přesčas, v noci a v den pracovního klidu. A to poslední, co zde bylo řečeno panem senátorem - za dobu, po kterou představitel a soudce nevykonává dočasně svou funkci, se plat krátí v poměru k délce této doby, to znamená otázka nemocenského.
Už zde zazněla řada debat k této záležitosti. Opět se ovšem setkáváme s tím, že návrh se nezabývá celkovým pojetím příjmů ústavních činitelů a představitelů, to znamená sumou platu, náhrad a naturálního plnění. Již poslanec Wagner svého času žádal z tohoto místa Český statistický úřad o to, aby nám předložil, jak vypadají příjmy jednotlivých příjmových skupin, manažery počínaje, bankovními úředníky, programátory a dalšími skupinami konče. Uvažovalo se o možnosti stažení platů poslanců k průměrným platům. Také se s tím nesetkáváme. O relacích k platům a náhradám poslanců v okolních státech rovněž byla řeč, ale zase se s tím nezabýváme. V neposlední řadě je tu i otázka toho, že vzdálenost bydliště poslanců od Prahy a přiměřenost náhrad těch, kteří je pobírají, bez ohledu na denní ztráty času vzdálených mimopražských poslanců, jsou opět relace nepřiměřené.
Chybí zde i to, s čím se setkáváme velmi často, a to je porovnání zatížení poslanců a senátorů. Vezmeme-li určitou statistiku, zjistíme, že v roce 1998 zasedal Senát zhruba 16 dnů, což odpovídá dvěma zasedáním Poslanecké sněmovny. Průměrné jednání trvalo 2,3 dne. Senát projednal za rok 1998 111 bodů, což odpovídá zhruba jednomu zasedání Poslanecké sněmovny. A tak by se dalo pokračovat.
Chybějí zde dopady do státního rozpočtu. Z hlediska parlamentu je můj odhad zhruba 5 milionů korun u nezdvojených náhrad, pokud jde o auta apod. Pokud jde o nemocenskou, nejsme si vědomi, že by poslanci marodili, to znamená, že by některý mohl nemocenskou v průběhu roku čerpat.
***