(17.20 hodin)
(pokračuje Bartoš)
U státního sektoru má koeficient nárůstu škol hodnotu 1,94, ale koeficient nárůstu žáků 1,1. Naopak v privátní sféře je průměr sice vyšší - 2,36, ale také poměr žáků je mnohem vyšší než u státních škol - 3,7. To znamená, že efektivita počtu žáků ve státních školách značně klesla, a tím došlo ke zvýšení přímých nákladů na regionální školství. Co to tedy znamená? Znamená to jinými slovy, že ministerstvo neumí efektivně využít finanční prostředky ve vztahu ke státním školám, tedy že ministerstvo plýtvá těmito prostředky.
Jen malá poznámka pod čarou: náklady na jednoho žáka u soukromých škol na státní rozpočet jsou o polovinu nižší.
V různých debatách o financování často padají modely jako anglický nebo francouzský, přičemž o prvním se mluví jako o systému, kde soukromé školy nedostávají žádné dotace, o tom druhém jako o jeho protipólu. Realita je však poněkud složitější, a proto bych raději přemýšlel - a to chci velmi zdůraznit - o funkčním modelu českém. Nicméně bych se pro orientaci zmínil o některých cizích modelech jako o možné částečné, ale pouze částečné inspiraci.
Začnu Anglií a Walesem. Zde jsou některé privátní školy, a mluvil o tom kolega Brousek, jejich přesný název zní soukromé samosprávné školy, plně financovány granty, tedy státem. Tyto granty obsahují stejný objem finančních prostředků jako školy státní a dostávají ještě další příděly za to, že jim místní školský úřad neposkytuje služby. Vedle toho ovšem existují i privátní školy nedostávající od státu žádné prostředky. Jak se vyjádřil pan Martin Rodgers, což je předseda Evropské rady národních asociací soukromého školství, v Anglii se uvažuje o změně tohoto systému, jež by směřovala ke srovnání státních a soukromých škol. Argument je prostý a jednoduchý - všichni jsme daňoví poplatníci.
V Nizozemí dostávají soukromé školy stejnou dotaci jako státní, a to i v oblasti investic. V těchto školách studují dvě třetiny mladé populace. Ve Švédsku dělá dotace na žáka asi 85 % na investicích, což je přibližně stejné procento, jaké by bylo v ČR po přijetí námi navrhovaného zákona vzhledem k existenci neinvestičních mimonormativních zdrojů. Chci upozornit, že ve Švédsku vládnou sociální demokraté. Obdobná situace je také v sousedním Dánsku, kde je v čele koaliční vlády sociální demokrat. To jenom na doplnění.
Nutnost změnit financování soukromých škol si uvědomují nejen řadoví občané, ale také některé nevládní organizace. Chtěl bych uvést petici s více než 10 000 podpisy, která došla na petiční výbor sněmovny, a také vyjádření Českého helsinského výboru. V tomto vyjádření se píše, cituji: "Způsob rozlišování mezi druhy a typy škol, aniž by byl brán zřetel na skutečnou kvalitu jimi poskytovaného vzdělání, je možno hodnotit jako postup ohrožující fungování sektoru soukromého školství jako celku, resp. jako pokus o finanční diskriminaci žáků soukromých škol a jako závažný zásah do vývoje a výkonnosti vzdělávacího systému v České republice." Konec citátu. Domnívám se, že k tomuto citátu není třeba další komentář.
Dámy a pánové, v závěru bych se chtěl zmínit ještě o jedné velmi závažné věci, která se týká současného platného právního stavu v oblasti financování soukromého školství. Nynější právní úprava, vycházející z jakéhosi základního normativu, předpokládá, že splněním dalších kritérií může normativ dále narůstat. Pokud škola bude Českou školní inspekcí hodnocena jako vynikající, normativ se zvýší o 15 %, a chci podotknout, že slovo vynikající znamená při sedmistupňové škále České školní inspekce naprostou excelentnost vzdělávacího subjektu. Pokud ale škola prokáže neziskovost, a přitom její kvalita může být průměrná nebo i podprůměrná, zvýší se normativ o 25 %. Jinými slovy tato vláda tvrdí, že není ani tak důležité, jaké jsou výstupy ze školy, tedy jací žáci z ní vycházejí, ale podstatné je to, že škola nesmí nic vydělávat.
Naopak bych chtěl za sebe říci, že je mi jedno, jestli škola vydělá, nebo nevydělá, ale zásadní je, aby si její absolventi odnesli ze studia tolik, že budou v životě úspěšní. Z tohoto důvodu vás chci všechny požádat o podporu tohoto zákona, který je prostředkem k pluralitě a konkurenci na vzdělávacím trhu. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane poslanče. Uděluji slovo kolegovi Zvěřinovi, připraví se kolegyně Dostálová.
Poslanec Jaroslav Zvěřina: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, jako většina mých předřečníků i já považuji existenci soukromého školství v tomto státě za cosi výrazně pozitivního, byť ten segment není samozřejmě nikterak veliký. Ty školy vnesly do školského systému alternativu, prvek volby, jisté konkurence a v neposlední řadě také prostor pro aspoň nějakou spoluúčast klientů na nákladech jejich základního vzdělávání.
Předložený návrh by zřejmě vůbec nevznikl, kdyby současná vláda ústy pana ministra školství nedávala tak silně najevo averzi a nepřátelství k soukromým školám. Mám za to, že bez této psychologické podstaty by nikoho nenapadlo podobný návrh formulovat. Ty školy se cítí být uvedeným postojem ohroženy a naše sněmovna by měla na takovou situaci nějakým způsobem reagovat.
Proto doporučuji propustit tento návrh do druhého čtení, když nic, tak tím způsobem dáme najevo, že malý soukromý segment našeho školství nepovažujeme za nezvedené a neperspektivní dítě transformačního procesu, ale že je považujeme za dítě perspektivní a schopné dalšího vývoje.
K námitkám, které tady padly. Rovněž si nemyslím, že hrozí riziko laviny vzniku nových soukromých škol jen proto, že je zrovnoprávníme co do dotace se školami státními. Koneckonců, razítko má pořád ještě v ruce ministerstvo a je na něm, kolik soukromých škol bude nebo nebude existovat. Nehrozí to, co říká vláda ve svém stanovisku, nekompatibilita s Evropskou unií, protože pochopitelně právo Evropských společenství do organizace školství jednotlivých států nikterak nezasahuje. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane poslanče. Uděluji slovo kolegyni Dostálové, připraví se pan kolega Miroslav Kučera starší.
Poslankyně Kateřina Dostálová: Vážený pane předsedající, vážená vládo, dámy a pánové, dovolte mi hned v úvodu mého vystoupení krátký exkurz do minulosti. Chtěla bych zde ocitovat pár vět, které zazněly v březnu 1947 v rámci akce Týden státní jednotné školy: "Stát jako instituce nadosobní a nadstranická, instituce, která zaručuje náboženskou, třídní i stavovskou snášenlivost a která tak vylučuje různé vlivy osobní, konfesijní, společenské, třídní a stavovské, jež by se mohly projeviti - a víme, že se projevovaly - na školách nestátních, stát je v této funkci přímo povolán, ba řekl bych, že povinen říditi veškeré školství. Upírat státu právo, aby řídil veškeré školství, by znamenalo projevit nedůvěru ke státní správě, nedůvěru, která může býti oprávněna v režimech absolutistických a diktátorských anebo tam, kde státní správa sama je rozvrácená a nejednotná, ale nikoli v lidové demokracii, kde nositelem státní správy je lid sám."
Tolik ve stručnosti z akce Týden státní jednotné školy. Reakce zastánců pluralitního vzdělávání byla poměrně rychlá. Dovolte mi ocitovat jednu větu z rezoluce českých katolických organizací vyhlášené v květnu 1947: "Žádáme naopak, aby nestátním školám, které své poslání svědomitě plní, se dostalo podpory státu, a to zejména z prostředků, jimiž občané jako poplatníci přispívají na školství."
Proč vás zde zdržuji výletem do minulosti? Domnívám se, že tyto citáty staré 50 let ukazují, že současná diskuse o návrhu zákona o poskytování dotací soukromým školám, předškolním a školským zařízením, které předkládají poslanci Petr Mareš a Walter Bartoš, nejsou ničím novým. Jen zdánlivě nesouvisí s bojem za jednotnou školu, který nakonec zastánci pluralitního vzdělávání prohráli. Přestože nelze zastáncům jednotného školství odpírat dobré úmysly, jejich záměr a výsledek jejich úsilí byl následně velmi snadno zneužit nastupující komunistickou mocí k potlačení jakéhokoli alternativního názoru a jako nástroj ideologického boje.
***